ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.17.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 17/2023-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. B. , a b) D. Z. , zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované Pražské teplárenské a.s ., IČO 45273600, se sídlem v Praze 7, Partyzánská 1/7, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 671/24, o vyklizení prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 322/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2022, č. j. 58 Co 325/2022- 283, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 8. 2022, č. j. 16 C 322/2020-269, rozhodl, že řízení ve věci sp. zn. 16 C 322/2020 se dle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“), přerušuje do nabytí právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 326/2019. Přerušení řízení odůvodnil tím, že v jiné věci jsou posuzovány otázky významné i pro toto řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 9. 2022, č. j. 58 Co 325/2022-283, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 326/2019 nepřerušuje.
Žalobci se domáhají vyklizení prostor o výměře 41 m² v rozhodnutí blíže popsaných s tvrzením, že jsou spoluvlastníky budovy, ve které se prostory nacházejí, a to na základě kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2011; budovu „koupili bez práv třetích osob a věcných břemen“. Podle nich tedy k datu uzavření kupní smlouvy nebyla nemovitost zatížena právy třetích osob. V nemovitosti se nachází tzv. předávací (výměníková) stanice. Žalobci žádají, aby žalovaná byla uznána povinnou vyklidit prostor, kde se nachází předávací stanice; tvrdí, že technologické zařízení tzv. předávací stanice je vlastnictvím žalobců, je součástí nemovitosti žalobců, žalovaná je užívá bez právního důvodu.
Odvolací soud konstatoval: „Předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 326/2019 je určení neexistence věcného břemene na pozemku parc. č. XY k primárnímu topnému kanálu a dále určení vlastnického práva k primárnímu topnému kanálu. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 byly řešeny otázky související s tzv. primárním topným kanálem (primární topný kanál není příslušenstvím výměníkové stanice dle §510 občanského zákoníku, primární topný kanál je věci nemovitou dle občanského zákoníku, žalobci nejsou vlastníky primárního topného kanálu, žalovaná má k nemovitostem, kde se nachází primární topný kanál, věcné břemeno). Nebyly tak řešeny otázky související s tzv. technologií předávací stanice (např. zda je vlastnictvím žalobců, zda je součástí nemovitosti, zda žalovaná disponuje titulem k užívání, prostor o rozloze 41 m², kde je technologie předávací stanice umístěna, potažmo k užívání této stanice). S ohledem na výše uvedené tak nebyla splněna podmínka účelnosti pro přerušení tohoto řízení, neboť příkladmo uvedené předběžné otázky si soud posoudí v tomto řízení.“
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237 o. s. ř.), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje takto: „Žalovaná je přesvědčena, že napadené usnesení, kterým se končí odvolací řízení, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadené usnesení přitom závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dle názoru žalované dosud nebyla vyřešena. Napadené usnesení dle žalované závisí na vyřešení otázky procesního práva, která zní: Jsou splněny podmínky pro přerušení řízení dle ust. §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., ve kterém se žalobce domáhá vyklizení (resp. odstranění) předávací stanice z jeho nemovité věci, když tato předávací stanice tvoří jeden funkční celek s dalšími částmi rozvodného tepelného zařízení, kterými je dodávána tepelná energie koncovým odběratelům v rozsáhlých bytových domech, a to do doby nabytí právní moci rozhodnutí v samostatném soudním řízení, ve kterém je posuzována (i) otázka vlastnického práva k těmto dalším částem rozvodného tepelného zařízení, (ii) otázka existence věcných břemen, na jejichž základě jsou tyto další části rozvodného tepelného zařízení umístěny v cizích nemovitých věcech a (iii) další otázky související s právním hodnocením těchto dalších částí rozvodného tepelného zařízení v poměru k nemovité věci, ve které je předmětná předávací stanice umístěna; to celé za situace, kdy vlastník takové předávací stanice podal žádost o zřízení věcného břemene na užívání části nemovité věci, ve které je tato předávací stanice umístěna, rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu?“
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2022, č. j. 58 Co 325/2022-283, změnil tak, že řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 322/2020 se podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přeruší do nabytí právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 326/2019.
Pokud Nejvyšší soud neshledá důvody pro změnu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2022, č.j. 58 Co 325/2022-283, navrhuje žalovaná, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2022, č. j. 58 Co 325/2022-283, zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání považují dovolání za nepřípustné, neboť ve věci nebyla a není řešena žádná otázka procesního práva, která by mohla mít pro rozhodnutí význam. Žalovaná klade tuto „procesní“ otázku v bodu 17 svého dovolání tak, že se domáhá ve skutečnosti zodpovězení otázek hmotněprávních, a to ohledně vlastnictví určitých součástí rozvodného tepelného zařízení, ohledně existence věcných břemen vztahujících se k částem rozvodného tepelného zařízení, resp. „dalších otázek souvisejících s právním hodnocením těchto dalších částí rozvodného tepelného zařízení“. Takto vymezený předmět dovolání, resp. zdůvodnění přípustnosti dovolání, považují žalobci za rozporné s občanským soudním řádem a věcně i nesprávné. Navrhují odmítnutí dovolání.
Bližší obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Přerušení řízení v případech uvedených v §109 odst. 2 o. s. ř. je na úvaze soudu, jak zjevně vyplývá i z textu tohoto ustanovení. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4500/2018, se uvádí: „Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží“. V usnesení ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3696/2018, Nejvyšší soud konstatoval: „Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.“
Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Z uvedeného se podává, že možnost dovolacího přezkumu usnesení o fakultativním přerušení řízení je velmi úzká; není rolí Nejvyššího soudu zkoumat všechny dílčí aspekty konkrétní věci a nahrazovat úvahu soudů v nalézacím řízení vlastní úvahou tam, kde právo připouští více možných postupů, a jejich výběr nechává na uvážení soudu (viz slova „pokud neučiní jiná vhodná opatření“ a „může“).
Dovolatelka činí předpoklad přípustnosti dovolání závislým na hmotněprávních závěrech, které mají být v rozhodnutí teprve učiněny. Otázka předložená dovolacímu soudu jako neřešená je založena na tvrzení, že celé tepelné rozvodné zařízení tvoří jeden celek a že ona je jeho vlastnicí. To je však mezi účastníky sporné a takový závěr nelze přijmout bez dokazování a hmotněprávního posouzení věci; v dovolacím řízení ohledně rozhodnutí o fakultativním přerušení řízení takový přezkum (přesně řečeno: hmotněprávní posouzení věci, o které ještě odvolací soud meritorně nerozhodl), není možný.
Ostatně otázka položená dovolacímu soudu postrádá nezbytné zevšeobecnění; jistě, takto položená otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena, nicméně vzhledem k tomu, že každý spor má svá specifika, lze takto vymezit neřešenou otázku v každé věci. To však zákon nemá na mysli, taková otázka musí mít i při respektu k ochraně práva dovolatele určitý judikatorní přesah. Ten žalovanou vymezený problém nemá.
Již pro každý z těchto důvodů není dovolání přípustné.
V této věci odvolací soud vysvětlil, proč nemá podmínky pro přerušení řízení za dané, a to tím, že ve věci sp. zn. 30 C 326/2019 nebyly řešeny otázky související s tzv. technologií předávací stanice (např. zda je vlastnictvím žalobců, zda je součástí nemovitosti, zda žalovaná disponuje titulem k užívání, prostor o rozloze 41 m², kde je technologie předávací stanice umístěna, potažmo k užívání této stanice). I kdyby snad šlo o otázky, které mají s tímto řízením nějakou souvislost, soudu nic nebrání v tom, aby s ohledem na okolnosti dané věci a na stav řízení o nich rozhodl sám. Pokud nastanou po pravomocném skončení tohoto řízení nové skutečnosti, např. zřízení věcného břemene ve vyvlastňovacím řízení (viz vymezení přípustnosti dovolání), nebude bránit případnému novému projednání překážka věci rozhodnuté. Úvaha odvolacího soudu tak není ani zjevně nepřiměřená.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu