ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.247.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 247/2023-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobců a) V. N. , b) H. N. , c) J. J. , d) L. T. , e) J. J. , žalobci c), d), e) zastoupeni JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 1120/43, proti žalovaným 1) Mgr. Milanu Edelmannovi se sídlem v Praze 5, Petržílkova č. 2707/38, IČO 66455189, správci konkursní podstaty úpadce Šlechtění a rozmnožování drůbeže Chrustenice, státní podnik se sídlem v Chrustenicích, p. Loděnice, IČO 14798131, 2) CASPER CONSULTING a. s. se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova č. 510/3, IČO 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, 3) Šlechtění a rozmnožování drůbeže Chrustenice, státní podnik se sídlem v Chrustenicích, p. Loděnice, IČO 14798131, o určení neexistence právního vztahu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 20/1996, o dovolání žalobců L. T. a, J. J. a J. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2022, č. j. 3 Cmo 13/2021-590, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci L. T., J. J. a J. J. jsou povinni zaplatit žalované 2) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám Mgr. Soni Bernardové, advokátky se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55.
III. Ve vztahu mezi žalobci L. T., J. J. a J. J. a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 42 Cm 20/1996-419, Městský soud v Praze zastavil řízení o žalobě žalobců V. N. a H. N. (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o této žalobě (výrok II.), určil, že „zástavní práva založená smlouvou ze dne 8. 11. 1991…k nemovitostem stavba č. p. XY na parcele č. XY, stavební parcele č. XY, jejíž součástí je stavba,…na těchto nemovitostech neváznou“ (výrok III.), zamítl žalobu žalobce J. J., aby bylo určeno, že „zástavní práva založená smlouvou ze dne 8. 11. 1991…k nemovitostem parcela p. č. XY a p. č. XY,… na těchto nemovitostech neváznou, a že na nemovitostech stavba č. p. XY na parcele č. XY, stavební parcela č. XY, jejíž součástí je stavba, a parcely p. č. XY a p. č. XY…, tato zástavní práva nevznikla“ (výrok IV.), zamítl žalobu žalobce L. T., aby bylo určeno, že „zástavní práva založená smlouvou ze dne 8. 11. 1991…k nemovitostem stavba č. p. XY na st. p. č. XY, stavební parcela č. p. XY, jejíž součástí je stavba, parcely č. p. XY a č. p. XY …na těchto nemovitostech neváznou a že nevznikla“ (výrok VI.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu k těmto výrokům (výroky V., VII.).
Proti tomuto rozsudku (vyjma výroku I. a výroku III.) bylo podáno odvolání.
3. Odvolací řízení o odvolání žalobce L. T. proti výroku VI. Uvedeného rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, č. j. 42 Cm 20/1996-472, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020, č. j. 3 Cmo 103/2020-501, zastaveno; usnesení nabylo právní moci dne 9. 1. 2021 a dovolání podáno nebylo.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 3 Cmo 13/2021-553, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví po zemřelém žalobci J. J., tak, že bude pokračováno s J. J. a J. J.; usnesení nabylo právní moci dne 7. 3. 2022.
5. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 3 Cmo 13/2021-590, bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku IV. potvrzen (výrok I.), ve výrocích o náhradě nákladů řízení byl tento rozsudek změněn (výroky II. – VII.), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky VIII. – X.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neexistence právního vztahu.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci J. J., L. T.a J. J., ; brojí proti závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení neexistence právního vztahu.
7. Žalovaná 2) navrhla odmítnutí dovolání s tím, že dovolatelé nepředkládají žádnou otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání.
8. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
11. Ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. může podat dovolání pouze účastník původního řízení, případně jeho právní nástupce.
12. Nejvyšší soud dovolání L. T. podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako dovolání podané neoprávněnou osobou.
13. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, totiž předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
14. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popř. změní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
15. V projednávané věci žalobce L. T. není účastníkem odvolacího řízení, neboť řízení o jeho odvolání bylo pravomocně zastaveno (srov. bod 3. odůvodnění tohoto usnesení) a rozsudek odvolacího soudu se tak netýká jeho procesního postavení, nepůsobí újmu na jeho právech a ani mu neukládá žádné povinnosti.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu (ve zbývající dovoláním napadené části) je ve vztahu k dovolatelům J. J. a J. J. a dovoláním přednesené otázce v souladu s ustálenu rozhodovací praxí dovolacího soudu.
17. Podle ustálené judikatury soudů žaloba o určení podle ustanovení §80 o. s. ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod publikačním číslem 17/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod publikačním číslem 12/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod publikačním číslem 21/1997 v časopise Soudní judikatura, z recentní judikatury potom srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3503/2022).
18. Jak vyplývá z obsahu spisu, zástavní práva, tak jak byla vymezena v žalobě, byla již v katastru nemovitostí na příslušných listech vlastnictví vymazána, a proto se má za to, že neexistují (srov. ustanovení §980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Je též správný závěr odvolacího soudu, že pokud žalobci (resp. jejich právní předchůdce) vyplatili do konkursní podstaty hodnotu zástavy, majíce za to, že tak učinili bezdůvodně (neboť zástavní smlouva nebyla uzavřena platně), mohou se domáhat proti správci konkursní podstaty (popř. věřitelům, pakliže již byli správcem konkursní podstaty vyplaceni) vrácení bezdůvodného obohacení, tedy dosáhnout naplnění svého právního zájmu přímo žalobou na plnění (a je zjištěním odvolacího soudu, že taková žaloba již skutečně byla podána), a nikoliv žalobou na určení; naléhavý právní zájem na takovém určení tak nemají.
19. Odkazy žalobců na rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž má být rozsudek odvolacího soudu v rozporu, nejsou případné; jde dílem o rozhodnutí, která se nyní řešené problematiky (otázky naléhavého právního zájmu) vůbec netýkají (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4722/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1569/2012, oba vydané přímo v této věci, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4189/2016), dílem vychází ze zcela odlišného skutkového děje než nyní, přičemž v obecné rovině jsou závěry odvolacího soudu s ním v souladu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3235/2007).
20. Žalobci výslovně namítají nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení (bod D. odůvodnění dovolání); dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; dovolací soud v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobců odmítl.
21. Ve zbývajícím je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu