ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1898.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1898/2023-812
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. M. , zastoupené Mgr. Renátou Kuníkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Pražská 550, proti žalovanému P. L. G. M. , zastoupenému JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 182/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2023, č. j. 28 Co 241/2022-723, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Michala Špirka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Rakovníku (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 3 C 182/2018-659, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 8. 2022, č. j. 3 C 182/2018-674, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY [výrok I písm. a)]. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY [výrok I písm. b)]. Žalovanému uložil povinnost zaplati žalobkyni na vyrovnání podílu 4 553 499 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku [výrok I písm. c)]. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům řízení (výrok II) a státu (výrok III).
2. Krajský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. 28 Co 241/2022-723, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I písm. b) v části týkající se vypořádání pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY tak, že se žaloba zamítá; ve výroku I písm. c) tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 11 870,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; ve zbývajícím rozsahu výroku I písm. b) a ve výroku I písm. a) ve správném znění, že ze zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazuje pozemek parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, pozemky parc č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu) a o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých státu (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
3. S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu.
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli manželství 29. 9. 2001. Manželství účastníků řízení bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 7 C 178/2014-77, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, č. j. 30 Co 260/2015-110. Tento rozsudek nabyl právní moci 16. 9. 2015. K tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění účastníků řízení.
5. Odvolací soud uzavřel, že součástí společného jmění manželů nejsou pozemky evidované v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalovaného uvedené ve výroku I písm. b) rozsudku soudu prvního stupně v souvislosti s nimiž zamítl žalobu na jejich vypořádání (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“). Zohlednil, že žalobce poskytl před uzavřením manželství formou půjček finanční prostředky společnosti D. M., s.r.o. (žalovaný byl v té době jejím společníkem). Společnost D. M., s.r.o. následně splácela příslušné půjčky žalovanému tím, že hradila kupní cenu předmětných nemovitostí. Předmětné nemovitosti tak žalovaný nabyl za své výlučné prostředky (splátky jednotlivých půjček), a proto nejsou součástí společného jmění manželů.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
7. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného jmění účastníků řízení. Má za to, že příslušné závěry odvolacího soudu jsou v „extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními“. Dovolatelka se rovněž neztotožňuje s hodnocením důkazů, které provedl odvolací soud.
8. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Odvolací soud účastníkům řízení nenaznačil, že by důkazy, které opětovně provedl, měly zásadním způsobem změnit jeho rozhodnutí ve srovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně. V této souvislosti odkazuje především na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15.
9. Uvádí také, že odvolací soud „ignoroval“ důkazy navržené žalobkyní. Na základě těchto důkazů žalobkyně již před soudem prvního stupně rozporovala tvrzení žalovaného, že předmětné pozemky netvoří společné jmění účastníků řízení. V takovém případě zatížil odvolací soud řízení vadou tzv. opomenutého důkazu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II ÚS 1738/16.
10. Nesouhlasí rovněž s postupem odvolacího soudu, který vyšel z odlišného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž provedl všechny relevantní důkazy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21).
11. V podstatné části dovolání žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu a z toho plynoucí právní závěry. Podle názoru žalobkyně nebyla kupní cena za předmětné nemovitosti hrazena z výlučných prostředků žalovaného, avšak ze společných prostředků účastníků řízení. V takovém případě se tyto nemovitosti staly podle §144 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), součástí společného jmění manželů a měly být v tomto řízení vypořádány. Pokud dospěl odvolací soud k jinému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a předmětné nemovitosti vypořádal, případně rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a III zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
13. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalovaného nevymezuje žalobkyně v dovolání řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu výlučně prostřednictvím skutkových námitek. Takové námitky však nejsou v dovolacím řízení přípustné. Dovolací přezkum je podle žalovaného vyhrazen ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. jen otázkám právním. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
16. Dovolatelka předně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Odvolací soud účastníky řízení nepoučil, že hodlá vycházet z jiného skutkového stavu a jiného právního posouzení než soud prvního stupně. Tím podle žalobkyně porušil „princip právní jistoty a předvídatelnosti práva“.
17. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se při řešení této právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
18. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017).
19. V poměrech projednávané věci se žalovaný již v doplnění odvolání ze dne 6. 10. 2022 podrobně vyjadřoval ke skutečnostem, které souvisely s nabytím vlastnického práva k předmětným nemovitostem (viz č. l. 682 a násl.). Namítal, že pozemky, u nichž je v katastru nemovitostí uveden jako vlastník, netvoří součást společného jmění manželů. Rovněž žalovaná se ve vyjádření k odvolání ze dne 11. 10. 2022 k těmto skutečnost vyjadřovala a zdůvodňovala, proč považuje rozhodnutí nalézacího soudu za správné (viz č. l. 688 a násl). Tyto právní otázky a s nimi související skutková zjištění řešil rovněž odvolací soud při jednáních konaných 12. 1. 2023 a 9. 2. 2023.
20. Odvolací soud tedy neposuzoval skutečnosti, které žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral. Avšak na základě provedeného dokazování (ke kterému se vyjadřovali oba účastníci řízení) dospěl k jiným právním závěrům než soud prvního stupně. Z tohoto důvodu nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé (srovnej rovněž nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, podle kterého zákaz překvapivých rozhodnutí znamená, že „účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové;“ tak tomu bylo i v projednávané věci – v rámci odvolacího řízení měli účastníci řízení možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu).
21. Opodstatněná není v této souvislosti ani námitka žalobkyně, že odvolací soud vyšel z odlišného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž provedl všechny relevantní důkazy.
22. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v souvislosti s odlišným právním posouzení věci zopakoval dokazování několika listinnými důkazy ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. při jednání konaném 9. 2. 2023. Ostatně zástupkyně žalobkyně při tomto jednání odvolacího soudu uvedla, že k těmto provedeným důkazům nemá žádné připomínky, neboť je již provedl soud prvního stupně.
23. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
24. U důkazních prostředků listinných (§129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, případně doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
25. V části dovolání žalobkyně napadá závěry odvolacího soudu o tom, že nemovitosti vedené v katastru nemovitostí na žalovaného netvoří součást společného jmění účastníků řízení. Žalobkyně s tímto nesouhlasí a namítá, že „závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.“
26. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
27. V rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 384/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení nebo pokud soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v jeho hodnocení je logický rozpor, případně pokud výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v §133 až §135 o. s. ř.“ Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Z toho plyne, že hodnocení dokazování, a tedy ani jeho výsledek (skutková zjištění), nelze z jiných než výše uvedených hledisek dovoláním napadat (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017).
28. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzhledem ke skutkovým zjištěním vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje §133 až §135 o. s. ř. Jelikož odvolacímu soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
29. Z tohoto důvodu není ani opodstatněná námitka žalobkyně, že odvolací soud „ignoroval“ důkazy žalobkyně. Odvolací soud zohlednil rovněž důkazy navržené žalobkyní, avšak dospěl na základě skutkových zjištění k odlišným právním závěrům než soud prvního stupně. K tomu dovolací soud poznamenává, že v dovolání nelze uplatnit ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř. nové skutečnosti nebo důkazy (na které žalobkyně poukazuje v dovolání).
30. V projednávané věci nemohou založit přípustnost dovolání ani námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé. Konkrétně žalobkyně namítá, že není-li ve smyslu §144 obč. zák. prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.
31. S ohledem na výše uvedené je dovolací soud vázán relevantními skutkovými zjištěními odvolacího soudu, na jejichž základě odvolací soud rozhodl, že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného jmění účastníků řízení. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit ani námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci samé, jsou-li (byť i jen částečně) založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
32. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu