ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1796.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1796/2022-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Českého rybářského svazu, z. s. , místní organizace Hlinsko , se sídlem v Hlinsku, Čelakovského 486, IČO: 13585657, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368, proti V. Ž., zastoupenému JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 66/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2021, č. j. 25 Co 204/2021-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Pavliše, advokáta se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2021, č. j. 11 C 66/2020-132, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, o výměře 3144 m 2 , vodní plocha, parc. č. XY o výměře 1383 m 2 , vodní plocha, a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcela původní pozemkový katastr (PK) XY o výměře 19 m 2 , všech v k. ú. XY, zapsaných na LV č. XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 25 Co 204/2021-172, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Předložil podle svého přesvědčení doposud v praxi dovolacího soudu neřešenou otázku hmotného práva, a sice zda lze institut mimořádného vydržení, který prokázání právního titulu nevyžaduje, uplatnit v situaci, kdy vyjde najevo, že osoba, která se mimořádného vydržení dovolává, po celou dobu výkonu práv spjatých s držbou věci věděla, že zde žádný právní titul, který by ji opravňoval k výkonu vlastnického práva, nikdy neexistoval, resp. zda je v takovém případě dán na straně takové osoby nepoctivý úmysl, který v souladu s §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) mimořádné vydržení vylučuje. Dovodil, že i za situace, kdy skutečný vlastník takovému postupu nebrání, je dán na straně žalovaného nepoctivý úmysl, který v souladu s §1095 o. z. mimořádné vydržení vylučuje. Přípustnost dovolání podle žalovaného by mohla sama o sobě založit i vada spočívající v nezohlednění listiny datované ke dni 28. 12. 1994 svědčící o úmyslu žalobce vrátit pozemek zasahující část rybníka XY, jež není v jeho vlastnictví, a sjednat jeho pronájem. Odvolací soud se tak podle dovolatele nevypořádal se všemi důkazy, pročež je jeho postup nepřezkoumatelný (odkázal např. na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2352/19). Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v řízení žalobci nebyl prokázán nepoctivý úmysl, pročež není důvod o splnění podmínek podle §1095 o. z. vůbec pochybovat. Upozornil, že žalovanému nic nebránilo, aby se o své nemovitosti aktivně zajímal již od roku 1989. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně je zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný předložil dovolacímu soudu k posouzení podle jeho názoru doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda lze institut mimořádného vydržení uplatnit v situaci, kdy vyjde najevo, že osoba, která se mimořádného vydržení dovolává, po celou dobu věděla, že zde žádný právní titul, který by ji opravňoval k výkonu vlastnického práva, nikdy neexistoval, resp. zda je v takovém případě dán na straně takové osoby nepoctivý úmysl, který v souladu s ust. §1095 o. z. mimořádné vydržení vylučuje.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolacím soudem již obecně řešena byla a odvolací soud se při jejím řešení v souzené věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Podle §1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
Podle §1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
Nejvyšší soud již ustáleně dovozuje, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru tak, jak je vymezena v §992 odst. 1 o. z., věta první (z pozitivního vymezení dobré víry), ale o obecnou poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“ (jde o negativní vymezení dobré víry). O pozitivní vymezení dobré víry jde v případě, kdy se předpokládá pozitivní přesvědčení držitele, že mu držené právo náleží, že je jeho subjektem (viz §992 odst. 1 o. z., věta první, §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník); o negativní vymezení dobré víry jde, je-li držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu, jedná tedy poctivě v obecném smyslu slova. V §992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od §1095 o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu [k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976 - 1774). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96 a další literaturu tam uvedenou]. Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomě, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nikoliv nepoctivém úmyslu jedná především ten, který je přesvědčen, že tím, že se ujal držby, nepůsobí jinému bezdůvodně újmu. Ten, kdo drží „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ je přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu; jde zde o dobrou víru „v nejméně přísném pojetí“ (viz též Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163; Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90]. Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) není poctivá držba (§992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v §992 odst. 1 o. z., resp. dříve v §130 odst. 1 obč. zák. se tu neuplatní. Nepoctivým ve smyslu §1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu.“ Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak). Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a dále např. na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021 (tato stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )].
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru o existenci nepoctivého úmyslu žalobce, neboť ten si musel být vědom, že práva spjatá s držbou věci, která dlouhodobě vykonává, mu nenáleží. Vysvětlil, že „institut mimořádného vydržení sice prokázání právního titulu nevyžaduje, nicméně jej nelze aplikovat v situaci, kdy vyjde najevo, že právní titul nikdy neexistoval.“ Vyšel z toho, že žalobce v roce 1963 nechal vyhotovit geometrický plán a zcela nepochybně tak měl vědomost, že projekt „obnova rybníků XY“ zahrnuje pozemky, které mu vlastnicky nepatří. Ze skutečnosti, že žalobce měl ve svém držení jednotlivé kupní smlouvy (k pozemkům zahrnutým do projektu) dovodil, že lze důvodně předpokládat, že po celou dobu věděl, že s manžely J. (právními předchůdci žalovaného) se mu kupní smlouvu uzavřít nepodařilo. Pochybnosti o tom, zda žalobce užívá jen to, k čemu má vlastnické právo, tak musely podle soudu prvního stupně u žalobce objektivně trvat po celou dobu, neboť musel vědět, že rybník XY zahrnuje i předmětné pozemky, které vlastnili manželé J.
Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně o nemožnosti nabytí vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům mimořádným vydržením z důvodu, že by se žalobce již v 60. letech 20. století chopil držby nepoctivě. Uvedl, že k nedokončenému převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům došlo až na základě non perfektní kupní smlouvy ze dne 20. 1. 1967, přičemž žalobce přinejmenším až do 1. 1. 2019 vykonával obsah vlastnického práva k předmětným pozemkům bez toho, že by se jej žalovaný či jeho právní předchůdci snažili z držby vypudit či jeho domnělé vlastnické právo relevantním způsobem zpochybňovali. Žalovaný i jeho právní předchůdci svou několik desítek let trvající pasivitou utvrzovali žalobce v tom, že je legitimním vlastníkem předmětných pozemků. S ohledem na absenci nepoctivého úmyslu žalobce a dovršení dvacetileté vydržecí doby proto dospěl k závěru o vydržení předmětných pozemků žalobcem podle §1095 o. z.
Uvedené úvahy odvolacího soudu jsou řádně odůvodněné a souladné s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V žádném případě je nelze považovat za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
Odvolací soud dostál požadavkům ustálené praxe dovolacího soudu, jestliže shledal naplnění předpokladů mimořádného vydržení v situaci, kdy ve zjištěném skutkovém stavu nespatřoval nic, co by poukazovalo na nepoctivý úmysl žalobce, resp. co by mu umožnilo vyslovit závěr o úmyslném jednání žalobce motivovaném snahou způsobit újmu. Ostatně nic takového ani sám žalovaný netvrdil. Ten svoji dovolací argumentaci v řízení zakládá na pouhé „vědomosti žalovaného“ o tom, že není vlastníkem předmětných pozemků, neboť nedošlo k finalizaci kupní smlouvy, kupní smlouva nebyla registrována státním notářstvím a nikdy nedošlo k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nicméně pro mimořádné vydržení není průkaz právního důvodu chopení se držby nezbytný (což sám dovolatel uvedl). I kdyby byla mezi účastníky uzavřena toliko absolutně neplatná ústní kupní smlouva, samotná absence platného právního titulu ještě jistě nevytváří nepoctivý úmysl žalobce, a tak není na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením.
V nyní souzené věci lze navíc jen stěží usuzovat na úmyslné jednání žalobce motivované snahou způsobit právním předchůdcům žalovaného újmu už jen proto, že jednání o prodeji předmětných pozemků mezi nimi zjevně probíhala již v 60. letech 20. století, načež žalobce právním předchůdcům žalovaného uhradil kupní cenu a doba nerušené držby přesáhla padesát let.
Dále žalovaný namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud nezohlednil listinu datovanou ke dni 28. 12. 1994, kterou předložil již v řízení před soudem prvního stupně.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Předně dovolací soud podotýká, že odvolací soud nové dokazování ve věci neprováděl, nýbrž vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Napadené rozhodnutí již jen proto z dovolatelem namítaného důvodu není nepřezkoumatelné.
Navíc, po věcné stránce, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uvedl, že zákon v §1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v §1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.
V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla žaloba doručena, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.
Je zjevné, že v duchu výše uvedeného pro odvolací soud nemohla listina datovaná ke dni 28. 12. 1994 namítaná žalovaným ničeho změnit, neboť tento správně ve vztahu k posouzení, zda se žalobce chopil držby předmětných pozemků v nikoliv nepoctivém úmyslu, posuzoval toliko okamžik, kdy se žalobce držby chopil. O tomto okamžiku daná listina (viz bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) ničeho nevypovídá.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 8. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu