ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2770.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 2770/2022-677
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně R. G. , zastoupené Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Pionýrská č. 495, proti žalované Základní škole Valašské Meziříčí, Křižná 167, okres Vsetín, příspěvkové organizaci se sídlem ve Valašském Meziříčí – Krásno nad Bečvou, Křižná č. 167, IČO 45211451, zastoupené Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 365/7, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 89/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2022, č. j. 16 Co 5/2022-634, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2022, č. j. 16 Co 5/2022-634, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Prostřednictvím předestřené otázky, zda „soud prvního stupně je oprávněn nerespektovat závazný právní názor odvolacího soudu v podobě zajištění vyhotovení konzultantského znaleckého posudku z oboru psychiatrie pro účely znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství a dále zda takovéto nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu může zhojit sám odvolací soud“, jakož i otázky, zda „znalecký posudek může obstát před soudem, ačkoliv trpí vadami, které jsou z logického hlediska zjevné a nevyžadují odbornou způsobilost k jejich zjištění (rozpor mezi závěry znaleckého posudku a výsledky ostatních důkazů, vč. odůvodnění znaleckého posudku neodpovídající pravidlům logického myšlení“), dovolatelka především uplatňuje nepřípustné námitky vztahující se k hodnocení provedeného důkazu – znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče [namítá-li, že znalecký posudek „trpí řadou podstatných vad“, když „nehodnotil pracovní prostředí u žalované a znalec odkazoval na závěry jiné lékařky, konzultantky, nebyl vypracován samostatný konzultantský znalecký posudek dle závazného právního názoru (odvolacího) soudu“, „pominul jiné lékařské zprávy“, že „konzultantka, ačkoliv svůj odborný závěr opírala o konfliktní situace na pracovišti, odmítla se těmito konfliktními situacemi na pracovišti zabývat“, že přibraná konzultantka MUDr. Zdeňka Vyhnánková „znalcem již není“, že „znalec MUDr. Boháč odmítl poskytnout znalecké posouzení pracoviště u žalované“, že „znalec neodpovídal na položenou otázku soudem, která zněla, zda je žalobkyně způsobilá k výkonu práce učitelky, tzn. kdekoliv v ČR“, že „o nekompetentnosti znaleckého posudku tak svědčí rovněž vyslovený závěr, že žalobkyně je způsobilá k výkonu práce učitelky 2. stupně základní školy, ale již není způsobilá k tomuto výkonu na tomto konkrétním pracovišti, aniž by tedy znalcem nebo jiným důkazem bylo zjištěno, že toto konkrétní pracoviště bylo nějakým způsobem více zátěžové pro žalobkyni než kterékoliv jiné místo učitelky kdekoliv v České republice“, že „tvrzení znalce … si značně odporuje, protože pokud znalec hovoří o tom, že by žalobkyně měla trpět poruchou osobnosti, která se může kdykoliv a kdekoliv projevit, poté nelze hovořit o tom, že by žalobkyně byla způsobilá k výkonu práce i na jiném pracovišti“]. Dovolatelka takto uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) totiž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Otázky proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Na otázce, zda „zaměstnavatel je oprávněn na pracovišti navodit konkrétnímu zaměstnanci takové nepříznivé pracovní podmínky, které způsobí jeho pracovní neschopnost, popř. mimořádný jednorázový projev poruchy osobnosti“, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud tuto otázku neřešil, neboť zjištění o skutečnostech, na nichž je předestřená otázka založena, neučinil. Dovolatelka tak vlastně i v případě této otázky nepřípustně zpochybňuje správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů (namítá-li, že žalovaná si „jednoznačně diskriminačně zasedla na žalobkyni a vytvořila takové nepříznivé pracovní podmínky, které vedly k pracovní neschopnosti žalobkyně v důsledku aktuální reakce na stres“). Není přitom zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatel předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2757/2022). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Otázka potom přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
Postup soudů při zjišťování rozhodujících skutečností (posuzování zdravotního stavu žalobkyně), k němuž bylo zapotřebí odborných znalostí, je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. tzv. revizní znalecký posudek (srov. například zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod č. 38/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013). Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba je hodnotit i v souvislosti s jinými důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sb. rozh. obč.).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zastává názor, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání odpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Znalecký posudek je možné dát přezkoumat jiným znalcem, státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost (srov. §127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1741/2020). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněný pod č. 45/1984 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 746/2019).
V projednávané věci šlo o posouzení, zda v době výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 2. 2017 se u žalobkyně vyskytovala nemoc, stav nebo vada, které žalobkyni podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (vyhláška o pracovnělékařských službách a některých druzích posudkové péče), ve znění účinném do 14. 12. 2017 (v době doručení výpovědi z pracovního poměru), a podle přílohy č. 2 k cit. vyhlášce vylučovaly (dlouhodobě) z výkonu sjednané práce; ustanovení §6 odst. 1 cit. vyhlášky pro uvedené nemoci, vady a stavy zavedlo legislativní zkratku „nemoc“. Podle části II. bodu 1. písm. A 1. přílohy č. 2 k cit. vyhlášce mezi nemoci vylučující zdravotní způsobilost k práci ve školách a školských zařízeních patří „prognosticky závažné duševní poruchy a poruchy chování“; v případě „závažné duševní poruchy a poruchy chování“ lze posuzovanou osobu uznat způsobilou k výkonu této práce jen na základě závěru odborného vyšetření (část II. bodu 1. písm. B 1. přílohy č. 2 k cit. vyhlášce).
Soudy zde vycházely především ze znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a posudkové lékařství, vypracovaného za přibrání konzultanta z oboru psychiatrie MUDr. Zdeňky Vyhnánkové. Znalec logicky a přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, že žalobkyně (z důvodu „poruchy osobnosti s paranoidními a histriónskými rysy“, která představuje „trvalou povahovou odchylku od normy“) sice „nepozbyla z hlediska hodnocení celkového pracovního potenciálu dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu práce učitelky 2. stupně základní školy“, avšak „ztráta způsobilosti se týká pouze výkonu práce učitelky na konkrétní pracovní pozici u žalované“. Odvolací soud v této souvislosti v souladu s obsahem znaleckého posudku přiléhavě poznamenal, že „skutečnost, že u žalobkyně se jedná o poruchu osobnosti, nikoli o psychické onemocnění jako takové, vysvětluje závěr znalce, že ztráta způsobilosti žalobkyně k výkonu dosavadní práce se týká pouze práce učitelky na konkrétní pracovní pozici u žalované“, neboť porucha osobnosti „reaguje na konkrétní podněty (pracovní prostředí, pracovní kolektiv)“ a „záleží pouze na tom, zda se žalobkyně dostane na konkrétním pracovišti do zátěžové situace, která povede opětovně k dekompenzaci osobnosti žalobkyně (tj. k nezvládnutí schopnosti zvládnout situaci, které bude případně vystavena)“. Dovolatelka nezpochybňuje, že se do této „zátěžové situace“ u žalované dostala, pouze namítá, že ji vytvořila žalovaná (ředitelka žalované), avšak nebere přitom náležitě v úvahu, že uvedená skutečnost – i kdyby byla prokázána – nemůže nic na závěru, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu sjednané práce, změnit; námitka žalobkyně, že znalec zcela opominul posoudit pracovní prostředí žalobkyně, je lichá, neboť právě s ohledem na konkrétní pracovní prostředí žalobkyně (zejm. vztahy žalobkyně s ředitelkou školy a stresový faktor s nimi spojený) znalec svůj závěr formuloval. Závěry znaleckého posudku nejsou přitom v rozporu s ostatními provedenými důkazy, zejména se znaleckým posudkem Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, vypracovaným v řízení o projednávané věci, a znaleckým posudkem doc. MUDr. Jiřího Chaloupky, CSc., vypracovaným v řízení o přezkoumání lékařského posudku MUDr. Jaromíra Čecha, popřípadě s v řízení předloženými lékařskými zprávami psychiatrů a zprávami psychologů, s nimiž se znalecký posudek MUDr. Boháče spolehlivě vypořádal tím, že „všichni psychiatři, kteří žalobkyni vyšetřovali se shodují v tom, že určitými duševními poruchami trpí, i když se neshodnou v jejich klasifikaci a posudkovém dopadu“, a „i když duševní postižení je v dodaných dokladech charakterizováno nejednotným způsobem, je nesporné, že se jedná o obecné postižení zdraví ve smyslu platných předpisů“.
MUDr. Jan Boháč jako znalec z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání a posudkové lékařství, se byl v rámci své odbornosti oprávněn vyslovit k zdravotní způsobilosti žalobkyně vykonávat sjednanou práci. Vzhledem k tomu, že zdravotní obtíže žalobkyně jsou psychického rázu, postupoval znalec správně, pokud k posouzení této zvláštní dílčí odborné otázky přibral konzultanta z oboru psychiatrie MUDr. Zdeňku Vyhnánkovou (uvedený postup v době do 31. 12. 2020 umožňovalo ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a v době od 1. 1. 2021 ustanovení §23 zákona č. 214/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech); znalec tak současně postupoval v souladu s pokynem soudu prvního stupně, který plně respektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho zrušovacím rozhodnutí. Dovolatelka zde též nedůvodně namítá, že MUDr. Vyhnánková v době vypracování posudku již nebyla zapsaná v seznamu znalců, neboť osoba odborně způsobilá k posouzení zvláštních dílčích otázek důležitých pro podání znaleckého posudku může být jako konzultant přibrána, i když není zapsána do seznamu znalců (srov. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 6. 1988, sp. zn. 3 To 12/88, uveřejněné pod č. 54/1989 Sb. rozh. obč).
V části, ve které směřuje proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a proti výroku II téhož rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu