ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.447.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 447/2023-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci zástavní věřitelky SILMET Příbram a. s. , se sídlem v Příbrami III č. 168, IČO 26210428, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka č. 153, proti zástavnímu dlužníkovi J. Z. , narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 2269/36, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 337/2018, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. října 2022, č. j. 54 Co 166/2021-376, takto:
I. Dovolání zástavní věřitelky se odmítá .
II. Zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavnímu dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám Mgr. Pavla Dvořáka, advokáta se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 2269/36.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 54 Co 166/2021-376, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Zástavní věřitelka, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Dovolací námitky vycházejí z ne zcela přesné premisy, že „řízení o nařízení soudního prodeje zástavy je sporným řízením“, a navíc přehlížejí, že k tvrzenému nesprávnému procesnímu postupu v řízení u odvolacího soudu nedošlo.
Soudní praxe je naprosto jednotná v závěru [který ostatně vyplývá ze znění zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)], že řízení o nařízení soudního prodeje zástavy lze považovat za řízení tzv. nesporné (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 504/2020, vydaného v této věci).
S dovolatelkou lze sice souhlasit, že s ohledem na vyloučení aplikace ustanovení §28 z. ř. s. (srov. ustanovení §357 věta druhá z. ř. s.) se pro odvolací řízení uplatní princip neúplné apelace stejně jako v řízení sporném (srov. ustanovení §1 odst. 3 z. ř. s., §205, §211a o. s. ř.), avšak dovolatelka přehlédla, že již v řízení před soudem prvního stupně byla skutečnost, že ohledně nemovitostí – pozemku parc. č. XY a budovy č. p. XY, stojící na témže pozemku, v katastrálním území XY, bylo pravomocně rozhodnuto, že tyto nemovitosti „nejsou zatíženy zástavním právem podle smlouvy ze dne 16. 2. 2016“, uplatněna, a že tato skutečnost byla i doložena (srovnej podání zástavního dlužníka ze dne 10. 11. 2020 na č. l. 275 spisu). Následně jak zástavní věřitelka, tak zástavní dlužník poukázali na to, že proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 10. 9. 2020, č. j. 72 Co 153/2020-220, podali dovolání a požádali o přerušení řízení (podání ze dne 14. 1. 2021, resp. ze dne 21. 1. 2021). Z uvedeného přehledu je zřejmé, že rozhodující skutečnosti, vážící se k zatížení pozemku parc. č. XY a budovy č. p. XY, stojící na témže pozemku, sice nastaly již v řízení před soudem prvního stupně, avšak byly i řádně zástavním dlužníkem uplatněny, vč. předložení příslušných listin (rozsudků). Ostatní rozhodné skutečnosti, na něž odvolací soud poukázal, nastaly (a byly uplatněny) až v odvolacím řízení (zejména ve vztahu k pozemku par. č. XY v k. ú. XY).
Soudní praxe dospěla k závěru, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení §357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení §28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017; z recentních rozhodnutí potom odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3355/2022).
Uvedené však neznamená, že by nebylo možno až v odvolacím řízení uvést (a doložit) skutečnosti, z nichž vyplývá, že okruh v tomto řízení posuzovaných skutečností není možno ani osvědčit prostě proto, že objektivně neexistují [typicky půjde nejenom o případ, kdy např. neplatnost zástavní smlouvy vyplývá již z jejího obsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015); obecněji lze formulovat závěry výše uvedeného usnesení tak, že je-li skutečnost, že zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením, nebo z jiného důvodu, skutečnost, že je neplatná zástavní smlouva, nebo skutečnost, že zajištěná pohledávka i zástavní pohledávka (zástavní právo) jsou promlčeny, zřejmá (evidentní, nevzbuzující pochybnosti) již z obsahu spisu tak, že ji nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků, pročež nevyžaduje další dokazování, pak k ní může soud přihlédnout již při rozhodování o návrhu na nařízení prodeje zástavy podle §358 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1252/2021)].
Nepůjde pouze o v předchozím odstavci vymezené situace, ale i o situace, kdy k zástavním dlužníkem tvrzeným skutečnostem není zapotřebí provádět dokazování, protože např. jsou soudu známy (nebo by měly být známy) z jeho úřední činnosti, nebo jsou účastníkům známy a jsou mezi nimi nesporné. Pakliže tedy zástavní věřitel osvědčuje existenci zástavního práva jednak předložením smlouvy o zřízení zástavního práva (titulus adquirendi) a jednak právní způsob jeho nabytí výpisem z katastru nemovitostí (modus adquirendi) a pakliže zástavní dlužník ve snaze o zpochybnění osvědčení existence zástavního práva předloží (aktuálnější) výpis z katastru nemovitostí, z něhož plyne, že příslušné zástavní právo v katastru nemovitostí zapsáno není, a pakliže důvod, pro který zápis v katastru absentuje, tkví v pravomocně rozsudkem soudu určené „neexistenci zatížení příslušných nemovitostí zástavním právem“, je zřejmé, že zástavní věřitel neosvědčil (a ani nemohl osvědčit) skutečnost, významnou pro nařízení soudního prodeje zástavy.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání zástavní věřitelky podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu