ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2605.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2605/2023-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně L. M., zastoupené JUDr. Janem Kovaříkem, advokátem se sídlem v Brně, Hrnčířská č. 813/23, proti žalovanému I. S. , zastoupenému Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova č. 305/14, o zaplacení částky 2 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 35/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2023, č. j. 13 Co 28/2023-350, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč k rukám JUDr. Jana Kovaříka, advokáta se sídlem v Brně, Hrnčířská č. 813/23.
Odůvodnění:
1. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 13 Co 28/2023-350, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2 506 947 Kč s příslušenstvím (výrok I.), nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 191 022,93 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.) a zaplatit soudní poplatek ze žaloby a odvolání, vždy ve výši 125 348 Kč (výrok III.). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný a prokázaný nárok z titulu subrogačního regresu ve smyslu ustanovení §1368 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), není v rozporu s dobrými mravy, resp. nepředstavuje zneužití práva ve smyslu ustanovení §8 o. z.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. V dovolání namítl, že „…rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny některé otázky, které vyvstaly v průběhu řízení…“, a to: „…zda se příčí dobrým mravům jednání osoby, které by jinak svědčilo právo subrogačního regresu ve smyslu ust. §1937 odst. 2 o. z., pokud taková osoba, která částečně plnila za dlužníka, měla ze závazku větší prospěch než samotný dlužník…“, nebo „…byl právní důvod závazku hypoteční úvěr výlučně na pořízení nemovitosti k bydlení pro tuto osobu, její děti a dlužníka…“, anebo „…nabyla-li věc od dlužníka bezúplatně…“, dále „…zda může být důvodem odepření plnění existence důvodů pro odvolání daru pro nevděk…“. Dále předestřel otázku „…zda se příčí dobrým mravům jednání osoby, která podá trestnímu soudu nedůvodný návrh na vykonání trestu odnětí svobody vůči osobě, podmíněně propuštěné a současně usiluje dalšími způsoby o výkon trestu pro tuto osobu…“. Dovolatel se domnívá, že „…ke správnému závěru dospěl soud prvního stupně, když vzal v potaz všechna specifika věci…“. Odvolací soud „…přistoupil ve sporu zcela nepochopitelně a překvapivě k diametrálně odlišnému právnímu hodnocení, když všechna specifika sporu jednotlivě prohlásil za právně nerelevantní pro existenci nároku, a nezabýval se tím, zda ve svém souhrnu nedosahují takové intenzity zneužití práva, případně rozporu s dobrými mravy…“. S takovým právním hodnocením dovolatel nesouhlasil a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť by mu jeho neprodleným výkonem hrozila závažná újma.
3. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
4. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu (vyřešení dovolatelem nastolené otázky, zda uplatnění nároku z titulu subrogačního regresu je v rozporu s dobrými mravy, resp. představuje zneužití práva) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
8. Nejvyšší soud již v minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 5/2001 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 16/1998 Sb., rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 15/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
9. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 101/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 91/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2128/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).
10. Judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 přitom lze přiměřeně aplikovat i na výklad ustanovení §1 odst. 2, §2 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).
11. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013).
12. Z recentních rozhodnutí potom srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2346/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1103/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2787/2022.
13. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním č. 7/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
14. Předně je nutno konstatovat, že námitky, které žalovaný v dovolání formuloval a které podle jeho přesvědčení by měly zakládat přípustnost dovolání (námitky bod bodem IV./ 7 obsahu dovolání), jsou těmi námitkami, jimiž žalovaný argumentoval již v řízení před soudy obou stupňů, a s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal (srov. body 12. a 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolání tak představuje pouhou polemiku s právním hodnocením řešení vytčené právní otázky odvolacím soudem; kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
15. Námitky žalovaného vycházejí dílem ze skutkového stavu, který vůbec soudy nebyl zjištěn [námitka pod bodem IV. /7 písm. c), pokud dovolatel namítá, že „…současně dalšími způsoby usiluje o to, aby tato osoba vykonala trest odnětí svobody…“ a námitka pod bodem IV. /7 písm. e), pokud dovolatel namítá existenci „…důvodů pro odvolání daru pro nevděk…“], dílem z tvrzení, které pomíjí jiné zjištěné skutečnosti [námitka pod bodem IV. /7 písm. a) obsahu dovolání – má-li dovolatel na mysli, že žalobkyně užívala nemovitost déle než on, pomíjí zjištění o tom, že tomu tak bylo proto, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, byl pravomocně z nemovitosti vykázán a následně odešel dobrovolně, námitka pod bodem IV. /7 písm. b), d), která pomíjí zjištění, že tento stav byl výsledkem dohod účastníků, uzavřených za naprosto jiných skutkových okolností]; jde tak o námitky, které nemohou přípustnost dovolání založit.
16. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
17. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
19. Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2023
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu