ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2155.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2155/2023-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně I. D., zastoupené Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem se sídlem v Ostravě, Spojů č. 835/2, proti žalované H. R. , zastoupené Mgr. Lenkou Piknovou, advokátkou se sídlem v Brně, Veselá č. 237/37, o vzájemné žalobě žalované o zaplacení částky 312 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 58/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2023, č. j. 13 Co 233/2022-148, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 41 C 58/2022-99, Okresní soud Brno-venkov zamítl vzájemnou žalobu žalované o zaplacení částky 312 800 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 66 004 Kč k rukám advokáta Mgr. Lukáše Mantiče (výrok II.) – soud prvního stupně nesprávně označil v záhlaví rozsudku žalobkyni jako žalovanou a žalovanou jako žalobkyni. Dovodil, že žalovaná jako prodávající uzavřela s žalobkyní jako kupující dne 12. 9. 2019 kupní smlouvu na prodej dvou koní, za které zaplatila žalobkyně žalované kupní cenu 30 000 Kč. Podle kupní smlouvy se žalovaná zavázala koně žalobkyni předat nejdříve 28. 1. 2020 s tím, že se zavázala hradit náklady spojené s jejich ošetřováním, léčením, kováním a ustájením do okamžiku jejich předání žalobkyni nejdéle do 28. 1. 2020. Žalobkyně si zajistila odvoz koní na den 14. 2. 2020, žalovaná ji však odmítla koně vydat s tím, že požadovala zaplacení finanční částky na blíže neuvedený bankovní účet, zaplacení požadované částky v hotovosti žalovaná odmítla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalované je nedůvodný, z kupní smlouvy nevyplývá, že předání koní je vázáno na zaplacení nějaké finanční částky. Žalovaná se tak dostala do prodlení s předáním koní, znemožnila žalobkyni nabýt vlastnické právo ke koním, za něž řádně zaplatila kupní cenu. Z kupní smlouvy nevyplývá, kdo hradí náklady po datu 28. 1. 2020.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 13 Co 233/2022-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 303 200 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a ve výroku I. v části, kterou bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 9 600 Kč s úrokem z prodlení, a dále ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok II.). Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovanou tvrzené zadržovací právo ke koním nevzniklo, a proto byla žalovaná povinna žalobkyni dne 14. 2. 2020 koně vydat, což neučinila. Žalovaná tak nemá právo na požadovanou náhradu nákladů vynaložených na péči o koně za dobu od 14. 2. 2020 a nemůže je požadovat ani z jiného právního důvodu, např. z titulu náhrady škody. Žalobkyně byla dne 14. 2. 2020 připravena splnit svoji povinnost převzít koně, což jí žalovaná znemožnila. Nárok žalované na zaplacení nákladů za péči o koně za dobu od 14. 2. 2020 do 31. 7. 2021 ve výši 312 800 Kč je proto nedůvodný. Nedůvodná je i námitka žalované, že oprávněnost její pohledávky prokazuje to, že žalobkyně započítala vůči pohledávce žalované svou pohledávku, čímž žalobkyně pohledávku žalované uznala. Z ustanovení upravujících započtení a uznání dluhu nevyplývá, že by započtení pohledávky dlužníkem proti pohledávce věřitele mělo za následek, že dlužník pohledávku věřitele uznal či jinak potvrdil její oprávněnost. V případě období od 29. 1. 2020 do 13. 2. 2020, kdy byla žalobkyně v prodlení se splněním povinnosti si dne 28. 1. 2020 převzít koně, má žalobkyně povinnost nahradit žalované škodu – náklady na ustájení koní ve výši 300 Kč denně za každého koně, tedy částku 9 600 Kč. Důvodnost tohoto nároku bude předmětem důkazního řízení u soudu prvního stupně, který se touto otázkou nezabýval.
3. Proti rozsudku (výroku I.) odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Žalovanou bylo vůči žalobkyni uplatněno zadržovací právo ve smyslu „ust. §1395 odst. 1 OZ“ na ustájené koně, čímž žalovaná zajistila splatný dluh žalobkyně. V tomto případě nebylo mezi účastnicemi ujednáno, kdy má dlužník splnit dluh. Při výkladu soukromoprávní lhůty „bez zbytečného odkladu“ se odvolací soud nevypořádal s jednotlivými prvky tohoto institutu. Odkázala na rozsudek „NS ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012“, podle kterého se jedná o „velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti a záleží na okolnostech konkrétního případu“. Odvolací soud nezohlednil všechny okolnosti případu a jeho odůvodnění je proto nedostačující. Dovolatelka se domnívá, že časový úsek v horizontu několika hodin je naprosto dostačující lhůtou pro převod peněžní částky (např. internetové bankovnictví). Je na soudu, aby zkoumal, zda žalobkyni k provedení uhrazení dlužné částky po výzvě dne 13. 2. 2020 bránily nějaké překážky. Odvolací soud se nezabýval skutečností, že žalovaná uplatnila zadržovací právo dne 13. 2. 2020 v 21:42 hod., po zaslání výzvy v 17:02 hod., i dne 14. 2. 2020 v 6:41 hod., a uplatnění zadržovacího práva nezohlednil. Podle žalované byly všechny podmínky pro jeho vznik splněny. V řízení došlo také k procesním pochybením, u soudu prvního stupně v případě poučovací povinnosti §5 o. s. ř. a §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., žalovaná byla v předvolání ze dne 29. 3. 2022 poučena podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale při samotném jednání 17. 5. 2022 bylo poskytnuto poučení podle §118b odst. 1 o. s. ř. a nebyla jí poskytnuta lhůta k doplnění tvrzení. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
5. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k dovoláním přednesené otázce výkladu slovního spojení „bez zbytečného odkladu“, užitého v ustanovení §1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není zde důvod (žalovaná jej ani netvrdí), aby tato otázka byla posouzena jinak.
9. Nejvyšší soud se výše zmíněnou problematikou v minulosti zabýval již vícekrát; zejména však dospěl k závěru, že pro účely výkladu uvedeného slovního spojení jsou i ve vztahu k nynější právní úpravě použitelné judikaturní závěry, vztahující se k dřívější právní úpravě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 83/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 493/2022; byť jde o usnesení vztahující se k problematice aplikace ustanovení §440 odst. 1 o. z., lze uvedené použít i ve vztahu k výkladu ustanovení 1958 odst. 2 o. z., neboť toto ustanovení doslova přebírá právní úpravu určení času plnění závazku, obsaženou v ustanovení §340 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).
10. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takto (myšleno „bez zbytečného odkladu“) vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. například rozsudky ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, či rozsudek ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, a usnesení ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Též Ústavní soud vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05).
11. Zároveň je nutno mít stále na zřeteli, že ustanovení §1958 odst. 2 o. z. je ustanovením s tzv. relativně neurčitou hypotézou, patří tedy k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
12. V těchto případech dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly či nebyly naplněny předpoklady takové hypotézy právní normy, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 14/2012).
13. Dovolací soud dospěl k závěru, že není zcela nepřiměřená zjištěným skutečnostem úvaha odvolacího soudu, který vyslovil, že doba „necelých pěti hodin“ (přesně 4 hodiny 40 minut – pozn. dovolacího soudu), která uplynula mezi úkonem žalované směřujícím k zesplatnění její pohledávky za žalobkyní (výzva k zaplacení dluhu učiněná SMS zprávou ze dne 13. 2. 2020 v 17:02 hodin) a úkonem žalované, jímž uplatnila zadržovací právo k ustájeným koním ve vlastnictví žalobkyně (SMS zpráva ze dne 13. 2. 2020 v 21:42 hodin), není s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) dostatečná k tomu, aby splnila předpoklad pojmu „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu ustanovení §1958 odst. 2 o. z. (a nastala tak splatnost pohledávek, uvedených v SMS zprávě žalované z 17:02 hodin).
14. Ve světle shora uvedených judikaturních závěrů (srov. bod 10. tohoto odůvodnění) lze zobecnit, že pro stanovení, kdy nastala splatnost pohledávky, jejíž čas splnění se odvíjí od podmínek ustanovení §1958 odst. 2 o. z., je významné zjištění, o jakou pohledávku se jednalo a v jaké výši, jakým způsobem a v jaké souvislosti byla věřitelem zesplatněna, jak byla v úkonu zesplatnění konkretizována (v této souvislosti je nutno mít stále na zřeteli, že většinou se jedná o pohledávky, mající mimosmluvní původ – typicky pohledávky z titulu náhrady újmy, či vrácení bezdůvodného obohacení –, které vyžadují vyšší míru skutkové konkretizace), jaké okolnosti mohly dlužníku zabránit v jejím splnění, a pokud tyto okolnosti nastaly, tak co bylo jejich příčinou apod.
15. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, k výzvě k úhradě dluhu, který nakonec (podle závěru odvolacího soudu, který nebyl dovoláním napaden, a proto přezkumu dovolacím soudem nepodléhá) jako jediný mohl být důvodem pro uplatnění zadržovacího práva, tedy k úhradě dluhu za „ustájení obou klisen po datu 28. 1. 2020“, došlo v rámci SMS komunikace mezi účastnicemi ve dnech „11. 2. až 14. 2. 2020“, přesně prostřednictvím SMS žalované ze dne 13. 2. 2020 v 17:02 hodin. Obsahem této SMS zprávy (jak vyplývá z důkazu, zařazeného na č. l. 26 spisu, který byl soudy proveden) bylo sdělení žalované: (citujeme) „Dobrý den, tak na účtu není žádná platba od vás. Pro koně tedy nejezděte A protože tohle domlouvání se táhne už měsíc, účtuji vám za ten měsíc za každý den ustájení 300 Kč. Děkuji za pochopení. Ale takto to opravdu nejde dělat. R..“.
16. Je tak naprosto evidentní, že takto formulovaná výzva k zaplacení je z hlediska možností dlužnice (žalobkyně) seznat, o jaký dluh se jedná, v jaké výši a jak má být uhrazen, velmi problematická. Lze maximálně připustit, že žalobkyně s ohledem na obsah kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2019 musela vědět, že od 29. 1. 2020 již žalovanou neváže povinnost zajistit ustájení obou klisen na vlastní náklady, avšak z uvedené SMS zprávy nemohla seznat, zda žalovaná požaduje 300 Kč za ustájení obou klisen, anebo zda požaduje 300 Kč za ustájení jedné klisny, a také zde absentuje jakékoliv upřesnění, na základě čeho je požadovaná cena stanovena, aby si žalobkyně mohla cenu ověřit nebo zvážit, zda je přiměřená a akceptovatelná. Navíc, s ohledem na skutečnost, že výzva byla učiněna až v odpoledních hodinách, přicházelo v úvahu splnění požadavku žalované pouze formou vkladu na účet elektronicky, ovšem teprve v jednání, které sama žalovaná označila za uplatnění zadržovacího práva (SMS zpráva ze dne 13. 2. 2020 v 21:42 hodin), žalovaná poprvé uvedla (citujeme): „…Pošlu číslo účtu pro tuto platbu (rozuměno za ustájení koní – pozn. dovolacího soudu) …“.
17. Nelze tak pochybovat o tom, že žalobkyně v časovém období mezi v 17:02 hodin a 21:42 hodin dne 13. 2. 2020 nemohla požadovanou pohledávku za ustájení koní splnit; závěr odvolacího soudu, že v době uplatnění zadržovacího práva se tak nejednalo o pohledávku splatnou, je tak správný a v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „…odvolací soud se vůbec nezabýval skutečností, že žalovaná uplatnila zadržovací právo i následujícího dne, a to konkrétně dne 14. 2. 2020 v 6:41 hodin…“, neboť se jedná o námitku, kterou dovolatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a skutkovými závěry soudů; správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolatelka dále zcela pominula, že skutečností „…uplatnění zadržovacího práva dne 14. 2. 2020 v 6:41 hodin…“ vůbec v (tomto) řízení neargumentovala. Z obsahu spisu, zejména potom z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 12. 1. 2023, vyplývá, že u tohoto jednání předseda senátu konstatoval „uplatnění zadržovacího práva žalovanou“, vycházeje z protokolu o jednání soudu prvního stupně (ovšem ve věci Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 41 C 105/2021, protokol o jednání ze dne 3. 1. 2023, založený na č. l. 130 spisu), a to „prostřednictvím SMS zprávy ze dne 13. 2. 2020 v 21:42 hodin“, přičemž přesně ocitoval přednes zástupce žalované u jednání dne 3. 1. 2023 ve věci Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. 41 C 105/2021. Argumentace SMS zprávou z následujícího dne v 6:41 hodin se nikde v tomto řízení neobjevuje. Jde tak o skutečnost novou, v řízení doposud neuplatněnou; podle ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
19. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka, jíž dovolatelka soudům (soudu prvního stupně, potažmo odvolacímu soudu, že na námitku relevantním procesním způsobem nereagoval) vytýká nesprávný postup při realizaci poučovací povinnosti v případě předvolání na jednání soudu prvního stupně, neboť jde o námitku, která by mohla představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení, k níž ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
20. Dovolací soud nemohl přihlédnout k důvodům, které žalovaná uplatnila ve svém podání ze dne 28. 8. 2023, neboť tak učinila až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
21. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2023
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu