ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2347.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2347/2023-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, proti žalovaným 1) J. Č. , 2) V. L. , 3) A. M. , 4) V. N. , 5) TUBESERVIS, s. r. o. , IČO 28359623, se sídlem v Ořechově, Družstevní 611/6, 6) L. P. , 7) L. Š. , 8) E. T. , 9) V. Z., 10) K. Š. , 11) M. Š. , žalovaní 1), 3), 4), 6) – 10) jsou zastoupeni JUDr. Mgr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných F. P. , o oddělení ze spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 242/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2023, č. j. 13 Co 81/2022-299, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1), 3), 4), 6), 7), 8), 9) a 10) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 24 369,40 Kč k rukám zástupce těchto žalovaných JUDr. Mgr. Lubomíra Procházky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobce a žalovanými 2), 5), 11) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaných nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 24 C 242/2016-221, zamítl ve výroku I žalobu, kterou se žalobce domáhal vydání rozsudku následujícího znění: „Výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, vymezeného geometrickým plánem ze dne 14. 10. 2016, č. 1787-232/2016, vyhotoveným Ing. Lukášem Freibergem, schváleným dne 20. 10. 2016 Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pod číslem XY, se určuje žalobce.
Spoluvlastnické podíly žalovaných k pozemkům p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY, vymezeným geometrickým plánem ze dne 14. 10. 2016, č. 1787-232/2016, vyhotoveným Ing. Lukášem Freibergem, schváleným dne 20. 10. 2016 Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pod číslem XY, se určují tak, že žalovaný 1) je vlastníkem id. 3/32, žalovaný 2) je vlastníkem id. 1/8, žalovaný 3) je vlastníkem id. 1/24, žalovaný 4) je vlastníkem id. 1/24, žalovaný 5) je vlastníkem id. 9/32, žalovaný 6) je vlastníkem id. 1/24, žalovaný 7) je vlastníkem id. 1/16, žalovaný 8) je vlastníkem id. 1/8, žalovaný 9) je vlastníkem id. 1/8 a žalovaný 10) je vlastníkem id. 1/16.
Spoluvlastnické podíly žalovaných k pozemkům p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p., p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY se určují tak, že žalovaný 1) je vlastníkem id. 3/32, žalovaný 2) je vlastníkem id. 1/8, žalovaný 3) je vlastníkem id. 1/24, žalovaný 4) je vlastníkem id. 1/24, žalovaný 5) je vlastníkem id. 9/32, žalovaný 6) je vlastníkem id. 1/24, žalovaný 7) je vlastníkem id. 1/16, žalovaný 8) je vlastníkem id. 1/8, žalovaný 9) je vlastníkem id. 1/8 a žalovaný 10) je vlastníkem id. 1/16.“
2. Ve výrocích II – IV rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.
3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 13 Co 81/2022-299, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil v tomto znění: „Žaloba, kterou se žalobce domáhá oddělení ze spoluvlastnictví u pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, v katastrálním území XY, se zamítá“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II – IV. Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III – VI rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud dovodil, že reálné rozdělení shora uvedených nemovitostí není možné, a proto ani nelze vyhovět požadavku žalobce na oddělení ze spoluvlastnictví.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která „v rozhodování dovolacího soudu v části doposud nebyla řešena – jde o otázku, zda v případě návrhu na oddělení ze spoluvlastnictví je správný postup soudu, že sám vyhodnotí otázku, jestli je oddělení technicky možné, aniž by k věci byl přizván znalec, který by toto vyhodnotil.“ Žalobce nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který uzavřel, že reálné rozdělení nemovitostí není možné, aniž by ustanovil znalce k posouzení možného rozdělení nemovitostí. Podle názoru dovolatele měl soud ustanovit znalce pro řešení otázky, které pozemky reálně rozdělit lze a které nikoliv.
6. V dovolání žalovaný rovněž poukazuje na postup soudu prvního stupně, který aproboval i odvolací soud. Na základě poučení nalézacího soudu totiž žalovaný navrhl změnu původní žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a domáhal se oddělení ze spoluvlastnictví. Následně však soudy obou stupňů tuto žalobu zamítly. Poznamenaly, že žalobce měl žádat o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dovolatel má za to, že „tímto způsobem bylo ze strany soudu zásadně zasaženo do mé právní jistoty.“
7. Žalobce rovněž nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaní 1), 3), 4), 6), 7), 8), 9) a 10) se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že závěr o možném rozdělení pozemků představuje právní posouzení a podkladem pro takovou úvahu soudu mohou být skutková zjištění vyplývající i z jiných důkazních prostředků než ze znaleckého dokazování. Součinnost znalce je potřebná až v případě, kdy soud dospěje k závěru, že reálné rozdělení pozemků možné je, protože pak je nutné vyhotovit geometrický plán pro rozdělení pozemku. V této souvislosti odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014.
10. Podotýkají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je srozumitelným způsobem, dostatečně a logicky odůvodněno. Odvolací soud se podrobně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce a své závěry podpořil četnými a zcela přiléhavými odkazy na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně jako nedůvodné zamítl.
11. Žalovaní 2), 5), 11) a vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. Podle dovolatele nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v souvislosti v požadavkem na oddělení ze spoluvlastnictví vyřešena právní otázka, „zda v případě návrhu na oddělení ze spoluvlastnictví je správný postup soudu, že sám vyhodnotí otázku, jestli je oddělení technicky možné, aniž by k věci byl přizván znalec, který by toto vyhodnotil.“
15. Podle §1140 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
16. V rozsudku ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, Nejvyšší soud vyložil, že primárním předpokladem pro oddělení ze spoluvlastnictví je dělitelnost společné věci.
17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, uvedl, že „úvaha o možném rozdělení či nemožnosti rozdělení představuje právní závěr, k jehož formulaci v poměrech konkrétního případu mohou sloužit i skutková zjištění podávající se případně ze znaleckého dokazování, které však podmínkou pro takový závěr nezbytně nepochybně není, neboť podkladem pro takovou úvahu soudu mohou být skutková zjištění vyplývající i z jiných důkazních prostředků.“
18. Z uvedeného plyne, že hodnotí-li soud dělitelnost společné věci jakožto primární předpoklad pro oddělení ze spoluvlastnictví, je příslušný závěr závěrem právním, který je založený na konkrétních skutkových zjištěních. Tato skutková zjištění se nemusí nezbytně zakládat na zjištěních plynoucích pouze ze znaleckého posudku. Podkladem pro příslušnou úvahu soudu mohou být i skutková zjištění vyplývající z jiných důkazních prostředků.
19. Odvolací soud v intencích projednávané věci na základě příslušných skutkových zjištění (aniž provedl důkaz prostřednictvím znaleckého posudku) dovodil, že předmětné nemovitosti nejsou dělitelné. Takový postup odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Proto tato námitka žalobce přípustnost dovolání nezakládá.
20. Z uvedeného rovněž plyne, že pokud není žádná z nemovitostí reálně dělitelná, nebylo možné žalobě na oddělení ze spoluvlastnictví ani z části vyhovět (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019).
21. Žalobce dále namítá, že (některé) nemovitosti jsou reálně dělitelné.
22. V této souvislosti však žalobce nevymezuje v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
23. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na nalus.usoud.cz). Dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1186/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1809/2022).
24. Dovolatel v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti nejsou reálně dělitelné, neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný ani jakým způsobem by měl být některý z předpokladů přípustnosti dovolání naplněn. V souvislosti s námitkou dělitelnosti nemovitostí rovněž dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce v dovolání nepoukazuje na žádnou právní normu (a její výklad), na základě které má za to, že předmětné nemovitosti (případně které z nich) jsou dělitelné. Pouze konstatuje, že nemovitosti (případně některé z nich, aniž by je však specifikoval) jsou reálně dělitelné. Obsahem této části dovolání je tak pouhá polemika se závěry odvolacího soudu.
25. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
26. Shora uvedené rovněž platí pro námitku žalobce směřující do té části rozhodnutí odvolacího soudu, ve které aproboval postup soudu prvního stupně v souvislosti s poučením poskytnutým žalobci (na základě tohoto poučení žalobce navrhl změnu žaloby, kterou následně soudy nižších stupňů zamítly).
27. Dovolání žalobce do části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se nákladů řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
28. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní 1), 3), 4), 6), 7), 8), 9) a 10) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 10. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu