ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1860.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1860/2022-541
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně P. Ch. , zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, proti žalovanému D. B. , zastoupenému JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Příčná 663/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 290/2016, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 19 Co 215/2021-438, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2022, č. j. 19 Co 215/2021-494, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 5 C 290/2016-362, z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů (dále také jen „SJM“), do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal 1) nemovité věci, 2) zařízení a vybavení domu č. p. XY v k. ú. XY a 3) zůstatek na účtech a 4) částku 154 618,42 Kč (vše specifikováno ve výroku I), a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal 1) bytovou jednotku, 2) vybavení bytu, který účastníci užívali společně v XY 3) sportovní náčiní, 4) cenu vozidla tov. zn. Volvo XC, 5) cenu vozidla tov. zn. Volkswagen Scirocco, 6) zůstatky na účtech, 7) výnos z nájmu bytové jednotky, a 8) zůstatek úvěru (vše specifikováno ve výroku II). Dále zastavil řízení o návrhu žalobkyně, aby soud vypořádal 1) ledničku zn. Elektrolux a 2) vybavení bytu v XY ve zbylé části (výrok III), a zamítl 1) návrh žalobkyně na vypořádání a) zůstatku na účtu žalovaného u Emirates Provident Fund ve výši 1 000 000 DHS, b) 400 000 DHS jako finanční prostředky vyplacené zaměstnavatelem žalovanému v době od července 2012 do 27. 6. 2014, které nespotřeboval ve prospěch rodiny, a c) zůstatek na neztotožněném účtu, 2) návrh žalobkyně, aby soud valorizoval vnosy účastníků do společného jmění, a 3) návrh žalovaného na vypořádání částky 953 283 Kč (výrok IV). Poté žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu 1 867 032,50 Kč do 18 měsíců od právní moci rozsudku (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI–VIII).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 19 Co 215/2021-438, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2022, č. j. 19 Co 215/2021-494, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o věci samé I, II, IV a V tak, že z věcí, jež měli účastníci v SJM, přikázal do vlastnictví žalobkyně nemovité věci, zařízení a vybavení domu č. p. XY v k. ú. XY a zůstatky na účtech [vše specifikováno ve výroku I v bodě 1)] a do výlučného vlastnictví žalovaného bytovou jednotku, vybavení bytu, který účastníci užívali společně v XY, sportovní náčiní, cenu vozidla tov. zn. Volvo XC, cenu vozidla tov. zn. Volkswagen Scirocco, zůstatky na účtech, výnos z nájmu bytové jednotky, zůstatek úvěru a zůstatek v Emirates Provident Fund ve výši 625,271 DHS [vše specifikováno ve výroku I v bodě 2)], zamítl a) návrh žalobkyně, aby soud vypořádal částku 400 000 DHS představující finanční prostředky vyplacené zaměstnavatelem žalovanému v době od července 2012 do 27. 6. 2014, které nespotřeboval ve prospěch rodiny, jakož i další zůstatek na neztotožněném účtu, a aby vypořádal zhodnocení (valorizaci) vnosů obou účastníků, a b) návrh žalovaného na vypořádání jeho vnosu ve výši 1 163 283 Kč [výrok I bod 3)], a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 436 724 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku [výrok I bod 4)]. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobkyně své dovolání směřovala proti výroku I bodu 3), jímž soud zamítl její návrh na vypořádání částky 400 000 DHS představující finanční prostředky vyplacené zaměstnavatelem žalovanému v době od července 2012 do 27. 6. 2014, které žalovaný nespotřeboval ve prospěch rodiny. Přípustnost dovolání odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Označila „otázku vypořádání nespotřebovaných, resp. odkloněných finančních prostředků tvořících společné jmění manželů a s tím souvisejícího rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene mezi manželi“. Odvolacímu soudu vytýká, že na věc nahlížel toliko optikou obecných úvah, že s nadstandardními příjmy je spojena i nadstandardní životní úroveň, bez opory v provedeném dokazování. O těchto úvahách se navíc měla dozvědět až z odůvodnění napadeného rozhodnutí, pročež nemohla v řízení hájit svá práva. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se rozložení důkazního břemene mezi manželi v souvislosti s nespotřebovanými finančními prostředky (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3128/2013) a na rozhodnutí řešící přenesení důkazního břemene v důsledku informačního deficitu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že její argumentace o nespotřebování finančních prostředků je pouze hypotetická. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolání předložil dovolacímu soudu celkem tři právní otázky, přičemž otázky a) a b) doposud neměly být v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a při řešení otázky c) se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o následující otázky: a) Jsou součástí majetku, resp. patří osobě, peněžní prostředky, které dané osobě nebyly vyplaceny, se kterými daná osoba nemůže nijak nakládat a na jejichž vyplacení nemá daná osoba právní nárok? b) Jsou součástí SJM peněžní prostředky získané z pracovní činnosti jednoho z manželů, které danému manželovi nebyly za trvání manželství vyplaceny, se kterými daný manžel za trvání manželství nemohl nijak nakládat a na jejich vyplacení mu za trvání manželství ani nevznikl právní nárok? c) Je odvolací soud oprávněn nutit účastníka řízení nezatíženého důkazním břemenem k iniciativě působící proti němu samotnému obstaráváním důkazních prostředků? Dále měl žalovaný za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud nerespektoval zásadu rovnosti. Otázkami a) a b) rozporoval právní závěr odvolacího soudu, že peněžní prostředky na účtu Emirates Provident Fund byly dovolatelem nabyty za trvání manželství s žalobkyní. Ve vztahu k otázce c) uvedl, že odvolací soud zcela rezignoval na aplikaci základního pravidla pro rozložení důkazního břemene a místo toho dovolatele bez jakéhokoliv zákonného podkladu nutil k tomu, aby vyvíjel iniciativu působící proti jemu samému, což je zcela nepřípustné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že je nepovažuje za přípustné, neboť žalobkyně nevymezila právní otázku, na niž by odvolací soud mohl odpovědět, ale toliko povšechně vymezila širokou problematiku, nad níž se v dalším textu pokusila polemizovat. Nadto se pak napadené rozhodnutí podle přesvědčení žalovaného vymezenou problematikou ani nezabývá. Nedostatečně pak měla žalobkyně vymezit i dovolací důvod, neboť neuvedla konkrétní právní posouzení odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné, natož pak to, v čem jeho nesprávnost spatřuje. Žalovaný dále označil dovolání žalobkyně za příklad zjevně bezúspěšného uplatňování práva a navrhl, aby bylo odmítnuto jako nepřípustné nebo zjevně bezdůvodné.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že je považuje zčásti za nepřípustné a zčásti nedůvodné. Na otázkách označených písmeny a) a b) není napadené rozhodnutí podle žalobkyně vůbec založeno, resp. odvolací soud je neřešil, neboť dospěl k závěru, že peněžní prostředky u Emirates Provident Fund mají původ v SJM a že pro tvrzení žalovaného, že mu tyto prostředky nebudou vyplaceny, nesvědčí žádný důkaz. Těmito otázkami pak žalovaný měl zpochybnit toliko správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, což je však nepřípustné. Co do otázky označené písmenem c) považovala žalobkyně dovolání žalovaného za nedůvodné, neboť nesplnil svoji vysvětlovací povinnost. Navrhla, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto pro nepřípustnost nebo zamítnuto pro nedůvodnost.
K tomuto vyjádření žalovaný ve své replice uvedl, že otázky a) a b) sice odvolací soud neřešil, avšak na jejich vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Dále vysvětlil, že pro uložení tzv. vysvětlovací povinnosti žalovanému nebyly splněny podmínky, neboť žalobkyně nepřednesla žádné relevantní opěrné body skutkového stavu. Navrhl, aby dovolací soud jeho dovolání vyhověl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo po 1. 1. 2014, dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci řízení, považuje dovolací soud za podstatné úvodem právního posouzení věci zdůraznit, že spory o vypořádání společného jmění manželů patří v soudní praxi k typově složitým, resp. často velmi složitým, a to nejenom v rovině právního posouzení věci, ale také ve vztahu ke zjišťování skutkového stavu. To platí tím spíše, jestliže jsou předmětem sporu majetkové přesuny týkající se součástí společného jmění, resp. potřeba zjišťování finančních „toků“ a nakládání se společnými finančními prostředky. To odráží obecnou zkušenost, že takto mají být posuzována právní či faktická jednání, která často směřují do minulého období, kdy manželství účastníků trvají, jejich vztahy nejsou zpravidla zásadně narušeny, ale posuzování těchto jednání naopak zahrnuje období, kdy účastníci vedou spor o vypořádání společného jmění manželů a shoda na podstatných okolnostech rozhodných pro posouzení věci bývá obtížná, resp. velmi obtížná. K tomu přistupuje i fakt, že vzhledem k množství jednotlivých úkonů či jednání, jež se týkají společného majetku, je často s odstupem času jejich doložení a zjištění nesnadné a zcela přesné dohledání jednotlivých majetkových přesunů se často ukazuje jako velmi obtížné a v některých případech i nemožné, zejména má-li jít o posouzení vztahující se k výrazně minulému období, resp. k období, kdy neexistovala objektivní potřeba manželů doklady o takovém nakládání uschovávat.
Právě při vědomí těchto okolností se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu snaží nastavit výchozí právní principy a pravidla, která vedou k rozumnému uspořádání právních poměrů mezi rozvedenými manžely. Časté obtíže skutkové povahy vedou soudní praxi k formulaci závěru, že spory mezi bývalými manžely nemají mít charakter tzv. vyúčtovacího sporu, ve kterém by – zpravidla bez objektivní možnosti zcela přesného dohledání či zjištění – byla zcela přesně dohledávána jednotlivá nakládání s finančními prostředky a jejich použití. Soudní praxe si je vědoma toho, že spory o vypořádání SJM v sobě často zahrnují velké objemy majetků, kde procesní právo a procesní pravidla nemají být směřována až k šikaně některého z účastníků řízení, ale musí být nastavena rozumná pravidla reflektující potřebu řádného zjištění skutkového stavu na straně jedné, ale respektující charakter sporů rozvedených manželů o vypořádání jejich majetku na straně druhé. Soudní praxe proto také často pracuje s úvahami založenými na „obvyklém běhu věcí“ či na pravidlech, která jsou v obecné rovině typická pro manželská soužití.
Proto také rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ponechává nalézacím soudům poměrně široký prostor pro hodnocení dokazování a formulování právních závěrů a úvah, a to v souladu s principy přímosti a bezprostřednosti a vstupuje do přehodnocování a zpochybňování jejích závěrů spíše uvážlivě při vědomí, že pro rozvedené manžele je důležité nejenom samotné vypořádání, ale také to, aby proběhlo v rozumné době, neboť narůstající délka řízení je vždy spojena s nárůstem obtíží při zjišťování skutkového stavu věci. K tomu také často přistupují situace označované soudní praxí jako tzv. informační deficit ohledně potřebných skutkových okolností, rozdělení tzv. sociálních rolí v rodině či vědomí, že když manželé určitá jednání činí, zpravidla nepočítají (a často ani objektivně nemohou počítat), že v budoucnu vznikne potřeba jejich podrobného prokazování či dokazování často se značným časovým odstupem.
Tato východiska v plném rozsahu platí i pro souzenou věc a jsou umocněna tím, že všechny právní otázky, které účastníci učinili předmětem posouzení, se vztahují k období, kdy účastníci nežili v České republice, ale v XY (XY), tj. v prostředí s výrazně jinými kulturními, životními, sociálními, ale také právními východisky.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Žalobkyně dovolacímu soudu předložila otázku vypořádání „nespotřebovaných, resp. odkloněných“ finančních prostředků tvořících SJM a s tím souvisejícího rozložení břemene tvrzení a důkazního břemene mezi manželi, přičemž má za to, že odvolací soud se při řešení těchto otázek odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V tomto případě nemůže námitka přípustnost dovolání založit již i proto, že žalobkyně sice uvádí konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž má být napadené rozhodnutí v rozporu, neformuluje však žádnou konkrétní, zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, resp. – jak bude uvedeno dále – v dovolání ze strany žalobkyně nejde ve skutečnosti o polemiku s právním posouzením věci, ale ve svém důsledku o polemiku s hodnocením důkazů a z toho vyplývajícími přijatými závěry.
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22 (dostupném stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ), se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy“.
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum ), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad „otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřoval jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li dovolání vymezené náležitosti plynoucí z §237 a §241 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.
Dovolací soud především předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu není ve svém důsledku založeno na právní otázce „nespotřebovaných, resp. odkloněných“ finančních prostředků tvořících SJM.
Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§120 odst. 1 o. s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, (toto i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. V některých případech však strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici všechny potřebné informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti může mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Vysvětlovací povinnost ovšem nelze ztotožňovat s povinností strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samé (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013).
V projednávané věci se žalobkyně domáhala vypořádání částky 400 000 emirátských dirhamů (dále též jen „DHS“), které obdržel žalovaný od svého zaměstnavatele v období od zániku společné domácnosti do právní moci rozsudku o rozvodu manželství, avšak nespotřeboval je ve prospěch rodiny.
Odvolací soud se touto otázkou zabýval velmi podrobně v bodě 18 odůvodnění rozsudku.
Vyšel z předpokladu formulovaného žalobkyní, že vzhledem k nadstandardní výši příjmu žalovaného z pracovního poměru představuje uvedená částka finanční prostředky, které žalovaný nespotřeboval, a mají tak být předmětem vypořádání.
Odvolací soud argumentaci žalobkyně v tomto směru považoval za toliko hypotetickou, neboť jediné její tvrzení se týkalo nadstandardní výše příjmu žalovaného, ze které dovozovala, že nemohl být žalovaným v celém rozsahu spotřebován. Byť možná formulace zvolená odvolacím soudem z pohledu žalobkyně nebyla úplně šťastná, na nedostatku tvrzení nebo na neunesení povinnosti důkazní v této souvislosti odvolací soud pro žalobkyni nepříznivé rozhodnutí nezaložil.
Dovolacímu soudu je zřejmé, že v této části je žaloba žalobkyně založena na předpokladu, že finanční prostředky z pracovního poměru žalovaný nespotřeboval. Tento předpoklad mimo jiné vycházel z toho, že žalobkyni nebyly známy konkrétní výdaje, které mohly vést ke spotřebování této částky, jestliže se ze společné domácnosti z XY odstěhovala zpět do České republiky, a tudíž předpokládala, že dané finanční prostředky má žalovaný k dispozici. Její případná informovanost o výdajích by zřejmě vedla k lepšímu zprostředkování „obrazu“ o tom, jak s těmito prostředky mohlo být naloženo, ale absenci vědomí o nich odvolací soud do nepříznivého rozhodnutí pro žalobkyni ve svém důsledku nepromítl.
Zcela v souladu s judikaturou – citovanou žalobkyní v dovolání – vyšel odvolací soud z toho, že žalovaného tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní, jak s uvedenými prostředky naložil a na tomto právním východisku je také rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Touto otázkou se zabýval velmi podrobně v bodě 18 odůvodnění rozsudku a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že tyto finanční prostředky byly spotřebovány ve prospěch rodiny a jejích členů.
S tímto pro věc určujícím závěrem sice žalobkyně nesouhlasí, ale zde se již jedná o polemiku s hodnocením provedeného dokazování a hodnotícími úvahami odvolacího soudu a přijatými skutkovými závěry. Aniž by v této souvislosti dovolací soud podrobně opakoval skutkové a hodnotící závěry přijaté nalézacími soudy, pouze zdůrazňuje, že úvaha odvolacího soudu týkající se částky 400 000 DHS byla založena na tom, že nešlo o mimořádný jednorázový příjem, ale součet tvořený jednotlivými pravidelnými měsíčními příjmy z pracovního poměru žalovaného, ze kterého byly hrazeny pravidelné měsíční výdaje žalovaného a členů jeho rodiny. Odvolací soud vyšel také z úvahy, že v období, kdy s žalovaným v XY žila ještě i žalobkyně, nebylo ani tvrzeno, že by rodině účastníků měsíčně zůstávala k dispozici nějaká částka, což ostatně netvrdila ani žalobkyně. Tuto úvahu spojil s nadstandardními příjmy žalovaného, ale také s nadstandardní životní úrovní, kterou rodina účastníků v XY měla. Zohlednil, že uvedené částky se žalobkyně domáhá za období, kdy se odstěhovala zpátky do České republiky, vysvětlil však, že tato samotná okolnost ještě neznamená bez dalšího snížení výdajů a uzavřel – na základě konkrétních závěrů obsažených v odůvodnění rozsudku, že „hypotetická úspora žalovaného je tedy vyvažována komplementárním nárůstem nákladů v jiných položkách.“
Takovému posouzení věci lze stěží cokoliv vytknout v rovině zjevného pochybení a úvahy popsané odvolacím soudem považuje dovolací soud v dané věci za „maximum možného“ při vědomí, že mapují výdaje vztahující se k pravidelnému měsíčnímu příjmu z pracovního poměru při pobytu rodiny účastníků v XY před cca deseti lety. V této souvislosti pak dovolací soud shrnuje, že nejde o spor o právní posouzení věci v rovině rozložení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, ale o posouzení, zda prostředky žalovaný pro účely sebe a své rodiny spotřeboval. To je ale v prvé řadě otázka skutkových zjištění, resp. hodnocení provedeného dokazování, které dovolacímu přezkumu nepodléhají. Odvolací soud na základě skutečností již v řízení zjištěných podrobně odůvodnil, proč se mu vznik konkrétní úspory nejeví jako pravděpodobný. Zdůraznil zejména vysoký životní standard žalovaného a jeho rodiny, ale také mimořádné výdaje, které žalovanému vznikly poté, co se žalobkyně s jejich dvěma syny odstěhovala do České republiky. Jinými slovy, bylo v řízení prokázáno, že žalovaný se svými příjmy, které byly součástí SJM, jednak nakládal v rámci obvyklé správy majetku, která sama o sobě byla v souzené věci nadstandardní, jednak jimi uspokojoval potřeby rodiny, a to v souladu s institutem společného jmění manželů.
Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by „na věc nahlížel pouze optikou obecných úvah“, jestliže vycházel z konkrétních skutkových zjištění ve věci, či že by na žalobkyni nepřípustně přenesl důkazní břemeno ohledně toho, jak žalovaný s prostředky tvořícími SJM naložil.
Co bylo řečeno výše, platí obdobně i pro částku 770 000 Kč, která byla vybrána z účtu žalovaného. Odvolací soud zcela správně uvedl, že sama skutečnost, že peněžní prostředky byly z účtu žalovaného vybrány, ještě neznamená, že tyto byly „odkloněny“. Považoval za pravděpodobné, že tato částka byla spotřebována, resp. nakládání s ní bylo v mezích obvyklé správy SJM. Dovolatelka odvolacímu soudu sice v této souvislosti vytýká, že „rozhodnutí odvolacího soudu je i rozporuplné, když do vypořádání nezahrnul ani částku 770 000,- Kč…“, zde však nijak nevymezuje přípustnost dovolání a je otázkou, zda je v této části rozsudek odvolacího soudu vůbec napaden, neboť dovolatelka výslovně uvádí, že „dovolání směřuje do výroku pod bodem I. 3) rozsudku, jímž soud zamítl návrh žalobkyně, aby soud vypořádal částku 400 000 DHS, představující finanční prostředky vyplacené zaměstnavatelem žalovanému v době od července 2012 do 27. 6. 2014, které žalovaný nespotřeboval ve prospěch rodiny.“
Pro úplnost dovolací soud vysvětluje, že žalobnímu požadavku žalobkyně nebylo vyhověno nikoliv z důvodu, že neunesla důkazní břemeno ohledně existence úspor (ať již z příjmů žalované či z vybrané částky 770 000 Kč), ale z toho důvodu, že soudy považovaly uvedené prostředky za spotřebované ve prospěch rodiny a jejích členů, resp. že s prostředky bylo nakládáno v souladu s institutem SJM. Důvodem nebyla skutečnost, že by snad žalobkyně neprokázala, že žalovaný pobíral mzdu či že byl učiněn předmětný výběr.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Ani dovolání žalovaného není přípustné.
Žalovaný předložil dovolacímu soudu k posouzení následující otázky: a) Jsou součástí majetku, resp. patří osobě peněžní prostředky, které dané osobě nebyly vyplaceny, se kterými daná osoba nemůže nijak nakládat a na jejichž vyplacení nemá daná osoba právní nárok? b) Jsou součástí SJM peněžní prostředky získané z pracovní činnosti jednoho z manželů, které danému manželovi nebyly za trvání manželství vyplaceny, se kterými daný manžel za trvání manželství nemohl nijak nakládat a na jejich vyplacení mu za trvání manželství ani nevznikl právní nárok? c) Je odvolací soud oprávněn nutit účastníka řízení nezatíženého důkazním břemenem k iniciativě působící proti němu samotnému obstaráváním důkazních prostředků?
Otázky a) a b) nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť jsou postaveny na odlišném skutkovém stavu, než z jakého vycházel odvolací soud v projednávané věci.
Žalovaný sice v řízení tvrdil, že na vyplacení prostředků uložených na účtu Emirates Provident Fund nemá právní nárok, avšak toto své tvrzení v řízení odmítl prokazovat. Odvolací soud tedy vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký dovolatel přednesl v dovolání, přičemž dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Žalobkyně v souzené věci tvrdila, že žalovaný má u Emirates Provident Fund na účtu penzijního připojištění zůstatek v odhadované výši 1 000 000 DHS, do nějž mu zaměstnavatel podle penzijního programu sjednaného v pracovní smlouvě přispívá určitým procentem z příjmu žalovaného. Žalovaný naopak popřel, že by byl zůstatek účtu u Emirates Provident Fund ve SJM. Tvrdil, že nemá přístup k předmětnému účtu a že pojistné placené zaměstnavatelem není nárokovou složkou jeho příjmu.
Nalézací soudy v této souvislosti vyšly ze závěrů učiněných na základě provedeného dokazování, že ve prospěch žalovaného jeho zaměstnavatel poskytoval příspěvky do předmětného fondu, což ostatně ani sám žalovaný nezpochybňoval, pouze namítal, že k těmto prostředkům nemá přístup a mohou být případně vyplaceny až po ukončení pracovního poměru v závislosti na ekonomické situaci v daný čas bez jakékoliv jistoty, že se tak skutečně stane.
Soudy učinily závěr, že zaměstnavatel hradil do Provident Fund prostředky určené přímo pro žalovaného ve zcela konkrétní výši odpovídající procentní sazbě ze mzdy žalovaného, přičemž tuto částku v odůvodnění rozsudku také specifikovaly. Odvolací soud vzal za prokázané, že příspěvek zaměstnavatele žalovaného do Provident Fund byl prezentován jako jeden z benefitů pro žalovaného coby zaměstnance, přičemž byla stanovena i konkrétní výše tohoto příspěvku v procentní sazbě z příjmu a tyto prostředky byly pro žalovaného do Provident Fund skutečně placeny.
Žalovaný namítal, že k daným prostředkům přístup nemá a placený příspěvek není nárokovou složkou jeho příjmu. Protože k uvedeným tvrzením žádný důkaz nenavrhl, pokusil se odvolací soud ověřit uvedenou skutečnost dotazem na zaměstnavatele žalovaného, jenž sdělil, že s ohledem na právní úpravu ochrany osobních údajů zaměstnanců pracujících mimo území České republiky nelze požadované údaje týkající se prostředků ukládaných do Provident Fund sdělit bez souhlasu žalovaného. Odvolací soud proto žalovaného vyzval, aby potřebný souhlas svému zaměstnavateli udělil, což však žalovaný výslovně odmítl. Za této situace odvolací soud upozornil žalovaného, že bude při posuzování uvedené otázky vycházet z dalších důkazů, které v řízení byly provedeny.
Byl-li veden odvolací soud snahou o co nejúplnější zjištění skutkového stavu věci v situaci, kdy objektivní jiný důkazní prostředek k dispozici – s ohledem na tzv. přeshraniční prvek – nebyl, lze mu jenom obtížně v jeho procesním postupu a v hodnotícím úsudku cokoliv vytknout, jestliže žalovaný neumožnil zjištění skutkového stavu věci v situaci, kdy tuto možnost měl. Závěr odvolacího soudu není založen na tom, že žalovaný má povinnost obstarat důkazní prostředky směřující proti němu samotnému (takový závěr odvolací soud neučinil), jak namítá dovolatel v dovolání a formuluje v této souvislosti právní otázku [písm. c)], ale uvedený důkaz se snažil odvolací soud opatřit právě k prokázání tvrzení samotného žalovaného, na kterém svou procesní obranu ve vztahu k této části nároku žalobkyně založil. Jestliže tvrzení žalovaného nemohlo být pro neudělení souhlasu žalovaným prokázáno, nelze v tomto směru spatřovat v postupu odvolacího soudu jakékoliv pochybení. Postup odvolacího soudu a jeho hodnotící úsudek tak nepochybně není zjevně nepřiměřený a není v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Ani otázka c) přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení otázky rozložení důkazního břemene mezi strany sporu ani v tomto rozsahu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované výše, což ostatně vyplývá již z argumentace uvedené dovolacím soudem výše.
Odvolací soud dospěl k závěru, že z provedených důkazů jednoznačně plyne, že ve prospěch žalovaného jeho zaměstnavatel poskytoval příspěvky do předmětného fondu; učinil tak závěr, že tyto hodnoty byly nabyty za trvání manželství, z čehož rezultuje předpoklad, že součást společného jmění manželů tvoří (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021). Obranu žalovaného, že k těmto prostředkům nemá žádný přístup a mohou být případně vyplaceny až po ukončení pracovního poměru v závislosti na ekonomické situaci v daný čas bez jakékoli jistoty, že se tak skutečně stane, považoval za neprokázanou, neboť žalovaný sám k prokázání svých tvrzení nenavrhl žádný důkaz a dále zaměstnavatel žalovaného soudu dotazované informace sdělit nemohl, neboť k tomu žalovaný nedal souhlas. Učinil proto skutkový závěr, že zaměstnavatel hradil do Emirates Provident Fund prostředky určené přímo pro žalovaného ve zcela konkrétní výši odpovídající procentní sazbě ze mzdy žalovaného, přičemž tyto spočítal (s ohledem na zjištěnou výši mzdy) na celkem 625 217 DHS.
Takovému postupu odvolacího soudu není, co by mohl dovolací soud vytknout. Odvolací soud v daném ohledu provedl precizní, nadstandardní dokazování, a to zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolává-li se nyní žalovaný skutečností, které v řízení neprokázal, dovolací soud k nim v žádném případě nemůže přihlédnout.
Poukazoval-li dovolatel v dovolání na porušení práva na spravedlivý proces a porušení „zásady rovnosti zbraní“, dovolací soud konstatuje, že v této části dovolání odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, nicméně s velmi stručným promítnutím do poměrů dané věci. Namítá-li, že odvolací soud nutil dovolatele, aby vyvíjel iniciativu působící proti sobě samému předložením „nějakých důkazů“, ač v dané souvislosti nebyl zatížen důkazním břemenem, dovolacímu soudu je zřejmé, že jde o námitku vztahující se k neudělení souhlasu ohledně dotazu na zaměstnavatele žalovaného. Dovolací soud však již výše vysvětlil, že tento dotaz učinil odvolací soud nikoliv proto, aby jeho prostřednictvím zjišťoval okolnosti mířící proti žalovanému, ale naopak okolnosti, které měly prokazovat jeho tvrzení, tj. tvrzení, ve vztahu ke kterému měl důkazní břemeno.
Spatřoval-li dovolatel porušení práva na spravedlivý proces v tom, že se „odvolací soud snažil část svého pokoutného postupu utajit, když do soudního spisu zcela záměrně nebyla založena e-mailová komunikace vedená mezi soudcem zpravodajem, v rámci které se soudce snažil bez vědomí dovolatele zjistit důvěrné informace o jeho osobě od české pobočky jeho zaměstnavatele“, pak dovolací soud uvádí, že i kdyby tomu tak bylo, není zřejmé, jak by se uvedený postup negativně promítl v neprospěch žalovaného ve věci samé. Ostatně porušení rovnosti stran nenasvědčuje ani samotný výsledek odvolacího řízení, neboť podané odvolání žalobkyně shledal odvolací soud důvodným pouze zčásti a v další, nikoliv nepatrné části, odvolání žalobkyně nepřisvědčil. Ve vztahu k této části pak ostatně podala žalobkyně dovolání, které dovolací soud přípustným neshledal.
Naznačuje-li žalovaný ve svém dovolání vady řízení, tak ani ty samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání. K nim by dovolací soud mohl přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je rovněž odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu