ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.658.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 658/2023-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobkyň a) I. B. , narozené dne XY, bytem v XY, a b) L. B. , narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Richardem Špíškem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 71/2, proti žalovaným 1) J. J., narozenému dne XY, bytem v XY, 2) Ž. J. , narozené dne XY, bytem v XY, 3) J. J. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lenkou Skoupilovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Horní č. 1679/22, a 4) J. J. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lenkou Skoupilovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Horní č. 1679/22, o 658 039 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 308/2018, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 31. května 2022, č. j. 54 Co 36/2022-292, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 31. 5. 2022, č. j. 54 Co 36/2022-292, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Žalobkyně a) pouze vyjadřuje prostý nesouhlas s řešením otázky aktivní legitimace k podání žaloby na uhrazení regresního nároku zástavního dlužníka, aniž by jakkoliv formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že zástavní smlouvou ze dne 28. 6. 2004, uzavřenou mezi zástavci manžely M. B. [právním předchůdcem nynější žalobkyně b)], I. B. [žalobkyní a)] a zástavním věřitelem Českomoravskou hypoteční bankou a. s. (nyní Hypoteční bankou a. s.), byl zajištěn úvěr, poskytnutý zástavním věřitelem žalovaným ve výši 1 200 800 Kč, předmětem zástavního práva byly v zástavní smlouvě identifikované nemovitosti ve vlastnictví manželů B. (dále jen „předmětné nemovitosti“), že kupní smlouvou ze dne 10. 3. 2015 převedli manželé B. předmětné nemovitosti na pana M. K., že vklad vlastnického práva pro pana K. podle této smlouvy byl proveden s účinky ke dni 11. 3. 2015, že část kupní ceny v celkové výši 800 000 Kč v rozsahu 720 000 Kč byla dne 11. 3. 2015 složena do úschovy advokáta Mgr. Miloše Švandy, že podle této smlouvy se manželé B. zavázali ve lhůtě do 10. 6. 2015 zajistit výmaz výše uvedeného zástavního práva, což ovšem neučinili, že dne 27. 10. 2015 došlo podle pokynu pana M. K. k výplatě částky 658 039 Kč z advokátní úschovy přímo zástavnímu věřiteli (Hypoteční bance a. s.) a doplatek do 800 000 Kč (podle požadavku Hypoteční banky a. s.) byl zástavnímu věřiteli doplacen dne 30. 10. 2015, a že dne 3. 11. 2015 vydal (podle požadavku pana M. K.) zástavní věřitel „prohlášení o vzdání se zástavního práva“.
Za této skutkové situace je závěr odvolacího soudu, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována ve vztahu k nároku na zaplacení regresní náhrady zástavce (zástavního dlužníka) proti obligačnímu dlužníku, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že zástavní smlouva byla uzavřena dne 28. 6. 2004, posoudí se uplatněné nároky podle právní úpravy, účinné před 1. 1. 2014, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“ (srov. ustanovení §3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“).
K otázce, proti komu působí zástavní právo, srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 158/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 57/2010, podle kterého vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem), a proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2013 zástavní právo působilo proti „každému pozdějšímu vlastníku“ zástavy (srov. §164 odst. 1 obč. zák.); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl své vlastnické právo k zástavě až poté, co již vzniklo zástavní právo, popř. co již uplynul jinak (než v závislosti na vzniku zástavního práva) stanovený den, který je rozhodný pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem, tedy – řečeno jinak – ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě, jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem (k uvedenému srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 4/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 530/2015).
Úprava postavení zástavního dlužníka vůči obligačnímu dlužníku, provedená v ustanovení §1368 odst. 2 o. z., je odrazem soudobé judikaturní praxe (při absenci téže úpravy v předchozím zákoně – občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013), která tuto problematiku řešila a (regresní) nárok zástavního dlužníka vůči obligačnímu dlužníku posuzovala podle pravidel o bezdůvodném obohacení ve formě plnění za jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1415/2012, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2863/2010, z recentních rozhodnutí potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2787/2022); jinak řečeno, vždy šlo o nárok toho, kdo v postavení zástavního dlužníka plnil zástavnímu věřiteli namísto obligačního dlužníka, a jedině ten je pak aktivně věcně legitimován k uplatnění regresního nároku.
Řešení dovolatelkou přednesené otázky je tak v souladu se standardní judikaturou dovolacího soudu a námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně a) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost lze pouze doplnit, že řízení o dovolání žalobkyně b) bylo pravomocně zastaveno usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 5. 1. 2023, č. j. 12 C 308/2018-324 (právní moc dne 21. 2. 2023).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu