ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1336.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1336/2023-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Ing. Stanislava Trska , narozeného 13. 2. 1957, bytem v Cítově 201, a b) Vázací prostředky, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Vlastina 850/36, IČO: 03865860, obou zastoupených Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalovanému: DEXIM, družstvo , se sídlem ve Slaném, Balasova 1251/6, IČO: 00550370, zastoupenému Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 276/298, o vydání movitých věcí, eventuálně o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 6/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 19 Co 79/2022-390, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 17 C 6/2021-272, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci a) velkou prosklenou třídveřovou knihovnu do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vydat žalobci a) 1) malou dvoudvéřovou knihovnu zn. „La natura“, 2) hydraulický lis zn. SAHM 1500, 3) okružní pilu, průměr kotouče 400 mm, 4) přípravek na domazávání lan zn. Masto MWL 4/35 včetně čerpadla a kotevních řetězů, 5) svěrák na pletení ok na ocelových lanech – 3 ks, 6) jehly na pletení lan – 32 ks, 7) přípravek na bandážování zápletu lana – 3 ks, 8) stojanovou brusku s keramickými kotouči, 9) stojan na odvíjení ocelového lana z cívky – 2 ks a 10) magnetofon zn. AKAI GX-747 dbx, výrobní číslo 91280-12848 (výrok II) a aby byl žalovaný povinen vydat žalobkyni b) 1) polypropylenové lano o průměru 20 mm, délka 24 m – 24 ks, 2) třmeny Gren Pin G-4161 WLL 9,5 t – 2 ks, 3) třmeny Gren Pin G-4161 WLL 12,0 t – 2 ks, 4) háky s okem Excel CSO 7/8 R WLL 2 t – 110 ks (výrok III) – [položky 2) až 4) dále jen „předmětné třmeny a háky“]. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 19 Co 79/2022-390, rozsudek soudu prvního stupně v eventuálním petitu o povinnosti nahradit žalobci a) škodu za nevydaný hydraulický lis SAHM 500 a přípravek na domazávání lan značky Masto MWL 4/35, včetně čerpadla a kotevních řetězů a ve výroku IV zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalobu zamítl, jinak jej ve výrocích II, III a V potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Uvedli, že napadené rozhodnutí je založeno na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4088/2014, 22 Cdo 1701/2020 a 22 Cdo 1474/2002), a to „otázky vindikace a nabývání věcí nerozeznatelných, resp. otázky identifikace věci“ podle §1041 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobkyně b) se domnívala, že dostatečně určitě specifikovala movité věci, jejichž vydání se domáhá, neboť unikátnost kódu u zboží neumožňuje smísení s obdobnými věcmi v držbě žalovaného. Soudy měly nedostatečně zkoumat otázku „nerozpoznatelnosti“ předmětných třmenů a háků od ostatních obdobných věcí v držbě žalovaného. Žalobce a) pak namítal nesprávné právní posouzení „otázky, zda je možno z jediné svědecké výpovědi dovodit popření několika dalších důkazů v řízení provedených, a otázky, zda změna rozsudku učiněná odvolacím soudem v tom směru, že žaloba je (byť částečně) zamítnuta, nepředstavuje zásah do dvouinstančnosti soudní soustavy“. I v těchto otázkách se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil.
Dovolání žalobců je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně b) předložila dovolacímu soudu „otázky vindikace a nabývání věcí nerozeznatelných, resp. otázky identifikace věci“ podle §1041 o. z. Dále upřesnila a taktéž z obsahu dovolací argumentace vyplývá, že se dovolává nesprávného, resp. nedostatečného, posouzení otázky nerozpoznatelnosti předmětných třmenů a háků od ostatních věcí stejného druhu v držbě žalovaného.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť jejím prostřednictvím dovolatelé ve své podstatě brojí toliko proti skutkovým zjištěním nalézacích soudů. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze však dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud v projednávané věci vyšel ze skutkového zjištění, že předmětné třmeny a háky jsou věci druhově určené, nerozeznatelné od třmenů a háků téhož typu. Žalovaným je v jeho areálu pro výrobu běžně užívá, neboť je odebíral od stejného dodavatele, od nějž je koupila i žalobkyně b). V areálu žalovaného proto podle odvolacího soudu nepochybně došlo ke smísení s ostatními věcmi žalovaného stejného druhu.
Žalobkyně b) se nyní dovolává toho, že v řízení byla provedena k důkazu faktura č. 90156097 vystavená na „firmu“ žalobkyně b) společností VAN BEEST GmbH & Co.KG, která obsahuje popis předmětných nemovitých věcí, včetně označení certifikátů k jednotlivým výrobkům a jejich kódy. S ohledem na unikátnost kódů dovozuje, že nelze o smísení s obdobnými movitými věcmi v držbě žalovaného uvažovat.
Odvolací soud nicméně takový skutkový závěr z uvedené faktury neučinil, a proto z něj ani při následném právním posouzení věci nevycházel. Je tedy zřejmé, že žalobkyně b) zpochybňuje toliko skutkové zjištění nalézacích soudů o nerozpoznatelnosti vindikovaných věcí od věcí stejného druhu v držbě žalovaného. Opomíjí přitom, že dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Žalobkyně b) pak v dovolání neformuluje žádnou právní otázku, která by mohla být odvolacím soudem posouzena v rozporu s namítanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1088/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Tato otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání, z nějž se podává pouze tvrzení dovolatelky o nemožnosti smísení vindikovaných věcí s jinými věcmi stejného druhu. V tomto ohledu se odvolací soud však od citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemohl odchýlit, neboť vycházel ze zjištění o nerozeznatelnosti vindikovaných věcí od věcí stejného druhu v držbě žalovaného.
Žalobce a) dále namítal nesprávné právní posouzení „otázky, zda je možno z jediné svědecké výpovědi dovodit popření několika dalších důkazů v řízení provedených, a otázky, zda změna rozsudku učiněná odvolacím soudem v tom směru, že žaloba je (byť částečně) zamítnuta, nepředstavuje zásah do dvouinstančnosti soudní soustavy“.
V této části dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
V projednávané věci žalobce a) v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ačkoliv definoval otázky procesního práva a uvedl, že se při jejich řešení měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neoznačil ani jediné rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by napadené rozhodnutí ve vymezených právních otázkách mělo být v rozporu. Dovolání tak v této části představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení jeho přípustnosti.
Lze uzavřít, že dovolání v této části obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto v této části po věcné stránce vůbec nezabýval.
Jelikož dovolání žalobců zčásti trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, a zčásti není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu