ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2346.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 2346/2022-593
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně 4-Majetková, a. s. se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Plamínkové č. 1592/4, IČO 28477456, proti žalovaným 1) R. W. , narozenému dne XY, bytem v XY, 2) J. S. , narozenému dne XY, bytem v XY, 3) M. P. , narozenému dne XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova č. 1093/27, o 67 731 Kč s příslušenstvím, o 41 477 Kč s příslušenstvím a o 654 560 Kč s příslušenstvím a o vzájemných návrzích žalovaných o 64 995 Kč s příslušenstvím, 73 875 Kč s příslušenstvím a 197 806 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 90/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2022, č. j. 23 Co 425/2021-548, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Vališe, advokáta se sídlem v Praze 2, Balbínova č. 1093/27.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022, č. j. 23 Co 425/2021-548, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [vyřešení dovolatelkou nastolené otázky, zda uplatnění nároku na mzdu a odstupné žalovaným 3) námitkou započtení a vzájemným návrhem je v rozporu s dobrými mravy] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný pod č. 91/2003 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2128/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).
Judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 přitom lze přiměřeně aplikovat i na výklad ustanovení §1 odst. 2, §2 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).
Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013).
V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Úvaha odvolacího soudu [že „uplatnění důvodných a ze zákona příslušejících nároků ze strany žalovaných není možné považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani tehdy, kdy bylo prokázáno, že žalovaní si protiprávně převedli na své bankovní účty finanční prostředky žalobkyně“, že „vzniklé mzdové nároky“ z tohoto důvodu odepřít nelze, že „důsledky protiprávního jednání žalovaných se projevují v jiné rovině, v případě 1. a 3. žalovaného dokonce v rovině trestněprávní …, jinak v rovině pracovněprávní, kdy jsou povinni nahradit žalobkyni vzniklou škodu“, že „platná právní úprava nezná sankci v podobě odepření mzdových nároků zaměstnanci za škodu způsobenou zaměstnavateli“, že „na žalované pak nelze přenášet odpovědnost za to, že žalobkyně rozvázala pracovní poměry se žalovanými okamžitým zrušením neplatně a tak nakonec jejich pracovní poměry skončily na základě výpovědi z důvodu nadbytečnosti, a tato skutečnost měla za následek vznik nároku na odstupné“, a že „nelze ani dospět k závěru, že by se (žalovaní) uplatněním takových nároků snažili žalobkyni poškodit“, a „uplatnění nároků ze strany žalovaných jak formou započtení, tak formou vzájemných návrhů rozporné s dobrými mravy není“] s ohledem na shora uvedené závěry zjevně nepřiměřená není a respektuje základní zásady pracovněprávních vztahů uvedené v ustanovení §1a odst. 1 písm. a) a c) zákoníku práce.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska dovolatelkou předestřené otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu a nálezové judikatury Ústavního soudu, na něž je v dovolání poukazováno.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu