ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1981.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1981/2022-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. J. O. , proti žalovanému Z. O. , zastoupenému JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, o umožnění výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 362/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2022, č. j. 25 Co 228/2021-282, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 15 C 362/2019-238, uložil žalovanému jako vlastníkovi služebných pozemků parc. č. XY, XY a XY nacházejících se v k. ú. XY povinnost umožnit žalobkyni a každému dalšímu vlastníkovi panujících nemovitostí – pozemku parc. č. XY a stavby rozestavěného domu stojící na pozemku parc. č. XY, dosud nezapsané v katastru nemovitostí nacházejících se v k. ú. XY, chůzi a přejíždění po služebných pozemcích v celém jejich rozsahu (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2022, č. j. 25 Co 228/2021-282, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalovaný dovolání, v němž vymezil čtyři otázky. 1) Odvolací soud při svém rozhodování řešil otázku důkazní síly veřejných listin a důkazního břemene z toho vyplývajícího, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Základní otázkou bylo, zda je žalobkyně vlastnicí panujícího pozemku parc. č. XY, a tedy aktivně legitimována k žalobě na vyklizení pozemků. Podle žalovaného je darovací smlouva ze 4. 6. 1970, kterou měla panující pozemek nabýt od otce žalovaného, neplatná, neboť podle právní úpravy nebylo možné mezi občany darovat nezastavěné pozemky. Závěr o neplatnosti však soudy neučinily. Nepodařilo se totiž prokázat doručení rozhodnutí stavebního úřadu a nešlo tak dovodit, že šlo o nezastavěný pozemek. Soudy vyšly z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, z nějž plyne, že neobsahuje-li správní spis doklad o doručení správního rozhodnutí, nebylo v souladu s právním řádem doručeno, není-li prokázán opak. Žalovaný však odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Odo 1722/2006 o posuzování pravdivosti veřejných listin, které podle něj řeší otázku rozdílně. 2) Dovolacím soudem řešená otázka výkladu §490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném ke dni 4. 6. 1970 (dále též „obč. zák.“), má být posouzena jinak. Závěr vyjádřený Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 by neměl obstát. 3) Jako dosud neřešenou vymezil žalovaný otázku vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni zřízeného rozsudkem soudu. Podle §151o odst. 1 obč. zák. byl totiž vyžadován vklad do katastru nemovitostí, který však v této věci proveden nebyl. Nevyplývá z něj, jak dovodily soudy, že by ke vzniku věcného břemena došlo konstitutivně vydáním daného rozsudku. 4) Odvolací soud při svém rozhodování řešil právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to otázku samostatného posuzování nároku ke každému ze služebných pozemků. Ačkoliv je fóliovník vystavěn pouze na jednom ze služebných pozemků, soudy uložily povinnost ve vztahu ke všem třem. Žalovaný poukázal na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, kde byla při posuzování nezbytné cesty dovozena nutnost zkoumat každý pozemek samostatně. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy rozhodly na základě důkazů, podrobně se vypořádaly s námitkami žalovaného a učinily právní názor opřený o zákonná ustanovení. V dovolání žalovaný nenapadá nic nového, co by již nevyřešily nalézací soudy. Souhlasí s rozhodnutím soudů o všech služebných pozemcích; jinak by se musela překážka nechat zaměřit. Navrhla, aby dovolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
1) Žalovaný formuloval otázku důkazní síly veřejných listin a důkazního břemena z toho vyplývajícího.
Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Z dovolání především není patrno, jaká zobecnitelná právní otázka by měla být uvedenými dvěma rozhodnutími Nejvyššího soudu řešena rozdílně a jak by se případně vyřešený judikatorní rozpor měl v obecné rovině promítnout do poměrů souzené věci; a to bez přihlédnutí k tomu, že v této části dovolání není ani jednoznačně určitelné, zda dovolatel uplatňuje výhrady vůči právním závěrům při akceptaci skutkového stavu věci, uplatňuje námitky vůči skutkovým závěrům soudů či namítá nesprávnost hodnocení dokazování.
Pro úplnost lze uvést, že v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 Nejvyšší soud (dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ) uvedl, že „pokud původní pramen správní spis neobsahuje právně relevantní doklad o doručení předmětného správního rozhodnutí, pak je třeba vycházet z toho, že takové rozhodnutí nebylo v souladu s tehdy platným správním řádem účastníkům řízení vůbec doručeno.“ Oproti tomu v rozhodnutí sp. zn. 23 Odo 1722/2006 šlo o výklad veřejné listiny, které „potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno, nebo potvrzeno.“
Namítané judikatorní závěry nejsou v rozporu. Zatímco v prvním rozhodnutí je řešena otázka doručení, ve druhém jde o důkaz veřejnou listinou. V řešené věci soud prvního stupně odkázal na závěr Okresního soudu v Náchodě, který v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 230/2013 uvedl, že nedošlo k doručení rozhodnutí o odnětí pozemků zemědělské výrobě a územního rozhodnutí. Soudy naproti tomu nijak nerozporovaly pravdivost toho, co bylo v územním rozhodnutí uvedeno. Vzhledem k tomu, že závěry dvou citovaných rozhodnutí nejsou v rozporu, nemůže být přípustnost dovolání založena.
Odvolací soud navíc dovolatelem naznačené otázky ve svém rozhodnutí výslovně ani neřešil. Vyšel z toho, že „platností darovací smlouvy a jejími obligačními a věcněprávními účinky se soudy nesčetněkrát zabývaly jako nezbytnou prejudiciální otázkou v jiných soudních sporech mezi účastníky.“ Tato soudní řízení a rozhodnutí v nich vydaná podrobně v odůvodnění rozsudku popsal. Soudy svůj závěr o platnosti darovací smlouvy ze 4. 6. 1970 založily na závěrech soudů učiněných v několika předchozích řízeních mezi účastníky, v nichž byla darovací smlouva vždy posouzena jako platná. Žalovaný svou námitkou však zpochybňuje pouze závěr rozhodnutí z jednoho z nich, ostatní rozhodnutí vydaná v řízeních mezi účastníky, v nichž byl učiněn závěr o platnosti smlouvy, podrobeny žádné dovolací argumentaci nejsou.
2) Dále žalovaný namítá, že by závěr vyjádřený Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 neměl obstát. Namítá v této souvislosti nesprávný výklad §490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.
Dovolací soud podotýká, že i věc sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 je právě jednou z věcí vedených mezi účastníky tohoto soudního řízení, kde se projednávalo určení vlastnictví k předmětnému pozemku.
V daném směru nemůže být přípustnost dovolání založena již proto, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud neprovedl výklad §490 odst. 2 obč. zák. způsobem, s nímž by nyní dovolatel vedl polemiku založenou na argumentaci, že přijaté právní závěry Nejvyšším soudem jsou nesprávné. V rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci nespatřuje dovolací soud žádné závěry, které by měly být v právní rovině pro žalovaného nepříznivé a jejichž přehodnocení by se žalovaný domáhal. I zde je naopak patrné z citace části rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4464/2014, že se základní argumentací vyjadřuje souhlas, namítá však nesprávné hodnocení dokazování a nedostatky ve skutkových zjištěních. Ve věci sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 totiž Nejvyšší soud své kasační rozhodnutí (ve vztahu k rozhodnutím soudů, která byla pro žalovaného příznivá) založil na tom, že „skutkový stav, z nějž vycházel odvolací soud při meritorním rozhodování, neumožňoval odvolacímu soudu učinit právní závěr, že v době uzavření předmětné darovací smlouvy měl převáděný pozemek de iure charakter druhu nezastavěného stavebního pozemku.“ Nejde tak o polemiku s právními závěry, ale se zjištěným skutkovým stavem.
3) Jako dosud neřešenou vymezil žalovaný otázku vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni (nezbytné cesty) zřízeného rozsudkem soudu.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím konstitutivním, neboť práva a povinnosti účastníků vznikají právní mocí rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2191/2005, vysvětlil, že „podle §1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen „katastr“) se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Podle odst. 2 tohoto ustanovení do katastru se zapisují i další práva, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Podle odst. 3 tohoto ustanovení zápisem se rozumí vklad (§2), záznam (§7), poznámka (§9) nebo jejich výmaz. Podle odst. 4 tohoto ustanovení zápisy mají právní a evidenční účinky podle tohoto zákona. Podle §7 odst. 1 citovaného zákona práva uvedená v §1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Práva, která se do katastru zapisují podle §1 odst. 2 na základě zvláštního zákona, se zapisují způsobem obdobným záznamu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení listiny vyhotovené státními orgány a jiné listiny podle odstavce 1 zasílají jejich zhotovitelé katastrálnímu úřadu k provedení záznamu do katastru ve lhůtě do 30 dnů ode dne jejich pravomoci nebo do 30 dnů ode dne jejich vyhotovení. Podle §8 odst. 1 cit. zákona katastrální úřad zjistí, zda je předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, je-li listina vyhotovena státním orgánem nebo jiná listina způsobilá k vykonání záznamu, provede katastrální úřad zápis do katastru, jinak vrátí listinu tomu, kdo ji vyhotovil. Citované ustanovení §7 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje evidenční systém, který se vztahuje na právní vztahy, jejichž vznik, změna nebo zánik závisí na skutečnosti, na které katastrální úřady nemohou mít vliv. Záznam má pouze deklaratorní (evidenční) účinky, což znamená, že se jím zapisují do katastru práva, které vznikla, změnila se nebo zanikla nezávisle na provedení záznamu, tj. nezávisle na činnosti katastrálního úřadu. Jejich existence nezávisí na tom, jestli jsou zapsána do katastru či nikoliv. Záznam v žádném případě nemá právotvorné (konstitutivní) účinky. Při provedení záznamu se nevydává žádné rozhodnutí; katastrální úřad je pouze oprávněn zjistit, zda předložená listina je bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností. V případě, že listina vyhovuje těmto požadavkům, katastrální úřad záznam provede. Nemá však zákonnou možnost zkoumat listinu předloženou k provedení záznamu z jiných hledisek než je stanoveno v §8 odst. 1 cit. zákona. Na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu nebo soudu, které nemá vady uvedené v §8 odst. 1 cit. zákona, je katastrální úřad povinen záznam provést.“ K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1737/2012.
V soudní praxi tak, stejně jako v odborné literatuře, nikdy nepanovaly pochybnosti o tom, že věcné břemeno, tj. i věcné břemeno nezbytné cesty, vzniká právní mocí rozhodnutí o jeho zřízení. Do katastru nemovitostí se zapisuje záznamem (§7 zákona č. 265/1992 Sb.), který měl jen deklaratorní účinky (k tomu srovnej např.: Spáčil, J. Věcná břemena v občanském zákoníku, 1. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 27–34 nebo Spáčil, J. in: Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, s. 1043–1055 nebo Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník – velký akademický komentář, 1. Svazek, §1–487, Linde Praha, a. s., 2008, s. 701).
Vzhledem k tomu, že ke vzniku věcného břemene došlo již okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým je zřizováno, nebyl jeho vznik podmíněn zápisem do katastru nemovitostí.
Pro úplnost pak lze dodat – již v poměrech současné právní úpravy a tzv. materiální publicity – že podle §984 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Pro nezbytnou cestu, výměnek a pro věcné právo vznikající ze zákona bez zřetele na stav zápisů ve veřejném seznamu se věta první odstavce 1 nepoužije.
Dovolací soud se v této souvislosti shoduje se závěry vyslovenými v komentářové literatuře a důvodové zprávě, že výjimka pro právo nezbytné cesty je odůvodněna tím, že je třeba zajistit, aby nemohlo zaniknout v období mezi jeho vznikem – právní mocí rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty – a zápisem do katastru nemovitostí, neboť pak by „vlastník sousedního pozemku musel o zřízení nezbytné cesty žalovat znovu; nikoliv proto, že by se změnily věcné důvody, pro něž se nezbytné cesty domáhal a pro něž mu bylo vyhověno, ale proto, že se změnil vlastník pozemku, přes který má nezbytná cesta vést“ (Vrzalová, L. in: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 52, Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, 2012, s. 430).
4) Odvolací soud dále podle názoru dovolatele při svém rozhodování řešil právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to otázku samostatného posuzování nároku ke každému ze služebných pozemků.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
Dovolatelem naznačená otázka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že žalovaný ve vztahu k této otázce neuvádí různá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která mají danou otázku rozhodovat rozdílně, nýbrž odkazuje pouze na jedno rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, s nímž vyslovuje souhlas. To však pro vymezení přípustnosti založené na rozporné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zjevně není dostačující.
Odkazované rozhodnutí se na věc navíc ani nevztahuje. Je v něm totiž řešena jiná otázka, a sice jaké okolnosti je třeba zkoumat při povolování nezbytné cesty. Soud podle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu „nemůže zásadně povolit nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků označených v žalobě, jestliže nemá najisto postaveno, že přes další pozemky (například pozemky jiných vlastníků), které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou, má žadatel zajištěn přístup.“ V řešení věci oproti tomu nešlo o posuzování podmínek zřízení věcného břemene v podobě nezbytné cesty, nýbrž o otázku rušení jeho výkonu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce
V Brně dne 30. 8. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu