ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.788.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 788/2023-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. K., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Daliborem Kubou, advokátem se sídlem v Opavě, Dolní náměstí č. 117/3, proti žalovanému J. K., se sídlem podnikání XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Bruntále, Palackého nám. č. 16/6, o 575 791 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 42/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. srpna 2022, č. j. 16 Co 109/2022-172, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2022, č. j. 16 Co 109/2022-172, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že „podmínky pro – byť jen částečné – snížení náhrady mzdy žalobkyně za dobu přesahující 6 měsíců od vzniku práva na náhradu mzdy ve smyslu §69 odst. 1 a 2 zákoníku práce splněny nebyly“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce hledisek pro snížení náhrady mzdy (platu) srov. například (ve vztahu k obsahově obdobné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura, bod V. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015, nebo ve vztahu k současné právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3338/2020, z nichž vyplývá závěr, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy nebo platu za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení §69 odst. 2 zákoníku práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu (plat) za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a pokud tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy (platu) snížena. Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost.
Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy (platu), přitom není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele (popřípadě do výkonu samostatné výdělečné činnosti), by soud mohl přistoupit jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele (do výkonu samostatné výdělečné činnosti) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení náhrady mzdy (platu) nespojuje. Inzerované nabídky pracovních míst adresované neomezenému okruhu osob splňujících podmínky inzerenta nepředstavují bezprostřední možnost, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce, nýbrž jen možnost, aby se o tato pracovní místa – vedle případných dalších zájemců – ucházel a snažil se je získat (srov. například odůvodnění již zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, a ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 833/2021).
Dovodil-li odvolací soud, že „okolností umožňující moderaci nemůže být činnost žalobkyně pro jejího manžela, protože nebylo prokázáno, že by byla vykonávána za srovnatelných podmínek, jako výkon práce v pracovním poměru žalobkyně pro žalovaného“, že „existence pracovního poměru mezi manžely je ze zákona vyloučena (§318 zákoníku práce) a nebylo ani tvrzeno, že by snad žalobkyně pomáhala manželovi jako osoba samostatně výdělečně činná, a opět za podmínek srovnatelných jako měla v pracovním poměru u žalovaného“, a že „stejně tak nebylo třeba zjišťovat, zda úřad práce v rozhodném období evidoval volná pracovní místa na pozici dělnice, protože ani jejich existence nepředstavuje sama o sobě bezprostřední možnosti, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce“, je jeho závěr, že nejsou důvody pro snížení náhrady mzdy příslušející žalobkyni, zcela v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se „v rámci řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když byl odvolacím soudem oproti žalobnímu návrhu i rozsudku soudu prvního stupně odlišně právně posouzen nárok žalobkyně za období po 27. 3. 2020“, a že „bylo povinností odvolacího soudu účastníky řádně poučit o tom, že část žalobního nároku může být jinak právně posouzena, aby se k tomu účastníci mohli kvalifikovaně vyjádřit a rovněž v tomto směru případně navrhnout doplnění dokazování“, uplatňuje tím tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a ani nemohou (samy o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud k těmto vadám může – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Hovoří-li v této souvislosti dovolatel o překvapivosti rozsudku odvolacího soudu „v dané části“, pomíjí přitom též to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu