ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1064.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1064/2023-172
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. B. , zastoupené Mgr. Janou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Semicích 336, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Městské části Praha 20 , se sídlem v Praze 20, Jívanská 647/10, IČO: 00240192, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 335/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 13 Co 278/2022-141, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022, č. j. 13 Co 278/2022-141, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 18 C 335/2020-106, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III).
Posouzení soudu prvního stupně bylo – z hlediska splnění podmínek pro nabytí vlastnického práva vydržením – založeno na závěru, že právní předchůdci žalobkyně nebyli v dobré víře při držbě pozemků. Žalobkyně sama pak neprokázala právní důvod užívání předmětných nemovitostí. Pokud by pak vydržecí doba pro žalobkyni začala běžet na základě darovací smlouvy ze dne 15. 2. 2009, pak desetiletá vydržecí doba podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), k 1. 1. 2014 neuplynula a žalobkyně by nemohla nabýt vlastnické právo vydržením podle zákona č. 40/1964 Sb. S odkazem na §3066 a §1096 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“) pak soud prvního stupně uzavřel, že na straně právních předchůdců žalobkyně (prarodičů a rodičů) nebyla splněna podmínka poctivé držby, bez které nemohlo dojít ani k mimořádnému vydržení bez ohledu na běh času.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 13 Co 278/2022-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II a III).
Odvolací soud uzavřel, že právní předchůdci žalobkyně nenabyli předmětné pozemky na základě smlouvy a prarodiče žalobkyně je nemohli nabýt vydržením, neboť nebyli v dobré víře, že je mohou užívat, stejně jako u nich nebyl omluvitelný důvod k jejich užívání, jestliže „de facto“ užívali pozemky o téměř 50 % větší rozloze, než kterou nabyli. Vlastnictví pozemků nemohla nabýt vydržením ani žalobkyně, neboť od darovací smlouvy ze dne 15. 2. 2009 desetiletá vydržecí doba k 1. 1. 2014 neuplynula. Odvolací soud neměl pochyb ani o tom, že žalobkyně nemohla předmětné pozemky nabýt ani mimořádným vydržením, neboť k němu bez poctivé držby jejích právních předchůdců nemohlo dojít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že při posouzení vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla držitelkou v dobré víře. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a 22 Cdo 496/2004. Ve vztahu k mimořádnému vydržení poukázala na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3384/2021, který jako podmínku mimořádného vydržení nevyžaduje poctivou držbu, ale držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí sám změnil, případně rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že dovolání žalobkyně nesplňuje podmínku řádného vymezení přípustnosti dovolání, a pokud by podmínka přípustnosti splněna byla, není dovolání důvodné. Soudy podle jeho názoru správně posoudily otázku vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve vztahu k řádnému vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v dovolání zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání, a otázku mimořádného vydržení soudy posoudily také správně, neboť podmínka poctivé držby u právních předchůdců dovolatelky nebyla splněna. Navrhl proto odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí. Soudy posoudily otázku řádného vydržení v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Podrobně se vyjádřila k podmínkám mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dospěla k závěru, že ani podmínky pro mimořádné vydržení nebyly splněny.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka v prvé řadě rozporuje závěr soudů o nesplnění podmínek pro řádné vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Namítá, že soudy rozhodly v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 a 22 Cdo 496/2004, jestliže dovolatelku nepovažovaly za držitelku v dobré víře.
V této části není dovolání přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že žalobkyně nebyla oprávněnou držitelkou (takový závěr odvolací soud neučinil, naopak pracoval s variantou, že by její dobrá víra dána byla), ale na skutečnosti, že jí ke dni 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neuplynula zákonná desetiletá lhůta nezbytná pro vydržení vlastnického práva podle dosavadního občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.). Ostatně, kdyby žalobkyni odvolací soud skutečně za neoprávněnou držitelku považoval, bylo by nadbytečné zabývat se posouzením splnění zákonné doby stanovené pro vydržení, neboť ani její uplynutí by nemohlo vést k závěru, že by žalobkyně nabyla vlastnické právo vydržením.
Dovolání je však přípustné i důvodné ve vztahu k námitce nesprávného právního posouzení, v níž dovolatelka namítá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), ohledně předpokladů pro mimořádné vydržení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k posouzení podmínek mimořádného vydržení založeno na závěru, že „žalobkyně předmětné pozemky nemohla nabýt ani mimořádným vydržením, neboť k němu bez poctivé držby jejích právních předchůdců nemůže dojít“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V §1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení, na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení §1096 a násl. o. z. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“. Není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§130 odst. 1 obč. zák.). K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023.
V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“. V usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že splňuje-li držba sousedního pozemku (jeho části) požadavky kladené na poctivou držbu (§992 odst. 1 o. z.), resp. oprávněnou držbu podle §130 odst. 1 obč. zák., jde v zásadě i o držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu (§1095 o. z.). Nesplňuje-li držba uvedené požadavky, je třeba zvážit, zda držitel jednal poctivě v obecném smyslu tohoto slova, a podle toho rozhodnout, zda jde o držbu v nepoctivém úmyslu či nikoliv.
Z rozhodnutí odvolacího soudu je bez pochybností zřejmé, že jako podmínku pro možný zápočet doby držby právních předchůdců žalobkyně považoval jejich poctivou držbu.
Z uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však vyplývá, že držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“. Není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým – ve vztahu k období po 1. 1. 2014, anebo oprávněným – ve vztahu k období před 1. 1. 2014.
Závěr odvolacího soudu, že podmínkou mimořádného vydržení je při potřebě započíst dobu držby právních předchůdců jejich poctivá držba (resp. oprávněná držba), tak je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3635/2021).
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu