ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3679.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 3679/2021-713
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně CHRYSBERON a. s. se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 572/11, IČO 28442971, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, proti žalovanému A. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce č. 1242/27, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 90/2016, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2021, č. j. 21 Co 3/2019-670, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Dovolání žalobkyně proti výroku II rozsudku krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o změně výroku VII rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. července 2018, č. j. 4 C 90/2016-369, se odmítá .
III. Rozsudek krajského soudu se ve výroku II, s výjimkou jeho části, v níž bylo rozhodnuto o změně výroku VII rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. července 2018, č. j. 4 C 90/2016-369, a ve výroku III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (samostatnými žalobami, jež byly usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 2. 2017, č. j. 4 C 90/2016-112, spojeny ke společnému projednání), aby bylo určeno, že „neexistuje“ zástavní právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 24. 9. 2012 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 12 500 000 Kč (dále též „Zástava 1“), k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 12 500 000 Kč (dále též „Zástava 2“), k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 18. 3. 2013 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 4 403 040 Kč (dále též „Zástava 3“), k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 4 403 040 Kč (dále též „Zástava 4“), k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 13. 11. 2013 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 6 744 720 Kč (dále též „Zástava 5“), k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 5 129 280 Kč (dále též „Zástava 6“), a k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 3 256 800 Kč (dále též „Zástava 7“). Žaloby odůvodnila zejména tím, že s žalovaným uzavřela postupně několik dohod o spolupráci (ve dnech 23. 8. 2012, 18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013), přičemž plnění z těchto dohod byla zajištěna zástavami (jež jsou předmětem tohoto řízení) na nemovitostech žalobkyně. Dohody o spolupráci jsou však zřejmě neplatné pro jejich nesrozumitelnost a nevyhovují ani požadavku určitosti. I kdyby však dohody o spolupráci byly platné, žalovaný porušil povinnosti, které mu z dohod o spolupráci vyplývaly, aniž by své povinnosti splnil v dodatečné přiměřené lhůtě, a proto žalobkyně od dohod odstoupila, čímž dohody zanikly. Žalovanému tak žádné pohledávky za žalobkyní nevznikly a nemohla tak vzniknout ani označená zástavní práva.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, č. j. 4 C 90/2016-369, zamítl žalobu na určení, že „neexistuje“ Zástava 1 (výrok I.) a Zástava 2 (výrok II.), určil, že „neexistuje“ Zástava 3 (výrok III.), Zástava 4 (výrok IV.), Zástava 5 (výrok V.), Zástava 6 (výrok VI.) a Zástava 7 (výrok VII.), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení 111 355,23 Kč k rukám „zástupce žalobkyně“ (výrok VIII.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byly platně uzavřeny dohody o spolupráci a že byly rovněž účinné již okamžikem jejich podpisu, a to vzhledem k tomu, že podle nich účastníci jednali, když vzájemně spolupracovali až do roku 2014. Námitku žalovaného o neúčinnosti celých dohod o spolupráci posoudil jako nepřípadnou, neboť jak vyplývá z obsahu dohod, odložení účinnosti se týkalo „pouze odložení splatnosti odměny žalovaného“ do nabytí „právní moci“ územního plánu města XY, na základě kterého měly být výše uvedené pozemky účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití, resp. do doby, než bude žalobkyně zapsána jako vlastník nemovitostí (u prvních dvou výroků rozsudku). Odmítl i námitku žalobkyně, že dohody jsou neplatné, protože jsou vázány na „právní moc“ územního plánu města XY, neboť je sice pravdou, že územní plán obce nabýval pouze účinnosti, nicméně s ohledem na to, že oběma smluvním stranám musel být znám smysl a účel daných ustanovení dohod, „je třeba jej vyložit ve smyslu §266 odst. 1 a 3 OBZ tak, že je platné, neboť jím účastníci měli v zásadě na mysli, závaznost‘, a tedy účinnost územního plánu města XY“. Platně uzavřenými shledal rovněž zástavní smlouvy ze dnů 24. 9. 2012, 26. 6. 2014, 18. 3. 2013 a 13. 11. 2013, neboť obsahují veškeré zákonem stanovené náležitosti, byly uzavřeny písemně, pozemky v nich uvedené jsou způsobilými předměty zástavy a jsou jimi zajištěny budoucí pohledávky žalovaného. I když žalobkyně dopisem ze dne 12. 2. 2016 odstoupila od všech dohod o spolupráci pro nesplnění závazků ze strany žalovaného, k jejichž splnění žalovaného vyzvala výzvou ze dne 22. 5. 2015, vzhledem k tomu, že u Zástavy 1 a Zástavy 2 nastala dohodou předpokládaná účinnost zápisem vlastnického práva k pozemkům pro žalobkyni před jejím odstoupením od dohod, ani platnost tohoto odstoupení učiněného písemně nemůže mít vliv na právo žalovaného na zaplacení minimální odměny těmito dvěma zástavami zajištěné. Zajištění zástavním právem se v tomto případě týká „odměny, která již vznikla a je, resp. do budoucna bude splatnou“. V ostatních posuzovaných případech konstatoval, že odstoupení od dohod o spolupráci je platné a nastalo okamžikem doručení odstoupení žalovanému, jelikož na výzvu žalobkyně ze dne 22. 5. 2015 žalovaný nereagoval. K datu doručení odstoupení však ještě nenastala „účinnost splatnosti“ podle dohod o spolupráci, neboť „tato byla v případě Dohod, o nichž soud rozhodoval ve výrocích III. – VII., vázána na právní moc změny územního plánu Města XY, ke které došlo až 30. 3. 2017“. Odstoupením od dohod došlo k jejich zánikům, a to ještě před tím, než nastala splatnost odměny žalovaného, resp. než došlo ke splnění jedné z podmínek počátku splatnosti odměny žalovaného; tím došlo rovněž k zániku zajišťovaných budoucích pohledávek žalovaného na výplatu odměny a k zániku zástavních práv k výše uvedeným pozemkům.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 21 Co 3/2019 – 483, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. změnil tak, že se určuje, že „neexistuje“ Zástava 1, Zástava 2 (výrok I.), a ve výrocích III. až VII. tak, že zamítl návrh žalobkyně na určení, že „neexistuje“ Zástava 3, Zástava 4, Zástava 5, Zástava 6 a Zástava 7 (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 42 % jeho nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 50 048 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám „právního zástupce žalovaného“ (výrok III.). Odvolací soud shledal (stejně jako soud prvního stupně) všechny uzavřené dohody o spolupráci mezi účastníky jako dohody platně uzavřené. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale dospěl k závěru, že vůlí účastníků bylo odložit účinnost celých dohod o spolupráci ze dne 18. 3. 2013, 18. 12. 2013 a 13. 11. 2013 do doby právní moci (účinnosti) územního plánu města XY, na základě kterého budou pozemky specifikované v čl. 1 odst. 1 těchto dohod účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití. Uvedl, že „z úřední činnosti (např. řízení ve věci sp. zn. 21 Co 306/2019) je odvolacímu soudu známo, že Zastupitelstvo města XY svým usnesením č. 11/2017 ze dne 13. 3. 2017 vydalo s účinností od 30. 3. 2017 Územní plán města XY, předmětné pozemky však nebyly určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití“. Uzavřel, že „jelikož v době, kdy žalobkyně vyzývala žalovaného ke splnění jednotlivých povinností ze smlouvy, nebyl územní plán města XY v účinnosti, nenabyla dosud účinnosti ani předmětná dohoda“, a proto „výzva žalobkyně žalovanému ke splnění povinností byla předčasná, žalovaný tak nemohl být v prodlení se splněním těchto povinností“ a nebyl dán tudíž ani důvod pro platné odstoupení od smlouvy. Protože žalovanému dosud nevznikla povinnost k plnění jeho povinností vyplývajících z dohod o spolupráci (s ohledem na existenci odkládací podmínky), nezanikla ani zajištěná pohledávka, a tudíž ani zástavní právo, „když nebyl shledán ani jiný důvod pro zánik předmětného zástavního práva“. Naproti tomu od dohody o spolupráci ze dne 23. 8. 2012 [nabytí její účinnosti a zástavních smluv z ní vycházejících (výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně) bylo odloženo do doby, než žalobkyně nabyde vlastnické právo k předmětným pozemkům (právní účinky vkladu práva žalobkyně k pozemkům specifikovaným v článku 1 dohody o spolupráci ze dne 23. 8. 2012 nastaly ke dni 23. 8. 2012)] bylo žalobkyní platně odstoupeno (žalovaný nesplnil svou povinnost předložit návrh, jak bude zajištěno financování činnosti subjektů provádějících inženýrské, právní a další práce s tím související) a zanikla tak pohledávka žalovaného za žalobkyní z této dohody a již do budoucna ani nemůže vzniknout. Vzhledem k tomu, že zástavní právo je právem akcesorickým, platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla, není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy – ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí – zástavní právo nevznikne. Proto je žaloba ve vztahu k Zástavě 1 a Zástavě 2 důvodná.
K dovolání obou účastníků (žalovaný dovoláním napadl výroky I a III a žalobkyně výrok II rozsudku odvolacího soudu) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 21 Cdo 205/2020-564, dovolání žalovaného odmítl a rozsudek odvolacího soudu ve výroku II a III zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud souhlasil s výkladem článků 7 dohod o spolupráci provedeným odvolacím soudem, podle kterého vůlí účastníků bylo do doby právní moci (účinnosti) územního plánu města XY, na základě kterého budou pozemky specifikované v čl. 1 odst. 1 těchto dohod účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití, odložit účinnost celé dohody. Odvolacímu soudu však vytknul, že jako podklad pro své rozhodnutí použil skutečnosti, které mu jsou známé z jeho úřední činnosti (že územním plánem města XY vydaným usnesením ze dne 13. 3. 2017 předmětné pozemky nebyly určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití), aniž s těmito skutečnostmi (v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou poukázal) účastníky řízení seznámil, aby se k nim mohli vyjádřit, a jeho právní posouzení je tak předčasné a proto nesprávné.
Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 21 Co 3/2019-670, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V potvrdil (výrok I), ve výrocích III, IV, VI a VII změnil tak, že se žaloba na určení, že „neexistuje“ Zástava 3, Zástava 4, Zástava 6 a Zástava 7, zamítá (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ (výrok III). Odvolací soud – který jinak vyšel z dosavadních skutkových zjištění soudů – ze zprávy Městského úřadu XY ze dne 22. 3. 2021 zjistil, že „podle územního plánu XY, vydaného Zastupitelstvem města XY formou opatření obecné povahy dne 13. 3. 2017 s nabytím účinnosti dne 30. 3. 2017, je pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 18 673 m ² souč ástí ploch VL (lokalita č. XY) – lehká výroba a sklady a DS (106) – doprava silniční. Pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 6 634 m ² je souč ástí ploch SM.1 (lokalita č. XY) – smíšené využití území městského typu specifické – nízkopodlažní zástavba, VL (lokalita XY) – lehká výroba a sklady a DS (106) – doprava silniční. Pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 17 729 m² je součástí plochy BI – (lokalita č. XY) – bydlení individuální v rodinných domech – městské, dále je pozemek dotčen dopravní stavbou místní obslužné komunikace (závazné propojení). Pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 11 448 m² je součástí plochy BI – (lokalita č. XY) – bydlení individuální v rodinných domech – městské“ (bod 16 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud dále zjistil, že žalobkyně výpovědí ze dne 13. 12. 2019 na základě ustanovení §582 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, vypověděla dohody o spolupráci ze dne 18. 3. 2013 („Dohoda 2“), ze dne 13. 11. 2013 („Dohoda 3 a 4“) a ze dne 18. 12. 2013 („Dohoda 5“) s odůvodněním, že se jedná o dohody obsahující „závazek k opakovanému plnění ze strany žalovaného a žalobkyně“. Stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí odvolací soud posuzovaný vztah účastníků považoval za právní vztah mezi podnikateli a posuzované dohody za nepojmenované smlouvy, které „byly uzavřeny především za účelem stanovení podmínek pro výplatu (minimální) odměny žalovaného za jeho dosavadní činnost pro žalobkyni“, a uvedl, že „vůlí účastníků bylo do doby právní moci (účinnosti) územního plánu města XY, na základě kterého budou pozemky specifikované v čl. 1 odst. 1 těchto dohod účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití, odložit účinnost celé dohody“. Vzhledem k tomu, že „účastníci smluvního vztahu neměli vůli dobu trvání závazku určovat, bylo pouze sjednáno, že zanikne jeho splněním“, a v případě „všech dohod“ se jednalo „o nepřetržitou a opakovanou činnost“, byly odvolacím soudem shledány „všechny předpoklady pro aplikaci ustanovení §582 odst. 2 občanského zákoníku, neboť z povahy závazku vyplývá, že závazek je časově neomezen“. Vypověděla-li žalobkyně „všechny předmětné dohody“ v prosinci 2019, zanikly dohody ke dni 31. 3. 2020. K tomuto dni „nebyl pozemek parc. č. XY zařazen jako účelově určený výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití městského typu či obchodnímu využití, dohoda tak nenabyla účinnosti a žalovanému tak ke dni výpovědi dohody nevznikl nárok na odměnu, a to ani na sjednanou minimální odměnu“. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že „zástavní právo k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY neexistuje“; nevznikl-li nárok na odměnu, nevzniklo ani zástavní právo. Jiná situace podle odvolacího soudu nastala u pozemků, o nichž bylo rozhodnuto výroky III, IV, VI a VII rozsudku soudu prvního stupně, neboť „pozemky parc. č. XY, pozemek parc. č. XY (včetně z něho odděleného pozemku parc. č. XY) a pozemek parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, byly územním plánem města XY ze dne 13. 3. 2017 zařazeny a účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech (pozemek parc. č. XY) a smíšenému využití městského typu či obdobnému využití (pozemky parc. č. XY a XY)“ [bod 39 odůvodnění rozsudku]. Vzhledem k tomu, že „k výpovědi dohod, které se týkaly těchto pozemků, došlo až po nabytí jejich účinnosti“, vzniklo žalovanému právo „na zaplacení přinejmenším minimální sjednané odměny“. Odvolací soud proto uzavřel, že „pohledávka žalovaného vůči žalobkyni, zajištěná zástavním právem, existuje, a tím existuje i zástavní právo“. Namítá-li žalobkyně, že „odstoupila platně od uvedených dohod pro neplnění povinností žalovaného na základě jí zaslaných výzev ze dne 22. 5. 2015 a 19. 6. 2015“, pak „v té době nebyly ještě předmětné dohody účinné s ohledem na odklad účinnosti a žalovaný tak neměl povinnost výzvy žalobkyně z té doby plnit“; to platí i pro odstoupení ze dne 9. 7. 2018.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobkyně podala dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu. Napadenému rozsudku vytýká, že skutkový závěr odvolacího soudu o účelovém určení užívání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY (včetně z něho odděleného pozemku parc. č. XY) – podle kterého tyto pozemky „byly územním plánem města XY ze dne 13. 3. 2017 zařazeny a účelově určeny výlučně k … smíšenému využití městského typu či obdobnému využití“ (bod 39 napadeného rozsudku) – je v extrémním rozporu s Územně plánovací dokumentací, kterou byl proveden důkaz, jakož i se samotným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu v jeho bodě 16. Pozemek parc. č. XY může být totiž podle územního plánu zastavěn i stavbami sloužícími lehké výrobě a skladování a navíc na tomto pozemku, jakož i na pozemku parc. č. XY mohou být budovány i stavby sloužící silniční a místní dopravě (tj. silnice a místní komunikace, včetně jejich součástí a příslušenství). Ani jeden z těchto pozemků tedy není územním plánem účelově určen výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití. Dohody o spolupráci ze dne 18. 3. 2013 (se sjednanou odměnou 4 403 040 Kč) a ze dne 13. 11. 2013 (se sjednanou odměnou 5 129 280 Kč) ke dni 31. 3. 2020, kdy došlo k jejich zániku v důsledku výpovědi, nenabyly doposud účinnosti a žalovanému na vyplacení těchto odměn nevznikla pohledávka. V důsledku uvedeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je proto dovolání ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb. „přípustné podle §237 o. s. ř.“ Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný rozsudek odvolacího soudu napadl „v rozsahu výroku I a výroku III“. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „zda lze vypovědět smlouvu, která dosud nenabyla účinnosti a je podle ustanovení §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, smlouvou nepojmenovanou, jejímž předmětem je závazek jedné strany svojí činností provést v době, která nebyla sjednána, určitý hmotně zachytitelný výsledek a závazek druhé strany zaplatit za to ujednanou odměnu“ (dále jen „otázka č. 1“). Namítá, že předmětem dohody o spolupráci ze dne 13. 11. 2013, v souvislosti se kterou bylo zřízeno zástavní právo k pozemku parc. č. XY, stejně jako předmětem všech ostatních dohod, není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, jak uzavřel odvolací soud, nýbrž závazek k činnosti vymezené určitým hmotně zachytitelným výsledkem. Z hlediska svého obsahu a účelu je všem dohodám nejbližší smlouva o dílo podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jejímž předmětem není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti. Dohoda ze dne 13. 11. 2013 proto není smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou, kterou lze vypovědět podle ustanovení §582 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Dále žalovaný předkládá dovolacímu soudu otázku hmotného práva, „zda zánikem smlouvy před nabytím její účinnosti, v níž jedna smluvní strana potvrzuje druhé smluvní straně skutečnost existence konkrétní pohledávky této druhé smluvní strany na zaplacení odměny za činnost v době před uzavřením této smlouvy, výpovědí podle §582 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zaniká také tato pohledávka a tedy i zástavní právo tuto pohledávku zajišťující“ (dále jen „otázka č. 2“). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „ke dni výpovědi dohody ze dne 13. 11. 2013 … nevznikl nárok na sjednanou tzv. minimální odměnu“. Dohoda (její čl. 2 odst. 1) potvrzuje, že mezi účastníky určitá spolupráce, na základě které byla žalovanému přiznána odměna, probíhala. Dohoda obsahovala jen úpravu podmínek výplaty odměny (odklad splatnosti odměny). Pokud by v důsledku zániku dohody zaniklo právo žalovaného na předmětnou odměnu, vzniklo by na straně žalobkyně bezdůvodné obohacení spočívající v získání prospěchu z činnosti žalovaného, vyvíjené v rámci spolupráce účastníků před uzavřením dohody, jehož výše by se rovnala sjednané tzv. minimální odměně. Taková změna právní kvalifikace pohledávky by přitom sama o sobě nemohla vyvolat zánik zástavního práva pohledávku zajišťujícího. Přípustnost dovolání podle žalovaného zakládá též otázka procesního práva, „zda u odvolání proti rozsudku poté, kdy byla odvolacímu soudu vrácena věc dovolacím soudem k dalšímu řízení, jsou odvolacím důvodem skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, které nastaly (vznikly) po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a které účastník řízení dodatečně vytvořil a uplatnil až na základě rozhodnutí odvolacího soudu v době průběhu dovolacího řízení“ (dále jen „otázka č. 3“). Žalovaný v této souvislosti vyslovuje nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který po zrušení jeho předchozího rozhodnutí dovolacím soudem přihlédl k výpovědi dohod o spolupráci učiněné dopisem žalobkyně ze dne 13. 12. 2019. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I změnil tak, že žaloba na určení neexistence zástavního práva k pozemku parc. č. XY se zamítá.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání žalovaného, neboť na otázkách č. 1 a 2 rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a otázku č. 3 odvolací soud vyřešil správně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání obou účastníků podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dohody o spolupráci mezi účastníky, od nichž soudy odvozovaly vznik zajištěných pohledávek, byly uzavřeny ve dnech 18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“) – srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku I nespočívá na žalovaným předestřené otázce č. 1. Odvolací soud – dospěl-li k právnímu závěru, že posuzované dohody o spolupráci (tedy i dohoda ze dne 13. 11. 2013) lze vypovědět podle ustanovení §582 odst. 1 obč. zák. – vyšel z právního posouzení obsahu dohod, podle kterého dohody byly uzavřeny na dobu neurčitou a jejich předmětem byl závazek k nepřetržité a opakované činnosti. Namítá-li žalovaný, že „předmětem dohody ze dne 13. 11. 2013, stejně jako všech ostatních dohod, není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, jak uzavřel odvolací soud, nýbrž závazek k činnosti vymezené určitým hmotně zachytitelným výsledkem“, vyslovuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již dovolacím soudem řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Předestřená otázka proto přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani žalovaným předestřená otázka č. 2, neboť odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla v projednávané věci posouzena jinak.
K účinkům výpovědi smlouvy učiněné podle ustanovení §582 odst. 1 obč. zák. a k možnosti vypovědět dosud neúčinný závazek srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2472/2015 [a v něm uvedené závěry, podle kterých výpověď – jednostranný právní úkon účastníka závazkového právního vztahu – má za následek zánik všech do té doby existujících práv a povinností, jež jsou obsahem právního vztahu založeného smlouvou, a to uplynutím výpovědní lhůty; souhlasu druhé strany k zániku závazku není třeba; práva a povinnosti ze smlouvy nezanikají zpětně, ale až účinností výpovědi (ex nunc)], a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2316/2020 [a v něm uvedené závěry, podle kterých výpověď je jednostranný právní úkon, v jehož důsledku zaniká celý závazkový právní vztah uplynutím výpovědní lhůty; výpovědí se smlouva neruší (jak je tomu např. při odstoupení od smlouvy); práva a povinnosti ze smlouvy nezanikají zpětně, ale až od účinnosti výpovědi; výpověď tedy působí ex nunc a nedotýká se vzájemných práv a povinností účastníků v době předtím; platný, avšak doposud neúčinný závazek, sjednaný na dobu neurčitou, lze vypovědět za podmínek stanovených ve smlouvě jej zakládající, případně tak, jak předvídá zákon].
Odvolací soud v souladu s uvedenými závěry soudní praxe dospěl k závěru, že doposud neúčinný závazek žalobkyně zaplatit žalovanému odměnu 6 744 720 Kč, zajištěný zástavním právem k pozemku parc. č. XY, výpovědí dohody o spolupráci ze dne 13. 11. 2013 zanikl (že „de facto žalovanému nevznikl nárok na odměnu“).
Pokud v této souvislosti žalovaný namítá, že v případě, kdy by „zaniklo právo žalovaného na předmětnou odměnu, … žalovaný by na místo pohledávky na výplatu minimální odměny disponoval pohledávkou na vydání bezdůvodného obohacení ve stejné výši“, a že „taková změna právní kvalifikace pohledávky by přitom sama o sobě nemohla vyvolat zánik zástavního práva pohledávku zajišťujícího“, pak přehlíží, že odvolací soud nedospěl k závěru o zániku zástavního práva k pozemku parc. č. XY, ale dovodil, že zástavní právo vůbec nevzniklo (tento závěr nebyl dovoláním žalovaného dovolacímu přezkumu otevřen). Ani tato námitka proto přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Ani žalovaným předestřená otázka č. 3 přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť odvolací soud (přihlédl-li k výpovědi dohod o spolupráci učiněné dopisem žalobkyně ze dne 13. 12. 2019) ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že možnost uplatnění nové skutečnosti v odvolacím řízení podle ustanovení §205a písm. f) o. s. ř. předpokládá splnění jediné podmínky spočívající v tom, že účastník tuto skutečnost nemohl uplatnit v řízení před soudem prvního stupně, protože vznikla (nastala) teprve po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněného pod č. 175/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4153/2013, jakož i rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod č. 58/2021 Sb. rozh. obč.). Za splnění těchto podmínek může odvolací soud přihlédnout též k jednostrannému hmotněprávnímu jednání účastníka (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020).
Dovolání žalovaného směřuje též proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto výroku není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně svým dovoláním napadla výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích III, IV, VI a VII tak, že se žaloba na určení, že „neexistuje“ Zástava 3, Zástava 4, Zástava 6 a Zástava 7, zamítá. Dovolací argumentace žalobkyně přes takto vymezený rozsah dovolání směřuje jen proti té části napadeného výroku, kterou bylo rozhodnuto o změně výroků III, IV a VI rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti zamítnutí žaloby na určení „neexistence“ Zástavy 3, Zástavy 4 a Zástavy 6. Ve vztahu k výroku VII (k zamítnutí žaloby na určení „neexistence“ Zástavy 7) žalobkyně v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. do konce lhůty k podání dovolání (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.) neuvedla žádné dovolací důvody, ani nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Protože pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně proti výroku II rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o změně výroku VII rozsudku soudu prvního stupně, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětluje, že je při posuzování dovolání vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4315/2015, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3411/2019, a ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4316/2019); správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá. Při splnění všech náležitostí dovolání je ovšem možné Nejvyššímu soudu předložit otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly příslušná procesní pravidla a zásady (srov. například bod 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb.).
Shledá-li pak Nejvyšší soud, že se odvolací soud dopustil při zjišťování skutkového stavu porušení procesních předpisů, nenahrazuje jeho skutková zjištění vlastními skutkovými zjištěními, nýbrž zruší dovoláním napadené rozhodnutí (a případně rozhodnutí soudu prvního stupně), čímž nižším soudům umožní vytknutá procesní pochybení napravit a dospět případně k odlišným skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 330/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3415/20).
V projednávané věci potom rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, jaké jsou důsledky postupu soudu při hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř., kterým byl založen extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním, které soud z tohoto důkazu učinil. Protože při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně (s výjimkou části, v níž bylo rozhodnuto o jeho odmítnutí) podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je (s výjimkou odmítnuté části) důvodné.
Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a již uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jedná se obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu zde tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019).
V uvedeném plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 pak Ústavní soud dovodil, že ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
Odvolací soud se v projednávané věci zabýval též tím, zda dohody o spolupráci ze dne 18. 3. 2013 a 13. 11. 2013 upravující pohledávky zajištěné Zástavou 3, Zástavou 4 a Zástavou 6 nabyly účinnosti s ohledem na článek 7 těchto dohod, jímž byla účinnost dohod (jako celku) odložena do doby právní moci (účinnosti) územního plánu města XY, na základě kterého budou pozemky specifikované v čl. 1 odst. 1 dohod účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití.
Ze zprávy Městského úřadu XY ze dne 22. 3. 2021 odvolací soud – mimo jiné – zjistil (srov. bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že „podle územního plánu XY, vydaného Zastupitelstvem města XY formou opatření obecné povahy dne 13. 3. 2017 s nabytím účinnosti dne 30. 3. 2017“, bylo stanoveno účelové určení pozemků, které jsou předmětem Zástavy 3, Zástavy 4 a Zástavy 6, tak, že „pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 6 6 34 m² je souč ástí ploch SM.1 (lokalita č. XY) – smíšené využití území městského typu specifické – nízkopodlažní zástavba, VL (lokalita XY) – lehká výroba a sklady a DS (106) – doprava silniční“, a že „pozemek parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 17 729 m² je součástí plochy BI – (lokalita č. XY) – bydlení individuální v rodinných domech – městské, dále je pozemek dotčen dopravní stavbou místní obslužné komunikace (závazné propojení)“.
I když podle těchto skutkových zjištění je stanoveno účelovým určením pozemku parc. č. XY (vedle „smíšeného využití území městského typu specifického – nízkopodlažní zástavba“) též „lehká výroba a sklady a DS (106) – doprava silniční“ a podle účelového určení pozemku parc. č. XY je (vedle „bydlení individuálního v rodinných domech – městské“) tento pozemek dotčen též „dopravní stavbou místní obslužné komunikace (závazné propojení)“, odvolací soud formuloval skutkový závěr (srov. bod 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY (včetně z něho odděleného pozemku parc. č. XY) „byly územním plánem města XY ze dne 13. 3. 2017 zařazeny a účelově určeny výlučně k … smíšenému využití městského typu či obdobnému využití“. Tento skutkový závěr odvolací soud učinil, aniž by v rámci odůvodnění svého rozsudku podal jakékoliv vysvětlení, z něhož by vyplývalo, zda při jeho formulaci k tomuto dalšímu způsobu využití pozemků vůbec přihlížel, a pokud ano, jaké úvahy ho i při jeho zohlednění vedly k závěru, že pozemky jsou územním plánem „výlučně“ určeny k „smíšenému využití městského typu či obdobnému využití“. Z uvedeného vyplývá, že shora uvedený skutkový závěr je natolik vadný, že (ve smyslu shora podaného výkladu) představuje tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který znamená porušení práv žalobkyně garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů neobstojí právní závěr odvolacího soudu, že byla splněna odkládací podmínka, na jejíž splnění byla vázána účinnost dohod o spolupráci ze dne 18. 3. 2013 a 13. 11. 2013, v nichž účastníci sjednali pohledávky zajištěné Zástavou 3, Zástavou 4 a Zástavou 6. Dovolací soud pak v této souvislosti zdůrazňuje, že jeho závěr o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neznamená, že by současně nahrazoval skutková zjištění odvolacího soudu svými skutkovými zjištěními; bude teprve na odvolacím soudu, aby po řádném zhodnocení důkazů učiněném v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. o skutečnostech naplňujících uvedenou odkládací podmínku učinil nová skutková zjištění.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – ve výroku II, s výjimkou jeho části, v níž bylo rozhodnuto o změně výroku VII rozsudku soudu prvního stupně, správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedené části výroku II, jakož i v akcesorickém výroku III, zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu