ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2060.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2060/2023-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO: 42196451, proti žalovanému P. B. , zastoupenému Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 2476/102, o odstranění neoprávněných staveb a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 226/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2023, č. j. 18 Co 39/2022-478, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2021, č. j. 7 C 226/2018-441, zastavil řízení ohledně uložení povinnosti žalovanému odstranit oplocení z pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Žalovanému uložil povinnost odstranit na své náklady z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a) drobnou stavbu o rozměrech 1,60 m x 1,13 m, identifikovanou jako objekt označený písm. „C“ v Zaměření staveb na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY v k. ú. XY č. 46/2021 ze dne 4. 2. 2020, zpracovaném společností Geodézie Podyjí, s. r. o. (dále jen „zaměření“), které tvoří nedílnou přílohu č. 1 tohoto rozsudku, b) základy skleníku o rozměrech 3,28 m x 1,73 m, identifikovaného jako objekt označený písm. „D“ v zaměření (výrok II). Zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit na své náklady z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY stavbu studny – betonové skruže s průměrem 1,20 m, identifikovanou jako část objektu označeného písm. „F“ v zaměření (výrok III), a žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit na své náklady z části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, označeného jako pozemek parc. č. XY v k. ú. XY v zaměření: a) stavbu garáže o rozměrech 5,10 m x 3,42 m, identifikovanou jako objekt označený písm. „A“ v zaměření, a b) stavbu jímky z cihel o rozměrech 1,64 m x 1,60 m, identifikovanou jako objekt označený písm. „B“ v zaměření (výrok IV). Dále žalovanému uložil povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY v k. ú. XY a vyklizený jej předat žalobci (výrok V). Poté zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci část lesního pozemku parc. č. XY, označenou jako pozemek parc. č. XY v k. ú. XY podle zaměření (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 18 Co 39/2022-478, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 3. 2023, č. j. 18 Co 39/2022-482, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a V s tím, že lhůtu k odstranění staveb a k vyklizení pozemku stanovil na 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV tak, že žalovanému uložil povinnost odstranit z části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, blíže specifikované jako pozemek parc. č. XY v zaměření, a) stavbu garáže o rozměrech 5,10 m x 4,32 m, identifikovanou jako objekt označený písmenem „A“ v zaměření; b) stavbu jímky z cihel o rozměrech 1,64 m x 1,60 m, identifikovanou jako objekt označený písmenem „B“ v zaměření; a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně dále změnil ve výroku VI tak, že uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizenou předat žalobci část lesního pozemku parc. č. XY, označeného jako pozemek parc. č. XY v k. ú. XY podle zaměření, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
Proti výroku I v části, kterou odvolací soud potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a výroku IV rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání obecně v úvodu dovolání vymezil tak, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného nebo procesního práva „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která dosud byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně a tato právní otázka má být posouzena jinak“. V části II. dovolání žalobce napadá závěr soudu o zjevném zneužití práva ze strany žalobce s tím, že přípustnost shledává zejména v tom, že se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud měl nesprávně právně posoudit všechny okolnosti daného případu. V části III. dovolání pak zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že objekty označené jako „E“ a „F“ jsou movité věci. I zde namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 37/2000. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví, případně rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a IV zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud zopakoval, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod č. 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014).
V projednávané věci odvolací soud své rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, založil na dvou důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Shledal, že 1) nebylo zjištěno, že žalovaný objekt „F“ je studnou, nýbrž jde o movitou věc – jímku, a proto nelze žalovat na odstranění stavby podle §135c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nýbrž pouze na vyklizení pozemku. Dále uvedl, že 2) výkon práva žalobce je třeba mimo jiné i v tomto rozsahu poměřovat §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o zneužití práva, a z tohoto důvodu ochranu vlastnického práva žalobci odepřel.
Dovolatel ve vztahu k druhému důvodu v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V části II. dovolání sice rozporoval závěr soudu o zjevném zneužití práva ze strany žalobce a namítl, že se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvedl však ani jediné rozhodnutí dovolacího soudu, se kterým by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, přitom zdůraznil, že pokud dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. Dovolatel tak nedostál v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitostí dovolání.
Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na dvou důvodech, z nichž každý by sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby a že dovolatel druhý z nich dovoláním relevantním způsobem nezpochybnil. Za situace, kdy dovolatel dovolacímu soudu neumožnil podrobit druhý důvod dovolacímu přezkumu, věcný přezkum posouzení důvodu prvního již nemůže ovlivnit výsledek sporu. Dovolání proti výroku I napadeného rozhodnutí je tak jako celek nepřípustné.
Směřuje-li dovolání žalobce i proti výroku IV napadeného rozhodnutí, pak v tomto rozsahu není v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu