ECLI:CZ:NS:2023:21.ND.699.2023.1
sp. zn. 21 Nd 699/2023-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobců a) C. M. F. I. K. y C. , a b) M. B. B. M. K. , obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského č. 241/35, proti žalované obci Jiřetín pod Jedlovou , se sídlem obecního úřadu v Jiřetíně pod Jedlovou, Vinařská č. 32, IČO 00261416, zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Na Příkopech č. 1228, o určení vlastnictví, o žalobě na obnovu řízení podané žalobci proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 10. 2003, č. j. 19 C 118/2001-71, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 118/2001, o návrhu na přikázání věci jinému soudu, takto:
Věc, vedená u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 118/2001, se nepřikazuje jinému soudu v Kraji Vysočina.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Okresnímu soudu v Děčíně dne 14. 7. 2023 podali žalobci žalobu na obnovu řízení proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 10. 2003, č. j. 19 C 118/2001-71, v níž navrhli, aby byla věc „delegována k některému soudu v Kraji Vysočina nebo Plzeňském kraji“. Návrh na přikázání věci odůvodnili tím, že se „soudy České republiky, projednávající podle místní příslušnosti jednotlivé kauzy F. O. K.“ [otce žalobce a) a děda žalobce b)] „vzdaly jejich nezávislosti podáváním zpráv o stavu jednotlivých kauz ‚K.‘ úředníku Ministerstva spravedlnosti České republiky“, že „zprávy jednotlivých soudů vážně narušily důvěru žalobce v původním sporu, ale i současných žalobců, jeho potomků, v justici České republiky“, že se soudy „podvolily nezákonným požadavkům ministerstva“ a že v zájmu zajištění práva na spravedlivý soudní proces má být projednání jejich žaloby svěřeno jinému, byť místně nepříslušnému soudu, u kterého se původní žaloby v rámci žalob ‚K.’ neprojednávaly, a proto lze předpokládat, že budou rozhodovat objektivně a spravedlivě.
Žalovaná s návrhem na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti nesouhlasí. Uvádí, že žalobci si odporují, pokud na jedné straně tvrdí, že byla vážně narušena důvěra původního žalobce i jejich v justici České republiky jako takovou, a na druhé straně navrhují, aby věc byla přikázána jinému než místně příslušnému soudu, který je však stejně tak součástí soudního systému, tj. justice České republiky. Skutečnost, že v úvahu připadající soudy v minulosti žádnou jejich věc, resp. věc původního žalobce, nerozhodovaly, považuje za irelevantní. Souhlasí se žalobci, že v mezidobí od skončení původního řízení došlo k personální obměně na soudech, zdůrazňuje však, že ke stejné generační obměně došlo i u Okresního soudu v Děčíně. Namítá také, že v případě vyhovění návrhu by značně vzrostly náklady řízení, které by musela nést, a má důvodnou obavu, že by jí v případě úspěchu ve věci nebyly uhrazeny, jak se stalo ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 199/2006.
Podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána.
O návrhu na přikázání věci jinému soudu téhož stupně v Plzeňském kraji již rozhodl Vrchní soud v Praze jako příslušný nadřízený soud. Usnesením ze dne 2. 10. 2023, č. j. Ncd 81/2023-180, tento návrh zamítl. Nejvyšší soud posuzoval jako nejblíže společně nadřízený soud návrh na přikázání věci jinému soudu v Kraji Vysočina.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod č. 3/2012 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 20 Nd 509/2020). Pokud by soud přikázal věc jinému soudu, aniž by pro to byly splněny podmínky, porušil by tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kde je stanoveno, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Důvody pro přikázání věci jinému než příslušnému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do uvedeného ústavního principu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 21 Nd 156/2015).
Důvodem pro delegaci vhodnou podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nemohou být okolnosti, které by mohly být důvodem k vyloučení soudce (soudců) podle ustanovení §14 o. s. ř. Návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, založenému na tvrzeném vztahu soudce k účastníkům, jejich zástupcům nebo k projednávané věci, proto nemůže být vyhověno (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Nd 92/2008, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 20 Nd 254/2012, nebo ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 32 Nd 164/2013).
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žádný ze soudců Okresního soudu v Děčíně neoznámil podle ustanovení §15 odst. 1 o. s. ř. předsedovi tohoto soudu skutečnosti, pro které by byl vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, a že nadřízený soud dosud nerozhodl o vyloučení žádného ze soudců tohoto soudu podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. Nejsou tudíž naplněny předpoklady, za kterých může nadřízený soud rozhodnout o přikázání věci jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 1 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 29 Nd 231/2016, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3994/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Nd 245/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3272/17).
Důvodem pro delegaci vhodnou nemůže být ani vyjádřená nedůvěra k práci konkrétního soudu, ani to, že řízení u soudu probíhá způsobem, který neodpovídá představám účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 21 Nd 576/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 30 Nd 159/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 4 Nd 10/2001). Tyto skutečnosti samy o sobě zákon nezohledňuje v úpravě místní příslušnosti, pro niž stanoví objektivní a jednoznačná pravidla v §84 až §89a o. s. ř., která nelze obcházet subjektivními názory účastníků. Je-li nedůvěra účastníka k soudu podložena skutečnostmi takové povahy a intenzity, že vyvolávají důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců, pak je třeba postupovat podle ustanovení o vyloučení soudců (§14 a násl. o. s. ř.), neboť účastníci řízení mají právo se vyjádřit k osobám soudců, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, a mohou uplatnit námitku jejich podjatosti (srov. §15a o. s. ř.); jsou-li vyloučeni všichni soudci příslušného soudu, je namístě delegace nutná (§12 odst. 1 o. s. ř.). Delegace vhodná podle §12 odst. 2 o. s. ř. tedy z uvedených důvodů nepřichází v úvahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 32 Nd 56/2018).
Žalobci uvedené důvody přikázání věci jinému soudu nejsou způsobilé prolomit výše popsaný ústavní princip, protože žalobci neuplatňují žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že by požadovaná delegace věci k jinému soudu mohla vést k hospodárnějšímu, rychlejšímu či po skutkové stránce spolehlivějšímu a důkladnějšímu projednání věci. Takové okolnosti neplynou ani z obsahu spisu. Uvedený závěr platí tím spíše, když žalovaná s návrhem na přikázání věci jinému soudu nesouhlasí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 21 Nd 369/2019, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 4104/19, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 529/08, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Protože Nejvyšší soud v poměrech dané věci neshledal důvody pro přikázání věci jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. (ani podle §12 odst. 1 o. s. ř.), rozhodl, že se věc k projednání a rozhodnutí jinému soudu v Kraji Vysočina nepřikazuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu