ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2315.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2315/2023-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze, Západní 255/31, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 1683/127, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 210/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 20 Co 86/2023-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Ing. Miloše Olíka, Ph.D., LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 21 C 210/2021-155, zamítl žalobu na učení, že ke dni smrti otce žalobce, S. K., tj. ke dni XY, byly ideální jedna polovina pozemku parc. č. XY a ideální jedna polovina pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, zapsáno na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u katastrálního úřadu pro hl. m. Praha se sídlem v Praze, katastrální pracoviště XY, součástí společného jmění manželů S. K. a M. K., oba posledně bytem XY(výrok I). Výrokem II určil, že ke dni smrti otce žalobce, S. K., tj. ke dni XY, byly ideální jedna polovina pozemku parc. č. XY a ideální jedna polovina pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, zapsáno na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u katastrálního úřadu pro hl. m. Praha se sídlem v Praze, katastrální pracoviště XY, součástí společného jmění manželů S. K. a M. K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III – IV).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 20 Co 86/2023-209, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným hlavním městem Prahou změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řešené věci absentuje nabývací titul a dobrá víra právních předchůdců žalobce, že nabyli vlastnické právo k podílu o velikosti ideální jedné poloviny na pozemcích parc. č. XY a XY od právního předchůdce žalovaného, pročež nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva. Odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, ze dne 7. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98 a ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96, a je přesvědčen, že k oprávněné držbě se nevyžaduje existující titul a postačí, aby šlo o titul domnělý. Držitel pak vykonává držbu v omluvitelném omylu. Namítá, že jeho právní předchůdci drželi spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům v dobré víře, že jim patří, a to nepřetržitě od roku 1960. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval možností vydržení práva věcného břemene právními předchůdci žalobce ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu žalovaného. Jeho rozhodnutí považuje za rozporné se zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví.
4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání opětovně shrnuje skutkový stav věci a uvádí důvody, proč k nabytí vlastnického práva žalobcem (ať už převodem od právních předchůdců, či vydržením) nemohlo dojít. Rovněž uvádí důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení před soudem dovolacím, a to v celém rozsahu. Navrhuje dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout, popřípadě jako nedůvodné zamítnout.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. V dané věci se řešení sporu odvíjí od otázky, zda právní předchůdci žalobce byli pro účely vydržení ke dni 1. 1. 1992 v dobré víře, že jim náleží vlastnické právo k podílu o velikosti ideální jedné poloviny na pozemcích parc. č. XY a XY.
9. Pro posouzení vydržení je nutné zohlednit ustálený judikatorní závěr Nejvyššího soudu, že pozemek nebyl podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, až do 1. 1. 1992 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva jeho oprávněným držitelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz ). To znamená, že nebyl-li držitel pozemku k 1. 1. 1992 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, nemohl k němu nabýt vlastnického právo vydržením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2764/2012).
10. V řešené věci je vyloučeno, aby právní předchůdci žalobce předmětný podíl o velikosti ideální jedné poloviny na pozemcích parc. č. XY a XY nabyli vydržením, jelikož pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva jeho držitelem [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod č. C 5 045)]. V řešené věci je tak nerozhodné, zda v roce 1960 nabyli právní předchůdci žalobce předmětný podíl na pozemcích parc. č. XY a XY od státu (Městského národního výboru Modřany) na základě putativního či existujícího titulu. Podstatné je, že nejpozději v roce 1975, kdy byli geodézií a Městským národním výborem Modřany vyzváni k předložení nabývacího titulu, přičemž tento titul nepředložili a jejich vlastnické právo nebylo zapsáno, objektivně pozbyli dobrou víru, že jsou vlastníky spoluvlastnických podílů na pozemcích parc. č. XY a XY. Jelikož tuto dobrou víru pozbyli nejpozději v roce 1975, k datu 1. 1. 1992 právní předchůdci žalobce jednoznačně v dobré víře, že jsou vlastníky ideální jedné poloviny předmětných pozemků, nebyli. Nemohlo proto dojít k vydržení vlastnického práva.
11. Dovolací soud se s ohledem na shora uvedené nezabýval z důvodů procesní ekonomie námitkami žalobce směřujícími k otázce dobré víry a existence putativního titulu, neboť i případná existence putativního titulu a následná dobrá víra právních předchůdců žalobce trvající pouze do roku 1975 nemůže mít v poměrech posuzované věci vliv na závěr, že tuto dobrou víru nejpozději v roce 1975 ztratili a tudíž k 1. 1. 1992 v dobré víře, že jsou vlastníky podílu o velikosti ideální jedné poloviny na pozemcích parc. č. XY a XY, nebyli.
12. Pokud pak dovolatel v dovolání namítá, že se odvolací soud nezabýval možností vydržení věcného břemene k podílu na předmětných pozemcích právními předchůdci žalobce, pak takovou námitku vznáší poprvé až v dovolacím řízení. Konečně vydržení věcného břemene nebylo žalobou vůbec uplatněno.
13. Jestliže žalobce uvedenou námitku neuplatnil v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohl a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou žalobce až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
14. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
16. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu