ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2259.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2259/2023-450
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. L. , zastoupeného JUDr. Ondřejem Kramperou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované J. S. , zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 256/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2023, č. j. 10 Co 349, 351/2022-403, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2023, č. j. 10 Co 349, 351/2022-403, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 33 396 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Ondřeje Krampery, LL.M.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2022, č. j. 36 C 256/2019-350, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 11. 2022, č. j. 36 C 256/2019-368, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, vše v katastrálním území a obci XY (výrok I), tuto nemovitou věc přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované do 10 dnů od právní moci rozsudku na vypořádacím podílu 4 740 830 Kč (výrok III) a dále 1 750 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně z této částky od 16. 10. 2021 do zaplacení (výrok V). Zamítl vzájemný návrh žalované v části týkající se 78 250 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně z 80 000 Kč od 15. 10. 2021 do 16. 10. 2021 a ze 78 250 Kč od 16. 10 2021 do zaplacení (výrok VI) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek ze vzájemného návrhu (výrok VIII) a o nákladech řízení (výroky IV, VII a IX).
2. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 10 Co 349, 351/2022-403, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením soudu prvního stupně potvrdil, vyjma výroku V rozsudku, který nebyl odvoláním napaden (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání.
4. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí, kterým se řízení končí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně postupu při vypořádání podílového spoluvlastnictví a ohledně otázky přiznání náhrady nákladů řízení s povahou iudicii duplicis. Od ustálené rozhodovací praxe se měl dovolací soud odchýlit při řešení otázky, jak hodnotit splnění podmínek pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, když žalovaná deklarovala zajištění finančních prostředků třetí osobou, je dlouholetou spoluvlastnicí nemovitosti v rodinné posloupnosti vlastníků a o nemovitost dlouhodobě pečovala, a zasloužila se tak o její zachování (odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, 22 Cdo 103/2019 a 22 Cdo 4930/2010). Namítala také nesprávný postup při určení ceny nemovitosti, který vedl k nesprávnému určení výše vypořádacího podílu, a navrhovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhovala dále, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud dovolání odmítl. Skutkové i právní závěry rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu považuje ze správné. Žalovaná nevymezuje podle názoru žalobce žádnou konkrétní právní otázku a nepřípustně napadá skutkové závěry odvolacího soudu, který se navíc od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani neodchýlil. Za nepřípustné označil i dovolání proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu. K žádosti o odklad vykonatelnosti dodal, že žalovaná povinnost k plnění, která jí byla rozsudkem stanovena, již splnila, v nemovitosti má žalovaná pouze umístěny věci po své matce, jinak nemovitost neužívá.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka vymezuje otázku posouzení kritérií přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, zejména zohlednění historických a rodinných vazeb k věci a péči o ni. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
10. Podle §1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
11. Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá pouze jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019 (dostupné – stejně jako dále uvedená rozhodnutí – na www.nsoud.cz )].
12. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud dále vysvětlil, že i po 1. 1. 2014 lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
13. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy rozhodujících soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019].
14. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který zjistil, že žalovaná má k nemovitosti bližší vztah, neboť ji nejméně od roku 1981 obhospodařuje, není však solventní k vyplacení vypořádacího podílu, a nemovitost tak přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, který částkou na vypořádání disponoval na svém účtu. Nejvyšší soud sice v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, na který dovolatelka odkazuje, připustil, že solventnost spoluvlastníka lze doložit i prokázáním možnosti finanční prostředky si opatřit, dovolatelka však tvrdila jen možnost zajištění částky odpovídající polovině ze 7 500 000 Kč, ačkoli byla zjištěna hodnota nemovitosti 9 481 660 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019, či jeho usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010, jak se dovolatelka domnívá, neboť i v těchto rozhodnutích Nejvyšší soudu dovodil, že historická rodinná vazba je pro úvahu o tom, kterému ze spoluvlastníků má být věc přikázána, rozhodná tehdy, mají-li oba rovnodílní spoluvlastníci prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria vyznívají rovnocenně.
15. Odvolací soud založil své rozhodnutí (shodně jako soud prvního stupně) rovněž na úvahách o budoucím účelnějším využití nemovitosti žalobcem a na zjištění, že dovolatelka o nemovitost v posledních několika letech nepečovala vůbec nebo jen neodborně, a nemovitost je v důsledku toho ve špatném stavu. Úvahy soudu prvního stupně i odvolacího soudu o přikázání nemovitosti do vlastnictví žalobce jsou řádně odůvodněny a nejsou ani zjevně nepřiměřené, ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Námitka dovolatelky, že hodnota nemovitosti byla určena nesprávně, neboť nebyly provedeny další důkazy k prokázání hodnoty nemovitosti, však tento charakter má. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud je tedy skutkovým zjištěním, že hodnota nemovitosti je 9 481 660 Kč, vázán.
17. Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Námitkami žalované vztahujícími se k rozhodnutí o nákladech řízení se proto dovolací soud nemohl blíže zabývat.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
19. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 8. 8. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu