ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.363.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 363/2023-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce JUDr. Miroslava Zamišky , narozeného dne 4. dubna 1959, se sídlem v Sušici, Prášily č. 106, IČO 12830101, zastoupeného Mgr. Jakubem Limburským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, proti žalovanému L. H. , zastoupenému Mgr. Jindřichem Sojkou, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská č. 119, o 205 415 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 178/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2022, č. j. 10 Co 45/2022-212, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 438,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Limburského, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2022, č. j. 10 Co 45/2022-212, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. V části II. bodu 1. svého dovolání žalovaný vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že je třeba „uplatněný nárok posoudit titulem bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §451 a násl. obč. zák., zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013“ (namítá-li, že mezi žalobcem a žalovaným jako „dvěma podnikatelskými subjekty mohlo platně dojít k přidělení zaměstnanců pouze a výhradně na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnanců uzavřené obligatorně v písemné formě ve smyslu ustanovení §43a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném k 1. 7. 2008“, že „pokud žádná takováto dohoda a ani jiná smlouva uzavřena nebyla, došlo k tomu, že žalovaný využil oba zmíněné zaměstnance žalobce na své stavební akci“, že „za této situace měly tyto osoby nárok na zaplacení své konkrétní práce a činnosti vůči žalovanému“ a že „pokud jim v předmětném období žalobce cokoliv zaplatil, pak došlo skutečně k bezdůvodnému obohacení, ale nikoliv na straně žalovaného, ale právě na straně uvedených osob, které přijaly plnění bez toho, aby pro žalobce pracovaly“), a o tom, že za situace, kdy „žalovaný vyjádřil ochotu za zaměstnance žalobce zaplatit, pak tento závazek na sebe převzal analogicky v souladu s §531 občanského zákoníku“ (namítá-li, že „dohoda o převzetí dluhu ve smyslu zmíněného zákonného ustanovení by musela být ke své platnosti uzavřena písemně a podléhala by souhlasu věřitele, tzn. v tomto případě zmíněných zaměstnanců“, kteří však „žádný souhlas k převzetí dluhu jako odměny za jimi provedené konkrétní práce a činnosti žalovaným nikdy nedali a ani to po nich nikdo nevyžadoval“). Dovolatel tak – aniž by v této souvislosti formuloval právní otázku, ohledně které (jak uvádí) „neexistuje ustálená judikatura“ – vyjádřil jen svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Stejného charakteru jsou i námitky obsažené v části II. bodu 2. dovolání, kde žalovaný podrobuje kritice právní závěr, že „za daného právního stavu věci jsou pak námitky žalovaného ohledně jeho požadavku na vystavení faktury a uplatnění DPH bezpředmětné“ (namítá-li, že tento závěr je „nesprávný a zavádějící“, že „žalobce i žalovaný jsou podnikatelé“ a „účetní jednotky s povinností fakturovat v případě uplatnění pohledávky mezi sebou“, že „pohledávka mezi podnikateli může vzniknout pouze a výhradně na základě řádného vyúčtování formou daňového dokladu, který lze zaúčtovat v jejich účetnictví“, že „dochází k opomíjení zákona o účetnictví a zákona o DPH“, a tak „dochází k zásahu do práv povinného podnikatelského subjektu, který nemůže zaúčtovat platbu bez daňového dokladu jako řádný výdaj a již vůbec nemůže v zúčtování uplatnit zaplacené DPH“, a „u oprávněného podnikatelského subjektu dochází k nedůvodnému zvýhodnění, neboť příjme DPH, které nemusí odvést, a uplatněnou částku zdanit“), aniž by předestřel právní otázku, kterou „je nutné řešit … rozdílně a jinak od stávající soudní praxe“.
Rovněž další námitky dovolatele [že „soudy v rámci hodnocení postavení účastníků řízení nerespektovaly podanou žalobu a bez jakéhokoliv úkonu žalobce označily v rozporu s podanou žalobou jako podnikatele, a naopak u žalovaného vůbec nezkoumaly, zda předmětné zaměstnance využil jako podnikatel či nikoliv a vyšly z dikce žaloby, která ho označila jako nepodnikatele“, a že „postup obou soudů je v tomto směru nepřezkoumatelný“ (část II. bod 3. dovolání), a že – i když žalobce za řízení změnil „skutkové důvody pro přiznání své pohledávky“ – „soud tento zásadní obrat ve skutkových tvrzeních zcela pominul a nikterak ho nehodnotil“, že „pokud žalobce změní skutková tvrzení, i když požaduje plnění stejného druhu, ale na základě zcela jiného skutkového stavu, než vylíčil v žalobě, jedná se z procesního pohledu o změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř.“, o níž „musí soud rozhodnout a změnu připustit“, a že „k tomuto procesnímu úkonu nedošlo“ (část II. bod 4. dovolání)] přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu