ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2344.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2344/2022-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Czechaxe Holdings s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Libušská 319/126, IČO: 28875231, zastoupené Mgr. Petrem Timurou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s. , se sídlem v Praze 7, Veletržní 1623/24, IČO: 03447286, zastoupené Mgr. Bc. Veronikou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, o vyklizení a předání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 96/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2022, č. j. 23 Co 302/2021-354, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2022, č. j. 23 Co 302/2021-361, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného na nákladech dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Veroniky Štěpánkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 15 C 96/2017-291, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost vyklidit pozemek parc. č. 2336/221 v k. ú. Chodov a vyklizený jej do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí předal žalobkyni (výrok I) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. 23 Co 302/2021-354, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2022, č. j. 23 Co 302/2021-361, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III ve spojení s opravným usnesením).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu ke klíčové otázce právní povahy parkoviště dovolatelka uvádí, že „přinejmenším jsou v judikatuře dovolacího soudu rozpory a přípustnost dovolání je tak založena nutností tyto rozpory vyjasnit“. Dále v rámci vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve věci hodnocení znaleckého posudku, kdy je nezbytné, aby odůvodnění znaleckého posudku odpovídalo pravidlům logického myšlení“. Ve vztahu ke klíčové otázce právní povahy parkoviště předkládá dovolatelka dovolacímu soudu otázku, zda je parkoviště v tomto řízení samostatnou věcí v právním smyslu, nebo zda se jedná o součást pozemku. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (sp. zn. III. ÚS 2280/18, sp. zn. 22 Cdo 3395/2006, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, sp. zn. 22 Cdo 766/2011 a sp. zn. 22 Cdo 4096/2017), přičemž bez bližšího promítnutí závěrů z těchto rozhodnutí vyplývajících do poměrů dané věci uzavírá, že z výše citované judikatury se tak jednotně podává, že parkoviště není samostatnou věcí. Dále namítá nesprávnou aplikaci „přechodných ustanovení NOZ a ZPK“ se závěrem, že nedílnou součástí odpovědi na otázku případné (ne)samostatnosti věci pak musí být vyhodnocení toho, jaká právní úprava se na skutkový stav aplikuje. Pokud by ji totiž soudy posuzovaly za účinnosti předpisů účinných do 31. 12. 2013, musely by dospět k závěru, že pozemek a parkoviště jsou jedinou věcí.
Uplatňuje též výhrady vůči hodnocení znaleckého posudku, neboť znalec se vyjadřoval mimo jiné k tomu, zda je parkoviště samostatnou věcí; to je ovšem otázka právní, nikoliv skutková. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3185/2020 a uzavírá, že znalecký posudek vypracovaný v řízení neodpovídá pravidlům logického myšlení. Dovolatelka v průběhu řízení (zejména odvolacího) uváděla konkrétní důvody, proč vypracovaný znalecký posudek nemůže obstát. Nadto dovolatelka rovněž zpochybnila v průběhu řízení oprávněnost znalce znalecký posudek vypracovat. S ohledem na předmět zkoumání totiž zadané otázky byly pro znalce z oboru stavebnictví v odvětví dopravní stavby, přičemž ustanovený znalec disponoval pouze oprávněním pro stavby obytné a průmyslové; znalec tak nebyl ani oprávněn znalecký posudek zpracovávat. K požadavkům na specializaci znalce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4096/2017. Soudy navíc řízení zatížily vadou, neboť odmítly změnu žaloby, ačkoliv pro takový postup v dané věci nebyly splněny důvody. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobkyně vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám a argumentům, které neshledává důvodné, rozhodnutí nalézacích soudů považuje za správná. Navrhl proto odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Vedlejší účastnice na straně žalovaného se ve vyjádření k dovolání žalobkyně taktéž vyjádřila k jednotlivým dovolacím argumentům, které neshledala důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za logicky odůvodněné a správné. I ona proto navrhla odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Klíčovým pro rozhodnutí ve věci a posouzení důvodnosti žalobkyní uplatněného nároku bylo posouzení právní povahy parkoviště. Žalobkyně spojovala důvodnost žaloby na vyklizení s předpokladem, že parkoviště je součástí pozemku, zatímco žalovaný namítal, že jde o samostatnou nemovitou věc – stavbu, takže žaloba na vyklizení nemůže obstát. Odpovídajícím procesním nástrojem by totiž byla jedině žaloba na odstranění stavby, jestliže by byly splněny všechny podmínky pro závěr, že stavba parkoviště na pozemku žalobkyně se neopírá o žádný právní důvod.
Dovolatelka v dovolání naznačuje rozpornou judikaturu dovolacího soudu ohledně posuzování právní povahy parkoviště coby místní komunikace III. třídy, z čehož dovozuje přípustnost dovolání, neboť žádá, aby Nejvyšší soud rozpory v judikatuře obecně formulovaným závěrem vyjasnil a vyřešil. Současně však uvádí, že z judikatury, kterou v dovolání uvádí, vyplývá jednotný závěr, že parkoviště samostatnou věcí není.
Přípustnost dovolání založená tím, že určitá otázka právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, vyjadřuje, že při posouzení právní otázky existují protichůdná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která obsahově vedle sebe nemohou obstát.
O takový případ však v dané věci nejde.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněného pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě komunikace místní) může být samostatnou stavbou ve smyslu §119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s tím, že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku. Tento rozsudek byl vydán po postoupení dané věci senátem 22 Cdo, jenž se hodlal odchýlit od právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 (toto i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), podle něhož platilo, že „místní komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim“.
V obecné rovině se povahou staveb, resp. výsledků stavební činnosti, ve vztahu k závěrům, zda se jedná o samostatné věci či součásti pozemku, které mohou být v právní praxi problematické, sporné či hraniční Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018. V této věci se zabýval právní povahou parkoviště, přičemž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, na který odkazoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, považoval parkoviště za součást pozemku zejména s argumentem, že představuje ztvárnění či zpracování povrchu pozemku.
V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 pak Nejvyšší soud výslovně vyšel z toho, že na samotném vymezení pojmu „stavba“ jako předmětu občanskoprávních vztahů nic nezměnila ani novela §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, provedená zákonem č. 268/2015 Sb., ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který pojem „stavba“, pokud je i nadále samostatnou věcí, nijak nevymezuje; proto lze i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury k pojmu „stavba“ v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13 (dostupném na dostupný na https://nalus.usoud.cz ), ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek.
K tomu dovolací soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 3259/2018 dodal, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.
Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002). Stavba, která není věcí podle §119 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, resp. nyní podle výjimek ze superficiální zásady (zejména §506 odst. 1, §509, §3054 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), je součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96).
Nejvyšší soud dále v dané věci poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v rozsudku ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019, usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2853/2019, nebo v usnesení ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019.
Judikatura při řešení otázky právní povahy parkoviště tak není vnitřně rozporná, pouze zdůrazňuje nemožnost zaujetí obecného, vždy uplatnitelného pravidla pro posouzení právní povahy parkoviště, ale nutnost individuálního přístupu se zohledněním specifik daného případu.
Dovolatelka v této části dovolání poukazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, ze kterých cituje pasáže odůvodnění a dospívá k závěru, že „z citované judikatury se tak jednotně podává, že parkoviště není samostatnou věcí v soukromoprávním smyslu,“ aniž by tyto závěry promítla do konkrétních poměrů dané věci. Kdyby to tak bylo, nemůže současně tvrdit, že existuje rozpor v judikatuře dovolacího soudu, neboť pak by jednotný závěr ohledně právní povahy parkoviště nemohl z judikatury vyplývat. Pro danou věc je však určující, že odvolací soud s přihlédnutím k daným individuálním okolnostem podrobně vysvětlil, proč považuje stavbu parkoviště za samostatnou věc, a to nejenom s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím ze znaleckého dokazování, ale také s přihlédnutím k důvodům dalším. S touto konkrétní argumentací však dovolání žádnou věcnou polemiku nevede a vůbec se k ní nevyjadřuje, neboť dospívá k závěru, že z dovolatelkou citované judikatury vyplývá kategorický závěr, že parkoviště samostatnou věcí není. Takový závěr – viz výše – však z judikatury Nejvyššího soudu v žádném případě nevyplývá.
Dále dovolatelka namítá „nesprávnou aplikaci přechodných ustanovení NOZ a ZPK“.
V této části však dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto i další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V této části dovolání neobsahuje ani náznak vymezení přípustnosti, pročež je vadné. Již jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že dospívá-li v této souvislosti dovolatelka k závěru, že „vzhledem ke skutečnosti, kdy ke stavbě parkoviště došlo za účinnosti občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, stalo se parkoviště součástí pozemku,“ pak z výše uvedené judikatury žádný takový závěr nevyplývá.
Dále dovolatelka namítá – a zde vymezuje přípustnost dovolání rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou soudu dovolacího – že hodnocení znaleckého posudku neodpovídá pravidlům logického myšlení. Odkazuje v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3185/2020.
Z uvedeného rozhodnutí dovolatelka cituje pasáže týkající se hodnocení znaleckého posudku a uzavírá, že znalecký posudek neodpovídá pravidlům logického myšlení. V této části dovolání však není vymezena žádná právní otázka, kterou by měl dovolací soud v zobecňující rovině posoudit, neboť tato část dovolání představuje nesouhlas se skutkovými závěry podávajícími se ze znaleckého posudku, které nalézací soudy převzaly pro formulaci svých závěrů právních, resp. jde o nepřípustnou polemiku s hodnocením důkazů. Z této části dovolání nemá dovolací soud pochybnost o tom, že dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s formulací odborných závěrů, které znalecký posudek obsahuje, a namítá věcnou nesprávnost znaleckého posudku. Tím se však nevymezuje vůči právním závěrům odvolacího soudu, ale proti skutkovým zjištěním vyplývajících ze znaleckého posudku.
V souvislosti se znaleckým dokazováním pak dovolatelka dále namítá, že zpochybnila v průběhu řízení oprávněnost znalce znalecký posudek vypracovat, a to s ohledem na specializaci znalce.
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). Pokud tedy dovolatel neuplatnil shora uvedenou námitku v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Ostatně i v této části schází vymezení přípustnosti dovolání. Dovolatelka pouze bez bližší argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4096/2017. V uvedeném rozhodnutí však dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu vůbec otázku spojenou se znaleckou činností a znaleckým dokazováním neřešil. Je-li v uvedeném rozhodnutí zmínka o soudním znalci, jde o kontextovou součást citace rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93, jehož obsah v části týkající se zmínky o znaleckém dokazování se do rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci vůbec nepromítl.
Naznačená otázka procesního práva – odmítnutí změny žaloby – je v dovolání formulována výslovně jako vada řízení. K případné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Úvaze o tom, že by snad mohlo jít o posouzení otázky procesního práva, brání jakákoliv zmínka o vymezení přípustnosti dovolání k této otázce.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu