ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.578.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 578/2023-427
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. F. , zastoupeného JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Žitná č. 1575/49, proti žalované Ambulance - van Doornik - MMN, spol. s r. o. , se sídlem v Jilemnici, Metyšova č. 465, IČO 25257609, zastoupené JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Italská č. 2581/67, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 185/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2022, č. j. 17 Co 97/2022-406, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 20. prosince 2021, č. j. 10 C 185/2020-355, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Dopisem ze dne 25. 5. 2020 žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle §52 písm. g) zákoníku práce z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovních povinností a dále závažného porušení pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy a právních předpisů, jehož se dopustil tím, že ve dnech 23. 3. 2020 v době od 15:44 do 16:47, 8. 4. 2020 v době od 12:48 do 14:42 a 9. 4. 2020 od 15:02 do 16:57 vykázal ve výkazu práce, že vykonával práci pro zaměstnavatele, ačkoliv tomu tak prokazatelně nebylo (v uvedené době bylo sanitní vozidlo, kterým měl práci vykonávat, zaparkováno v místě bydliště žalobce), z důvodu, že se opakovaně dopustil závažného porušení povinností tím, že „nejméně“ ve dnech 5. – 6. 2. 2020, 10. – 11. 2. 2020, 17. – 18. 2. 2020, 12. – 13. 3. 2020, 17. – 18. 3. 2020 a 23. – 24. 3. 2020 parkoval svěřeným sanitním autem v místě svého bydliště, ačkoli to bylo v rozporu s nařízením zaměstnavatele, a z důvodu, že se dopustil závažného opakovaného porušení pracovních povinností řidiče sanitního vozu, neboť ve dnech 21. 4. 2020, 4. 5. 2020 a 5. 5. 2020 překročil při řízení „služebního vozu“ v pracovní době nejvyšší povolenou rychlost v obci, a to v některých případech o více než 30 km/h.
2. Žalobce se žalobou podanou dne 30. 9. 2020 u Okresního soudu v Semilech domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě uzavřené pracovní smlouvy ze dne 2. 3. 2015 pracoval pro žalovanou jako řidič záchranné služby, že „výkazy byly vždy vedeny s nejvyšší mírou pečlivosti a odpovědnosti“, že parkoval svěřené vozidlo v místě svého bydliště kvůli mimořádné situaci spojené s hygienickými opatřeními v souvislosti s pandemií covid-19, jelikož žalovaná svými pokyny omezila počet osob, které se mohly ve stanovených dobách stravovat v jejím stravovacím zařízení, a s ohledem na uzavření restaurací byl odkázán na stravování ve svém bydlišti (o tom, kde se bude během stravování nacházet, zároveň žalovanou vyrozuměl), že vozidla záchranné služby patří mezi vozidla s právem přednostní jízdy a že k případnému překročení nejvyšší povolené rychlosti došlo vždy při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností (v průběhu řízení uvedl, že do rychlejší jízdy byl nucen špatnou organizací práce řidičů u žalované). Žalobce považuje výpověď za účelovou, neopodstatněnou a bez zákonné opory a je přesvědčen, že „výpověď je reakcí žalované na výtky týkající se porušování zákonných ustanovení rozvržení pracovních směn“. Porušení pracovních povinností se nikdy nedopustil a v minulosti nebyl nikdy na takové porušení, a to ani méně závažným způsobem, upozorněn, navíc vytýkaná pochybení byla vůči němu uplatněna až po uplynutí lhůty uvedené v §58 zákoníku práce.
3. Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 20. 12. 2021, č. j. 10 C 185/2020-355, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou dne 25. 5. 2020 „vůči žalobci“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 38 915 Kč k rukám advokátky JUDr. Alice Hejzlarové, LL.M., MBA. Na základě provedeného dokazování uvedl, že jelikož u dat 23. 3. a 9. 4. 2020 „časové údaje o neprovádění práce a parkování sanity v místě bydliště … nepřesahují … 2 hodinový limit, … žalobce vytýkaným jednáním vůbec neporušil povinnosti vyplývající z právních předpisů a vztahující se k jím vykonávané práci“ a ani „pravidlo … žalované o tom, že nebylo lze vykázat přestávku v rozvozu dialyzovaných pacientů při službách typu I. – III. trvající déle, než 2 hodiny“, a zdůraznil, že ve zbývajícím případě „z 8. 4. 2020“ je nutno vzít v potaz „běžnou praxi o tom, že řidič se mohl stravovat doma a pro to využít zákonnou 30 minutovou přestávku v místě bydliště, a to dokonce, aniž by k tomu bylo nutné žádat jakékoli svolení či se domlouvat s dispečerkou“. Tudíž je podle soudu prvního stupně „z uvedeného časového rozmezí v celkové délce 1 hodina 54 minut … na místě odečíst 30 minut“, takže „ve výsledku by tak šlo o 1 hodinu 34 minut“. Uvedl, že „vyloučit také nelze provedení očisty sanity“ žalobcem během přestávky a že „krom toho, i kdyby nebylo možné považovat žalobcem tvrzené a do jeho poznámek k transportu jízd zaznačené pracovní výkony v rámci uvedeného časového rozpětí (vedle očisty sanity též příprava a kompletace ochranných pomůcek) za prokázané vlivem toho, že šlo pouze o soukromé poznámky žalobce, které … zaměstnavateli … nepředkládal a nežádal jejich odsouhlasení“, pak je nutno vyhodnotit, že „intenzita takového jednání, kdy žalobce by po dobu 1:34 hodin nepravdivě vykázal výkon práce, není zvlášť hrubým ani závažným porušením povinností vyplývajících z právních předpisů“. Ve vztahu k parkování sanitního auta v místě bydliště v rozporu s pravidly zaměstnavatele soud prvního stupně uvedl, že žalovaná „nedala pro tyto skutky žalobci výpověď včas“ ve smyslu §58 odst. 1 zákoníku práce a že „není možné uzavřít, že žalobce se předmětným parkováním v místě bydliště dopustil opakovaného závažného porušení povinností zaměstnance“, neboť v uvedených případech žalobce „ve smyslu pravidel žalované mohl se sanitou parkovat v místě bydliště“, přičemž přihlédl též k tomu, „jakým benevolentním způsobem sama žalovaná přistupovala k dodržování pravidla o tom, že pokud řidič nemá tzv. noční pohotovost …, může přes noc parkovat v místě bydliště jen se souhlasem žalované“, když se „takový souhlas … uděloval zcela neformálně, nejen SMS zprávou, ale dokonce i telefonicky“ a výsledek žádosti o souhlas se žádným způsobem neevidoval. K vytýkanému překročení nejvyšší povolené rychlosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v maximální míře lze o případech, kdy žalobce … překročil přímo v obci rychlost 50 km/h, uvažovat“ ve dvou případech dne 21. 4. 2020, kdy „však max. rychlost byla dosažena v rozmezí 54 – 59 km/h“, a dále u dvou jízd dne 5. 5. 2020, „kdy však max. rychlost byla dosažena v rozmezí toliko 53 – 57 km/h“, a že tyto prokázané skutky nemohou představovat „ani závažné porušení pracovně právních povinností žalobce, natož hrubé“.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 9. 2022, č. j. 17 Co 97/2022-406, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 635 Kč k rukám advokátky JUDr. Alice Hejzlarové, LL.M., MBA. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, na jehož základě učinil správná skutková zjištění, a že věc správně právně posoudil [na rozdíl od soudu prvního stupně však vyslovil názor, že „k závěru o částečné opožděnosti výpovědi by bylo nutné mít za prokázané, že o vytýkaném parkování jednatelka či jiný vedoucí zaměstnanec skutečně věděla (nejen, že o něm vědět mohla)“]. Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že „o neoprávněném výkazu práce lze v žalobcově případě uvažovat maximálně v rozsahu 1 hodiny a 34 minut pracovní doby“, a s přihlédnutím k tomu, že na základě žalobcova výkazu žalovaná přiznala a vyplatila žalobci mzdu a že na žalobce „přenesla“ část své povinnosti vést evidenci odpracované doby podle §96 odst. 1 zákoníku práce, dovodil, že se o „závažné porušení povinnosti ze strany žalobce jednat nemůže“. K neoprávněnému parkování sanitního vozu v místě bydliště žalobce odvolací soud uvedl, že „vzhledem k tomu, jak neformálně byly udělovány souhlasy s parkováním vozidla v místě bydliště, nemohlo tu jít o důležitou a významnou povinnost zaměstnance“ a že nelze „udělení takového souhlasu … spolehlivě vyloučit“. Odvolací soud neměl „žádných výhrad“ proti závěrům soudu prvního stupně, že se žalobce „porušení daného pravidla o rychlosti při jízdě v obci dopustil ve dnech uvedených ve výpovědi maximálně ve čtyřech případech, přičemž šlo vždy o rychlost, která nepřekročila 59 km/h“, a že proto „takové jednání … nelze pokládat za zvlášť hrubé či závažné porušení povinností vztahujících se k vykonávané práci, a tedy za důvod pro výpověď“ podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to posouzení „předmětného jednání žalobce z hlediska vyhodnocení úrovně intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci“. Poukázala zejména na to, že předmětné jednání žalobce (neoprávněné vykazování práce přinejmenším dne 8. 4. 2020) bylo „bezpochyby útokem na majetek zaměstnavatele“ a že za situace, kdy jednání zaměstnance bylo jednoznačně důvodem k absolutní ztrátě důvěry v loajalitu zaměstnance, v jeho spolehlivost a poctivost, nebylo z pohledu žalované možné žalobce zaměstnávat, a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, podle něhož útok na majetek zaměstnavatele představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, jakož i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2664/2020, ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021, a ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 735/2000. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí zamítá, popřípadě aby rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Poukazuje na to, že soudy uzavřely, že „vyloučit … nelze provedení očisty sanity v rámci uvedené přestávky“, a že „žalovaná nikterak neprokázala, že žalobcem doložené záznamy o jeho pracovní činnosti ze dne 8. dubna 2020 nejsou pravdivé“, tedy že „nelze vyloučit, že by žalobce v inkriminovaný čas činnost pro žalovanou u svého bydliště vykonával“, že jednal „se souhlasem dispečinku“, když „využil … pauzu na oběd“ a „pokračoval v nezbytné očistě sanity“. Žalovanou uváděná judikatura dovolacího soudu je podle názoru žalobce irelevantní, jelikož zde „není splněn nezbytný předpoklad prokázání nepravdivě vykázaného výkonu práce“.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
10. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké důsledky z hlediska hodnocení míry (stupně) intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci má útok zaměstnance na majetek zaměstnavatele. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
12. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi ze dne 25. 5. 2020, která mu byla téhož dne doručena – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 5. 2020 (dále jen „zák. práce“).
13. Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
14. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §301 a §302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení §52 písm. g) a §55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§55 odst. 1 písm. b), §52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
15. Ustanovení §52 písm. g) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1080/2000, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2590/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016).
16. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
17. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4950/2008, nebo – již ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce – srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč.).
18. Podle ustanovení §301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
19. Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019).
20. Ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je tak zároveň nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost vyplývající z ustanovení §301 písm. d) zák. práce, jež zároveň – jak bylo rozvedeno výše – ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou, nebo morální. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy §55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013).
21. Do této kategorie (nepřímého útoku na majetek zaměstnavatele) je třeba zařadit i tzv. „úmyslné předstírání výkonu práce“, tedy situaci, kdy zaměstnanec využívá pracovní doby pro vyřízení soukromé záležitosti a ve vztahu k zaměstnavateli tuto činnost vykazuje jako odpracovanou dobu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2664/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021). Není přitom apriori významné, jaké hodnoty (v jakém rozsahu) byly útokem na majetek zaměstnavatele (byť nepřímým, včetně předstírání výkonu práce) ohroženy či zasaženy, neboť podstatně významnější je narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění spolehlivosti zaměstnance ve vztahu k majetku zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §301 písm. d) zák. práce. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016).
22. V projednávané věci odvolací soud při posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce, které mělo spočívat v neoprávněném vykázání práce pro zaměstnavatele dne 8. 4. 2020, přihlédl – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k rozsahu neoprávněně vykázané pracovní doby (1 hodiny a 34 minut) a k tomu, že na základě výkazu žalobce mu žalovaná přiznala a vyplatila mzdu a že na něj „přenesla“ část své povinnosti vést evidenci odpracované doby podle §96 odst. 1 zák. práce. Uvedenou úvahu odvolacího soudu z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzovaném případě vyplývá z ustanovení §52 písm. g) a §55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nelze považovat za správnou. Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci měl odvolací soud přihlížet zejména k tomu, že žalobce by se uvedeným jednáním dopustil nepřímého útoku na majetek svého zaměstnavatele (odčerpáním části majetku žalované výplatou mzdy za neodpracovanou dobu), který představuje – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy §52 písm. g) a §55 odst. 1 písm. b) zák. práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Podstatně významnější než rozsah hodnot zasažených tímto útokem by přitom bylo narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovanou a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalované. Intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce by nemohla snížit okolnost, že na základě jeho výkazu mu žalovaná (v důsledku svého omylu vyvolaného jednáním žalobce) přiznala a vyplatila mzdu, která mu nepříslušela, neboť právě to je (mělo být) podstatou a účelem žalobci vytýkaného nepřímého útoku na majetek žalované. Ve prospěch žalobce nelze zohlednit ani skutečnost, že žalovaná na něj „přenesla“ část své povinnosti vést evidenci odpracované doby, neboť zaměstnancům mohou být uloženy povinnosti v souvislosti s připravováním podkladů pro zaměstnavatele, aby mohl řádně splnit svou povinnost stanovenou mu ustanovením §96 zák. práce (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004).
23. Odvolacímu soudu je dále třeba vytknout, že z odůvodnění jeho rozsudku není (v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.) zřejmé, zda má za prokázanou skutečnost, že žalobce se dopustil jednání, které mělo spočívat v neoprávněném vykázání práce pro zaměstnavatele dne 8. 4. 2020 a v němž žalovaná spatřovala porušení pracovní povinnosti žalobce, jehož intenzitu odvolací soud posuzoval (v bodu 19 odůvodnění rozsudku toliko uvedl, že „o neoprávněném výkazu práce lze v žalobcově případě uvažovat…“). Vycházel-li ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal správnými a na která odkázal (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pak nevzal náležitě v úvahu, že stejným deficitem (a určitou vnitřní rozporností) trpí i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který v jeho bodu 60 uvedl, že „vyloučit také nelze provedení očisty sanity“ žalobcem během přestávky a že „krom toho, i kdyby nebylo možné považovat žalobcem tvrzené a do jeho poznámek k transportu jízd zaznačené pracovní výkony v rámci uvedeného časového rozpětí (vedle očisty sanity též příprava a kompletace ochranných pomůcek) za prokázané …“, pak je nutno vyhodnotit, že „intenzita takového jednání, kdy žalobce by po dobu 1:34 hodin nepravdivě vykázal výkon práce, není zvlášť hrubým ani závažným porušením povinností vyplývajících z právních předpisů“, a který dále ve shrnujícím bodu 66 odůvodnění rozsudku uvedl, že skutek ze dne 8. 4. 2020 nepředstavuje „závažné či hrubé porušení pracovně právních povinností žalobce“ [důvodem neplatnosti výpovědi v této části tedy soud prvního stupně v této pasáži odůvodnění shledává (na rozdíl od bodu 60) nikoliv (též) neprokázání vytýkaného skutku, nýbrž (jen) nedostatek zákonem požadované intenzity porušení pracovní povinnosti žalobce]. Dospěly-li by soudy na základě hodnocení provedených důkazů podle zásad uvedených v §132 o. s. ř. ke skutkovému závěru, že jednání ze dne 8. 4. 2020, které bylo žalobci (mimo jiné) vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 5. 2020, nebylo prokázáno, neměly by důvod zabývat se intenzitou porušení pracovní povinnosti žalobce, které žalovaná v tomto jeho vytýkaném jednání spatřovala. Dovolací soud k uvedené vadě řízení před soudy, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
24. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Semilech) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu