ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.153.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 153/2023-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. K. , proti žalované Š. G. , zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o uložení povinnosti umožnit výkon práva služebnosti a o vzájemné žalobě o určení neexistence práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 21/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 8. 2022, č. j. 15 Co 136/2022-598, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 5 C 21/2019-570, uložil žalované povinnost umožnit žalobkyni nerušený výkon jejích práv vyplývajících ze smlouvy o zřízení služebnosti doživotního užívání nemovitostí ze dne 25. 8. 2017 (dále jen „smlouva o zřízení služebnosti“), tj. umožnit jí doživotní a bezplatné užívání pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Dále zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalobkyně na základě smlouvy o zřízení služebnosti (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, č. j. 15 Co 136/2022-598, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž výslovně k vymezení jeho přípustnosti neuvádí nic. Vyjadřuje však přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci a vychází z otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně se jedná o otázky, které je třeba vyřešit rozdílně, než jak rozhodl soud v napadeném rozsudku. V další části dovolání pak polemizuje prakticky se všemi závěry, které odvolací soud v napadeném rozsudku učinil, a to ve vztahu k uzavření smlouvy bez souhlasu druhého manžela, k otázce odstoupení od smlouvy, zdánlivosti právního jednání a neplatnosti smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a vyhoví vzájemné žalobě žalované, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné z důvodů ve vyjádření uvedených a navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud se nejprve v dané věci zabýval posouzením přípustnosti dovolání.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22 (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ), se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum ), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li dovolání vymezené náležitosti plynoucí z §237 a §241 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, musí být v dovolání taková právní otázka jednoznačně identifikována a na jejím řešení musí být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolatelka sice v úvodu svého dovolání ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, v dalším textu dovolání však již na žádném místě neuvádí, která otázka hmotného či procesního práva by měla být otázkou dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že následně samotná dovolací argumentace se pojí s tou částí dovolání, v níž dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázek, které „je třeba vyřešit rozdílně“, než jak rozhodl odvolací soud v napadeném rozsudku.
Tímto způsobem však formulovat přípustnost dovolání nelze, neboť neodpovídá žádnému z předpokladů uvedených v §237 o. s. ř. Měla-li snad dovolatelka na mysli přípustnost dovolání založenou tím, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, pak jde o případy, které dovolací soud již řešil a vyřešil, dovolatel však s takovým řešením nesouhlasí a žádá dovolací soud, aby se od svého přijatého řešení odchýlil.
Z dovolání je pak také bez pochybností zřejmé, že dovolatelka napadá prakticky veškeré závěry, které odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil. Činí tak však bez formulace zobecňující či zobecnitelné právní otázky, neboť všechny své námitky soustředí k individuálnímu posouzení této konkrétní věci. Jde tak o obecnou polemiku s celým rozhodnutím odvolacího soudu v rovině nesouhlasu prakticky s každou dílčí otázkou.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolací soud tak uvádí, že dovolání žalované je s ohledem na nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti. Z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti dovolání se dovolací soud vůbec nemohl zabývat podstatnou částí dovolání. Ta představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává stručné vyjádření k jednotlivým okolnostem, k nimž žalovaná v dovolání směřuje.
Ve vztahu k tvrzenému uzavření smlouvy bez souhlasu druhého manžela dovolání zpochybňuje obsah výpovědi svědka F. G.; směřuje tak – nepřípustně
– do skutkových zjištění a není zde žádná právní otázka, kterou by dovolací soud měl řešit. V rovině právního posouzení pak je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že právo bývalého manžela žalované F. G. namítnout relativní neplatnost je promlčeno a žalobkyně námitku promlčení úspěšně uplatnila. S tímto závěrem dovolání vůbec nepolemizuje a námitky proti promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti ostatně neuplatnila žalovaná ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ani v průběhu odvolacího řízení.
S tvrzením o odstoupení od uzavřené smlouvy o zřízení služebnosti podle ustanovení §2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se odvolací soud podrobně vypořádal argumentací, že zákonnou úpravu odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk nelze – ani analogicky – aplikovat na smlouvu o zřízení služebnosti již proto, že její podstatou není převod vlastnického práva jako u darovací smlouvy, ale pouze vymezení práv a povinností z hlediska dalšího využití věci. Vyjadřuje-li žalovaná prostý nesouhlas s tímto závěrem bez formulace jasné právní otázky opřené o uvedení důvodu přípustnosti dovolání, není zde nic, co by mohlo přípustnost dovolání založit. Namítá-li žalovaná ve vztahu k odstoupení od smlouvy, že v takovém případě měl odvolací soud posoudit odstoupení podle „obecných ustanovení upravujících možnost odstoupení od smlouvy, což odvolací soud neučinil“, schází zde vedle formulace právní otázky také jakákoliv právní argumentace a konkretizace této námitky zejména ve směru, o co by se možnost odstoupení měla opírat. Odvolací soud nadto vysvětlil (bod 12 odůvodnění rozsudku), proč v daném případě nepřistoupil k posouzení věci podle obecných ustanovení o odstoupení od smlouvy (§2001 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a s těmito důvody pak dovolání nijak nepolemizuje.
Ve vztahu k tvrzené zdánlivosti právního jednání – smlouvy o zřízení služebnosti
– není v dovolání formulována žádná právní otázka. Dovolatelka namítá, že se otázkou zdánlivosti měl odvolací soud zabývat, aniž by se jí účastníci dovolávali. Odvolací soud se však zdánlivostí právního jednání zabýval. V bodě 14 odůvodnění rozsudku odkázal v prvé řadě na závěry, které v daném ohledu zaujal soud prvního stupně, s nimiž se „zcela ztotožnil“ a dále vysvětlil, proč nepovažoval smlouvu o zřízení služebnosti za zdánlivé právní jednání. Okolnost, že s těmito závěry dovolatelka nesouhlasí, bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá.
V zásadě totéž platí i pro tvrzenou absolutní neplatnost smlouvy, kde rovněž není formulována žádná právní otázka, která by měla založit přípustnost dovolání. Dovolání ve skutečnosti v této části směřuje do zjištěného skutkového stavu, když dovolatelka uvádí, jaké okolnosti měly vyjít dokazováním najevo, aby umožnily soudům závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti. K části z nich pak navíc odvolací soud výslovně uvedl, že ve smyslu §205a o. s. ř. představují nepřípustné novoty uplatněné až v odvolacím řízení, ke kterým nemohl odvolací soud přihlédnout. S tímto závěrem pak dovolání nijak nepolemizuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu