ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1577.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1577/2023-96
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. V., zastoupeného JUDr. Janem Vočkou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalované D. E. , zastoupené JUDr. Josefem Jančaříkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 797, o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 183/2021, o dovolání žalobce proti výrokům II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2023, č. j. 71 Co 352/2022-88, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2023, č. j. 71 Co 352/2022-88, ve výrocích pod body III a IV, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2023, č. j. 71 Co 352/2022
-88, se ve výrocích pod body II, III a IV ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 7 C 183/2021-73, Okresní soud ve Vsetíně zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit na vypořádání zaniklého společného jmění manželů („SJM“) žalobci částku 114 000 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení. Návrhu žalobce na vypořádání některých věcí nevyhověl, což však se neodrazilo ve výroku rozhodnutí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 71 Co 352/2022-88, výrokem I stanovil, že rozsudek okresního soudu se v rozsahu vypořádání některých specifikovaných movitých věcí zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje. Výrokem II pak rozsudek okresního soudu se ve zbývajícím rozsahu odstavce I výroku potvrdil. Výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení.
Žalobce se domáhal v rámci vypořádání zaniklého společného jmění se žalovanou, aby mu žalovaná uhradila částku 114 000 Kč; šlo zejména o vypořádání částky vynaložené ze SJM na platby na hypotéční úvěr na pořízení nemovitosti (bytové jednotky) ve výlučném vlastnictví žalované. Manželství se žalovanou uzavřel dne 6. 7. 2018 a bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 20 C 41/2021, který nabyl právní moci dne 6. 8. 2021.
Okresní soud žalobu zamítl s tím, že žalobce neprokázal, že by platby v celkové výši 195 000 Kč, které žalované zaslal, byly účelově určeny na úhradu hypotéky. Proto žalovaná není povinna nahradit tvrzené investice.
Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně „v rozsahu vypořádání movitých věcí“ tam uvedených zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (bod I výroku – tato část není předmětem dovolacího řízení). Pokud jde o vnosy ze SJM na dluh manželky, rozsudek soudu prvního stupně „ve zbývajícím rozsahu odstavce I. výroku“ potvrdil (bod II výroku). S odkazem na §742 odst. 1 písmeno b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“) uvedl, že smlouva o úvěru na koupi bytu byla uzavřena pouze žalovanou, a to ještě před uzavřením manželství, a jde tedy o výlučný dluh žalované. Za trvání manželství uhradili manželé na splátkách úvěru částku 111 479,43 Kč (nikoli 115 241,42 Kč). Žalovaná úvěr hradila za trvání manželství z příjmů ze zaměstnání, popř. z peněz od žalobce, což jsou vše příjmy spadající do společného jmění manželů. V zásadě je tedy nutno výnos ze SJM na úvěr žalované vypořádat.
Odvolací soud přesto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odkazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020. V projednávané věci žalovaná ke koupi bytu přistoupila poté, co se budoucí manželé dohodli, že žalobce bude žalované posílat peníze, protože sama žalovaná by financování úvěru nezvládla. Podle skutkového zjištění okresního soudu žalobce v průběhu manželství průběžně žalované peníze na její účet v různé výši a v různé dny zasílal. Tato skutečnost dokládá, že nešlo o platby účelově určené na úvěr, protože nebyly ani přibližně ve výši splátek, ani nebyly hrazeny před pevnými termíny splátek bance. Manželé byli rovněž dohodnuti, že budou bydlet odděleně, tj. že povedou dvě domácnosti. Se dvěma domácnostmi jsou zpravidla spojeny dvojí náklady na služby, nájemné, hypotéku, fondy oprav apod. Pokud by žalovaná nebydlela v koupeném bytě, zjevně by bydlela s třemi dětmi (jejich otcem není žalobce) v jiném bytě, s čímž by byly spojeny náklady v podobě nájemného. Odvolací soud má za to, že čisté nájemné odpovídajícího bytu pro žalovanou s třemi dětmi ve výši 3 800 Kč měsíčně, tj. odpovídající výši splátek úvěru, by žalovaná vynakládala nebýt koupě bytu tak jako tak. Výnos ze společného jmění manželů na úhradu úvěru žalované byl zcela kompenzován skutečností, že žalovaná měla zajištěno bydlení v oddělené domácnosti, tak jak bylo mezi manžely dohodnuto. Odvolací soud tedy, byť z jiného právního důvodu, potvrdil rozsudek ve zbývající části jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích II, III a IV podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř.; tvrdí, že v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka hmotného práva, „zda za situace, kdy manželé nesdílí společnou domácnost a každý z nich užívá svoji vlastní nemovitost, je možno při vypořádání SJM zohlednit finanční částku vynaloženou na zajištění stejného či podobného bydlení, zejména nájmu, a tuto částku započítat na splácení úvěru, ze kterého je zavázán jen jeden z manželů“.
S přihlédnutím k obsahu dovolání lze tuto otázku upřesnit tak, zda platí i v případě, že manželé nevedou „společnou domácnost“, zásada: „Je-li v době trvání společného jmění manželů ze společných prostředků hrazen hypoteční úvěr na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Kdyby částka vynaložená na splátky hypotečního úvěru byla stejná nebo nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Kdyby však měsíční splátky hypotečního úvěru byly vyšší než náklady na zajištění obdobného bydlení z jiného právního důvodu, bude třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo vynaloženo na splátky hypotečního úvěru“.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“).
Dovolatel tvrdí, že právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, se v této věci neuplatní. Účastníci po celou dobu manželství bydleli každý ve vlastní nemovitosti, žalobce neměl z užívání bytu žalovanou žádný prospěch. Po ukončení soužití účastníků žalovaná byt se ziskem prodala. Odvolací soud též při stanovení výše nájmu, který by žalovaná musela jinak platit, vyšel ze svého subjektivního, důkazem nepodloženého názoru.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud s ohledem na skutkový stav, ze kterého odvolací soud vyšel, nezpochybňuje jeho právní závěr, že prostředky, které byly po dobu trvání manželství zaplaceny na hypotéční úvěr poskytnutý žalované, patřily do SJM.
Nemají-li manželé rodinnou domácnost, nese každý z nich náklady své domácnosti; to je nezbavuje povinnosti navzájem si pomáhat a podporovat se (§691 odst. 1 o. z.).
Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení §741, použije se pro vypořádání mimo jiné toto pravidlo: Každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek (§741 odst. 1 písm. b) o. s. ř.).
„Při vypořádání vnosu ze společného majetku na výlučný majetek jednoho z manželů jde o to nahradit, oč byl společný majetek ochuzen, nikoliv o odčerpání toho, oč se manžel v důsledku takového vnosu obohatil. Může však nastat situace, kdy dojde k souběhu hypotéz obou uvedených ustanovení; peníze vynaložené ze společného majetku slouží k zajištění potřeb života rodiny a společné domácnosti, a současně jsou i vynakládány na výlučný majetek. V takovém případě je třeba věc individuálně posoudit z hledisek uvedených v §2 odst. 2 o. z., zejména zvážit, zda částka takto vynaložená by musela být vydána na zajištění totožné potřeby rodiny i v případě, kdyby současně nebyla vynaložena na výhradní majetek, a zda šlo o vydání přiměřené peněžní částky (částek). Podle výsledku této úvahy pak bude možno rozhodnout o úhradě toho vnosu – úplné, částečné anebo o tom, že vnos uhrazován nebude. Je-li v době trvání společného jmění manželů ze společných prostředků hrazen hypoteční úvěr na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, ve které bydlí (respektive ji užívá) rodina manželů, a jde-li tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Kdyby částka vynaložená na splátky hypotečního úvěru byla stejná nebo nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Kdyby však měsíční splátky hypotečního úvěru byly vyšší než náklady na zajištění obdobného bydlení z jiného právního důvodu, bude třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo vynaloženo na splátky hypotečního úvěru“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, publikovaný pod č. 81/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dále též jen „Rc 81/2021“).
Toto rozhodnutí vychází z toho, že rodina musí své bydlení zajistit, ať již formou nájmu či vlastnického bydlení; vynakládá-li na bydlení v nemovitosti patřící jen jednomu z manželů částku stejnou nebo nižší, jakou by musela vynaložit na nájemné placené za nájem podobné nemovitosti či bytu, pak by nebylo spravedlivé vždy v celém rozsahu vypořádávat takto vynaloženou částku jako vnos ze společného do výlučného jmění. V takovém případě totiž nedošlo k ochuzení společného jmění na úkor výlučného majetku.
Nyní projednávaná věc je však jiná v tom, že soudy neučinily závěr, že by manželé měli rodinnou (společnou) domácnost; bydleli po dohodě odděleně, a sporná částka byla vynaložena na splácení hypotečního úvěru, z něhož byl pořízen ještě před uzavřením manželství byt, ve kterém žila žalovaná se třemi dětmi (které pocházely z jiného vztahu). Splátka činila částku 3 800 Kč a odvolací soud konstatoval, že tuto částku by na zajištění bydlení pro ni a tři děti musela vynaložit „tak jako tak“. Přehlédl však důsledky plynoucí z odděleného bydlení a nedostatku zjištění, zda tu byla rodinná domácnost.
Postup uvedený v Rc 81/2021 se uplatní, jsou-li splátky hypotečního úvěru vynaloženy na nemovitost, ve které mají manželé rodinnou domácnost.
Nemají-li však manželé rodinnou domácnost, je třeba považovat částky vynaložené ze společného jmění manželů na splátky hypotečního úvěru poskytnutého na zakoupení bytu, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z nich a ve kterém bydlí on sám, ev. jeho děti, jejichž rodičem druhý účastník není, za vnos ze společného na výlučný majetek, který je v zásadě třeba vypořádat. Lze přitom přihlédnout k individuálním okolnostem věci s přihlédnutím k hlediskům uvedeným v §2 odst. 2 o. z. a při vypořádání vnosu zvážit možnost tzv. disparity podílů.
V nyní projednávané věci soudy nezjistily, že by účastníci, bydlící odděleně, měli rodinnou domácnost. Nešlo o případ uvedený v Rc 81/2021, toto rozhodnutí předpokládalo, že náklad vynaložený na placení hypotečního úvěru je vynaložen současně „k zajištění potřeb života rodiny a společné domácnosti“. Proto aplikace právní věty uvedeného rozhodnutí – bez zjištění o společné rodinné domácnosti – tu nebyla na místě.
Pokud snad odvolací soud zjistí, že o rodinnou domácnost šlo, uvede, o co opírá závěr o výši nájemného, které by účastníci museli za podobný byt platit.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak je přinejmenším předčasné, není v souladu s §741 odst. 1 písm. b) o. z., ani s Rc 81/2021; spočívá tedy na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení (body III a IV rozsudku odvolacího soudu) není objektivně přípustné [viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], a proto je v tomto rozsahu bylo třeba odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.); nicméně spolu s výrokem rozhodnutí věci samé bylo třeba zrušit i nákladové výroky; o náhradě nákladů řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozhodnutí ve věci samé je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu