ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2351.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2351/2023-648
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně: Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, IČO: 00005886, proti žalovaným 1) T. M. a 2) J. M. , oběma zastoupeným Mgr. Jindřichem Mayerem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 46/116, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 80/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 20 Co 98/2023-613, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 47 C 80/2018-562, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I) a předmětný pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) 73 828 125 Kč (výrok III) a žalovanému 2) 73 828 125 Kč (výrok IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 20 Co 98/2023-613, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, přičemž přípustnost dovolání vymezili potřebou řešení otázek hmotného a procesního práva (specifikovaných dále), při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, resp. otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Namítli ve vztahu k jednotlivým otázkám nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů změnil a žalobu zamítl, event. uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaných nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k rozsahu a obsahu dovolacích námitek, v nichž je vedle právních výhrad obsažena také kritika skutkových zjištění a hodnocení dokazování, přičemž se dovolací argumentace u jednotlivých otázek místy opakuje, považuje dovolací soud za přehledné úvodem shrnout a sumarizovat závěry soudů nižších stupňů.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek je ve spoluvlastnictví účastníků, přičemž žalobkyně je většinovou spoluvlastnicí. Pozemek byl původně částí pozemku parc. č. XY a byl právními předchůdci žalobkyně převzat a užíván bez právního důvodu nejméně od roku 1974, byl oddělen a včleněn do současného pozemku parc. č. XY v rámci areálu žalobkyně Garáže K., v němž představuje téměř polovinu plochy a je na něm umístěno 59 % z celkového počtu parkovacích stání. Pozemek leží uvnitř oploceného prostoru, provozovaného žalobkyní za účelem parkování a oprav autobusů MHD v Praze, a fakticky jej užívá pouze žalobkyně, která na něm zbudovala zpevněné plochy a bez podílu žalovaných do něj stále investuje. Na přilehlém pozemku žalobkyně parc. č. XY byly zbudovány obslužné stavby a administrativní budovy a pozemky jsou propojeny podzemními stavbami inženýrských sítí. Soud prvního stupně také shledal vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky, které tvoří jeden funkční celek – areál. Žalobkyně užívá téměř 40 let předmětný pozemek za účelem poskytování služeb veřejné hromadné dopravy v Praze, tedy k parkování a opravám autobusů. Se shodným využitím pozemku jako součásti celého areálu počítá žalobkyně i v budoucnu s výhledem vybudování nezbytné infrastruktury pro elektrobusy nebo bateriové trolejbusy.
Pozemek sice lze fakticky rozdělit, každá ze žalovanými navrhovaných variant podle jimi předloženého posudku Pražské znalecké kanceláře s. r. o. by však znamenala velký zásah do systému dosavadního využití pozemku a celého areálu Garáže K. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemek má jako celek sloužit určitému účelu ve smyslu §1142 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a jeho rozdělení není možné. Protože je žalobkyně majoritním spoluvlastníkem pozemku a provozuje na něm dlouhodobě svůj předmět činnosti, přikázal jej žalobkyni s uloženou povinností vyplatit žalovaným přiměřené náhrady ve výši vycházející ze znaleckého posudku soudního znalce Ing. Hanuše Krejčího, který stanovil obvyklou cenu pozemku na 450 000 000 Kč.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť námitky žalovaných proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neshledal opodstatněnými. Soud prvního stupně v rozsudku popsaná zjištění o využití pozemku v rámci areálu žalobkyně učinil na základě listinných důkazů, zejména fotografického materiálu, jímž byl bez výhrad ze strany žalovaných proveden důkaz převážně na ústním jednání dne 26. 9. 2022, a taktéž prostřednictvím místního ohledání dne 6. 1. 2022, jehož byli druhý žalovaný spolu se zástupcem obou žalovaných účastni. Z protokolu o tomto soudním roku je jasně patrné, že se na pozemku nachází parkoviště autobusů MHD, jak je patrné také z letecké mapy na č. l. 5 spisu, jejíž správnost účastníci v rámci ústního jednání dne 22. 11. 2021 odsouhlasili. Z letecké mapy na č. l. 7, č. l. 234 a dalších ve spise založených map a fotografií je pak patrno, že pozemek je integrální částí areálu garáží, představovanou parkovací plochou pro autobusy. Pro rozhodnutí nepovažoval odvolací soud za zásadně významné, jaké konkrétní autobusové linky jsou z garáží vypravovány či zda sporný pozemek zaobírá polovinu nebo třetinu plochy celého areálu garáží. Podstatné je, že tvoří významnou součást tohoto areálu, a slouží tak jako celek k zajištění dopravní obslužnosti ve smyslu §1142 odst. 1 o. z. Za této situace je nepodstatné, že pozemek lze fakticky rozdělit, neboť jeho rozdělení vylučuje jeho plné využití pro zmíněný účel. Za nepodstatnou pak již považoval odvolací soud skutečnost, že žalovanými prosazované rozdělení pozemku ve smyslu jimi dokládaného posudku by způsobilo devastaci areálu největších pražských garáží MHD, jak se vyjádřil soudem ustanovený znalec Ing. Krejčí, výrazným omezením jejich provozu zmenšením parkovací plochy se zřejmým negativním dopadem na dopravní obslužnost města. Praktické využití menšinové části pozemku žalovanými k jakémukoliv účelu by při těsné blízkosti autobusových garáží bylo iluzorní. Rozdělením pozemku by tak nebyla naplněna zásada účelnosti využití jednotlivých podílů a jeho jednotlivé části by nemohly plnit své určení. Faktické rozdělení pozemku by konečně nijak nevyřešilo stávající situaci účastníků, neboť žalovaní sami nepředpokládají využití případně rozděleného pozemku jinak, než jeho pronájmem žalobkyni, tedy zakonzervování stavu, o jehož řešení žalobkyně usiluje.
Uzavřel, že žalobkyně pozemek dlouhodobě využívá k veřejně prospěšnému účelu, do jeho úprav investovala značné prostředky a předpokládaný rozvoj MHD vyvolá potřebu dalších nemalých investic. Vypořádání spoluvlastnictví přikázáním pozemku do výlučného vlastnictví žalobkyně považoval za rozumné a oboustranně prospěšné řešení vztahu účastníků. Žalovaní místo části pozemku, kterou nemohou nijak využít, obdrží velmi vysoké finanční plnění, které jim umožní pořídit si lépe využitelné nemovitosti. Poukaz žalovaných na aktuální míru inflace nemůže podle názoru odvolacího soudu převážit nad benefity zvoleného způsobu vypořádání, protože tato okolnost cenu podílů žalovaných maximálně navýšila. K tíži žalobkyně pak nemůže jít ani skutečnost, že se stát v minulosti chopil držby části pozemku bez právního důvodu, neboť žalobkyně nemůže nést odpovědnost za „majetkové křivdy minulého režimu“ a s poukazem na tuto skutečnost žalovaní nemohou namítat „nemravnost“ jejího žalobního návrhu.
K uvedeným závěrům soudů nižších stupňů dovolací soud dodává (vzhledem k námitkám dovolatelů zpochybňujícím především závěr o tom, že v dané věci nelze pozemek rozdělit), že závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené judikatuře soudu dovolacího.
Podle §1142 o. z. jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné (odst. 1). Zemědělský pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti stálého přístupu. To neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem zřízení stavby nebo za takovým účelem, pro který lze pozemek vyvlastnit (odst. 2).
Podle §1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
Podle §1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.
Podle §1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v tom, že občanský zákoník stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity. Při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví tak soud nejprve zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné (§1144 a násl. o. z.); není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li však věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soudprodej společné věci ve veřejné dražbě (§1147 o. z.); takto postupuje i v případě, že ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5353/2015, uveřejněný stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, Nejvyšší soud uvedl, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci, a v případech, kde by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím jejich povaze. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku, např. z titulu věcného břemene. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i v pozdější rozhodovací praxi. O prvotním způsobu vypořádání spoluvlastnictví, tj. o reálném rozdělení společné věci, je třeba uvažovat zejména v případech, kdy se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný, což je dáno u nezastavěných pozemků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3736/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018).
Pozemek je obecně dělitelný, je však třeba individuálně posuzovat případy, kdy by v důsledku rozdělení nemohl sloužit účelu, kterému jako celek sloužil (§1142 odst. 1 o. z.). Občanský zákoník vylučuje dělení věci, která má jako celek sloužit k určitému účelu, a přikazuje při dělení zemědělských pozemků vytvářet jen účelně obdělávatelné celky (§1142 odst. 2 o. z. – toto ustanovení se užije jak při zrušení a vypořádání dohodou, tak při rozhodování soudu). Protože jde o tzv. neurčité pojmy, posouzení vždy záleží na úvaze soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená; nalézací soudy musí přihlédnout ke všem rozhodným skutečnostem. Dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně následně přihlásil např. v usnesení ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2647/2022.
S těmito východisky je v obecné rovině nepochybně rozhodnutí odvolacího soudu v souladu a jeho závěry zjevně nepřiměřené nejsou. Zbývá proto posoudit, zda tyto závěry mohou zpochybnit námitky, které uplatnili žalovaní v dovolání.
Dovolatelé v prvé řadě vymezují otázku procesního práva tak, zda „lze považovat za přípustné a souladné se zásadou volného hodnocení důkazů, aby soud v rozhodnutí opomenul provedený důkaz jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud s ohledem na své závěry vyvozené z jiných důkazů pokládá za skutečnosti prokázané“ Odvolací soud se měl při řešení této otázky odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 438/2010 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 283/2000.
Touto námitkou pak dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek není dělitelný, a vytýkají soudům, že ignorovaly závěry vyplývající z posouzení možného rozdělení předmětného pozemku vypracovaného Pražskou znaleckou kanceláří, s. r. o., jež podporovalo závěr o dělitelnosti pozemku. V této souvislosti namítají, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění o zásahu do funkčnosti areálu žalobkyně a v návaznosti na to k nesprávnému právnímu závěru o nemožnosti rozdělení předmětného pozemku.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
To platí nejenom pro tuto část dovolání, ale pro dovolání celé potud, že dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem věci a není oprávněn skutková zjištění nalézacích soudů věcně přezkoumávat.
V dané věci naznačují dovolatelé otázku tzv. opomenutých důkazů; o tu zde však nejde.
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz )].
Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011).
Obecně přitom platí, že opomenuté důkazy jsou zásahem do práva na spravedlivý proces, nicméně z hlediska účelu dovolacího řízení, které představuje mimořádný zásah do právní moci rozsudku, je třeba i tuto problematiku posuzovat s přihlédnutím ke každé konkrétní věci; o porušení práva na spravedlivý proces nepůjde tam, kde opomenuté důkazy nebudou již podle toho, co mají dokázat, způsobilé prokázat tvrzený skutkový stav (anebo zpochybnit soudem zjištěný skutkový stav).
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V této souvislosti dovolací soud uvádí, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomu lze dodat, že z §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1793/2020).
Současně však platí – jak vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005 – že požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá požadavek, aby se nalézací soud vypořádal se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu u něj vedeného řízení a jejich posouzení přesvědčivým způsobem vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí. Pokud tak odvolací soud neučiní, přičemž řešení námitky účastníka je rozhodující pro výsledek sporu, pak ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zatíží řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“.
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. 3076/13 (bod 19), uvedl, že „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. ‚rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu‘ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
Z citovaných rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu relevantních námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně. Současně platí, že náležitosti odůvodnění se odvíjejí také od kvality námitek účastníků řízení a jejich konkretizace.
Dovolací soud v této souvislosti především konstatuje, že dovolání je vnitřně rozporné potud, že vytýká nalézacím soudům závěr o nedělitelnosti předmětného pozemku s tím, že podle názorů dovolatelů je pozemek dělitelný. Současně se však dovolatelé i v odvolacím řízení, i dovolacím návrhem, domáhají výslovně zamítnutí žaloby. Pokud by v důsledku jejich argumentace pozemek skutečně dobře možně dělitelný byl, pak by to naopak vylučovalo požadavek na zamítnutí žaloby.
Nicméně tato otázka přípustnost dovolání nezakládá především proto, že nejde o důkaz, který by nalézací soudy neprovedly, a svůj postup neodůvodnily, ani o důkaz, který by provedly a s jeho závěry se v odůvodnění nevypořádaly.
Naopak soudy výslovně připustily, že faktické rozdělení pozemku do úvahy přichází, a to právě s odkazem na žalovanými předložený posudek. V rámci hodnocení dokazování a právního posouzení věci však uzavřely, že dělení pozemku není dobře možné. Této úvaze nelze v rovině zjevné nepřiměřenosti nic vytknout.
Dále dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení otázky hmotného práva, zda „je možné, aby soud zvolil jiný způsob vypořádání spoluvlastnictví k pozemku, než rozdělením pozemku, pokud pozemek rozdělit lze a po rozdělení mohou sloužit obě rozdělené části pozemku stejnému účelu, jako sloužil celý pozemek.“ Zde namítají odchýlení se od konkretizované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a i zde směřují k závěru, že pozemek dělitelný je.
I tady pak platí výhrada dovolacího soudu výše, že pokud by pozemek skutečně s ohledem na dovolací argumentaci žalovaných dělitelný byl, pak by to nebyl důvod k jimi požadovanému zamítnutí žaloby, ale naopak důvodem pro likvidaci a vypořádání spoluvlastnického vztahu.
Dovolateli naznačená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Nalézací soudy vyšly z toho, že po rozdělení pozemku by pozemek nemohl sloužit dosavadnímu účelu, jímž je parkovací plocha areálu garáží. Vytýká-li dovolání odvolacímu soudu, že tento závěr není v odůvodnění vysvětlen, pak dovolací soud uvádí, že argumentace odvolacího soudu je zcela jasná. Jestliže pozemek slouží jako integrální část garáží a představuje parkovací plochu pro autobusy, slouží jako celek určitému účelu ve smyslu §1142 odst. 1 o. z., a to k zajištění dopravní obslužnosti zajišťované žalobkyní. Změna vlastnického režimu k pozemku pak pokračování tohoto stavu bez dalšího nezajišťuje již z toho důvodu, že vlastník pozemku nebude povinen respektovat způsob jeho využití subjektem, jenž už vlastníkem nebude. To odvolací soud jednoznačně konstatoval závěrem, že by došlo k výraznému omezení provozu areálu garáží zmenšením parkovací plochy – zjevně se závěrem, že ta by funkčně pokračovala pouze na pozemku žalobkyně, nikoliv na části pozemku, který by připadl žalovaným. Naznačovaná možnost pronájmu této části pozemku žalobkyni je za této situace pouze možným řešením vzniklé situace, které by však odviselo od souhlasu žalovaných a dohody s žalobkyní o podmínkách nájemní smlouvy. Tuto úvahu pak doplnil odvolací soud i úvahou další, že praktické využití případné menšinové části žalovanými k jakémukoliv účelu by při těsné blízkosti autobusových garáží „bylo iluzorní“; rozdělení pozemku by tak nerespektovalo zásadu účelnosti využití pozemku, přičemž jeho jednotlivé části by nemohly plnit své určení oproti dosavadnímu stavu.
Otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být řešena, vymezují takto: „Může přímý právní nástupce těžit z nepoctivého a protiprávního činu svého právního předchůdce, pokud se nepoctivý a protiprávní čin konal za minulého režimu? Může přímý právní nástupce těžit z protiprávního stavu, který vyvolal jeho právní předchůdce, pokud k protiprávnímu stavu došlo za minulého režimu protiprávním jednáním právního předchůdce? Lze poskytnout právní ochranu zjevnému zneužití práva, pokud zjevné zneužití práva spočívá v těžení z nepoctivého a protiprávního činu právního předchůdce subjektu uplatňujícího nárok nebo z těžení z protiprávního stavu, který vyvolal za minulého režimu právní předchůdce subjektu uplatňujícího nárok?“
Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, aniž by bylo potřeba podrobně řešit, nakolik žalobkyně je či není právní nástupkyní státu či státních orgánů dřívějšího období.
Rozhodnutí odvolacího soudu není totiž založeno na tom, že okolnosti, které dovolatelé v dovolání formulují a konkretizují, měly být v dané věci ve prospěch žalobkyně, a dovolacímu soudu není ani zřejmé, jakým konkrétním způsobem by se měly promítnout v dané věci ve sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Odvolací soud totiž pouze konstatoval, že uvedené okolnosti nemohou jít žalobkyni k tíži a nemohou zakládat důvod pro námitku „nemravnosti jejího žalobního návrhu“, neboť žalobkyně nemůže „nést odpovědnost za majetkové křivdy minulého režimu“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16), formuloval mimo jiné závěr, že úprava obsažená v §1140 odst. 2 o. z. nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva ve smyslu §8 o. z.
Současně zdůraznil, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu [k tomu srovnej Lavický, P. §8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59], resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Pulkrábek, Z. §8. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1–117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, s. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu srovnej Lavický, P. §8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 59–60; Pulkrábek, Z. §8. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. §1–117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 163].
V předmětné věci dospěl odvolací soud k závěru, že ze zjištěných skutečností nelze dovozovat, že podání žaloby a uplatnění práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze strany žalobkyně a postup žalobkyně v řízení by zakládal důvodnost úvahy o zjevném zneužití práva ve smyslu §8 o. z. Dovolací soud nespatřuje ani žádnou okolnost pro závěr, že by se ze strany žalobkyně jednalo o výkon jejího práva v rozporu s jeho účelem.
V poslední skupině dovolacích námitek uplatňují dovolatelé výhrady vůči postupu odvolacího soudu, který měl rozhodnutím a procesním postupem zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod žalovaných, a to zejména práva vlastnit majetek, práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud v bodu 3 stanoviska ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uvedl mimo jiné, že ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
Z uvedeného dovolatelé odvozují přípustnost dovolání v nyní projednávané věci; jde však o mylnou interpretaci citovaného stanoviska. Ústavní soud v něm vyložil ustanovení §237 o. s. ř. a dovolatelům je třeba přisvědčit v tom, že tím účastníkům řízení rozšířil možnosti vymezení přípustnosti dovolání; ze stanoviska nicméně nevyplývá, že by snad dovolání opírající se o porušení judikatury Ústavního soudu měla být přípustná bez dalšího. Je tomu právě naopak, jak vyplývá i z bodu 58 odůvodnění stanoviska: „Právě uvedené samozřejmě nic nemění na povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a občanského soudního řádu.“
Zde dovolatelé v prvé řadě poukazují na tzv. opomenuté důkazy a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu – jedná se v zásadě o stejné námitky, které dovolatelé uplatnili u první řešené otázky, kterou dovolací soud v tomto rozhodnutí řešil. Z tohoto důvodu v plném rozsahu odkazuje dovolací soud na uvedenou část rozhodnutí výše.
Dále dovolatelé namítají porušení „zákazu libovůle při hodnocení důkazů“, kde odvolacímu soudu vytýkají, že se „nezabýval celou řadou faktů, které byly žalovanými namítány a které v řízení vyšly najevo nebo se těmito fakty zabýval zcela povrchně“. Pak však nejde o otázku hodnocení důkazů, ale o vypořádání se s nimi, resp. s námitkami účastníků a jejich argumentací v průběhu řízení, tj. o náležitosti §157 odst. 2 o. s. ř. Zde odvolací soud odkazuje opětovně na část svého rozhodnutí, kde náležitosti §157 odst. 2 o. s. ř. a povinnosti soudů z něj vyplývajících vyložil, stejně jako na sumarizující část rozhodnutí, kde uvedl a konkretizoval důvody, na základě kterých soudy v dané věci rozhodly.
S odkazem na judikaturu Ústavního soudu pak odvolacímu soudu vytýkají překvapivost jeho rozhodnutí, neboť „nepoučil účastníky řízení, že oproti dosavadnímu průběhu řízení považuje za rozhodné skutečnosti, které dosud v řízení nebyly řešeny“.
Rozhodnutí odvolacího soudu však překvapivé není.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). K tomu lze také poznamenat, že jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá bez dalšího ani poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).
Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být překvapivé již proto, že se fakticky ztotožnilo se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a reagovalo na odvolací námitky žalovaných. Již to, že žalovaní byli schopni námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně jasně formulovat a odvolací soud se k nim v rozhodnutí také jasně vyjádřil v trvající rovině posouzení předpokladů a podmínek pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, potvrzuje, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepředvídatelné, neboť není založeno na okolnostech pro žalované překvapivých.
Dále dovolatelé namítají porušení zákazu tzv. souhrnných skutkových zjištění.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž je uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění a z jakých důvodů činí, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001). Povinnost soudu odůvodnit rozsudek způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., stává se nepřezkoumatelným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009).
V dané věci je z rozsudku odvolacího soudu zřejmé, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami, na jejichž základě formuloval skutkové a posléze i právní závěry, se při hodnocení důkazů řídil. Je to ostatně patrné již z toho, že sám dokazování nedoplňoval, žádné výhrady vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl a výhrady žalovaných vůči skutkovým zjištěním považoval za nedůvodné. V rozhodnutí pak jasně vysvětlil, ze kterých důkazů klíčová skutková zjištění vyplývají, nadto se zdůrazněním, že vůči obsahu těchto důkazů žalovaní v řízení před soudem prvního stupně neuplatňovali žádné výhrady či námitky.
Dovolatelé dále namítají porušení zákazu deformace důkazů s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, neboť se odvolací soud dopustil jejich deformace, protože důkazy nereprodukoval a nevyhodnotil odpovídajícím způsobem a promítl je do svého rozhodování v deformované podobě.
Zde jde zjevně o námitky směřující ke zpochybnění skutkových zjištění a procesu provádění dokazování a hodnocení důkazů.
Dovolání lze podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Dovolací soud pak nespatřuje v postupu odvolacího soudu nic, co by bylo možno označit za „deformaci důkazů“ v intenzitě zakládající porušení základních práv a svobod. Namítají-li žalovaní, že odvolací soud dospěl k závěru o „plném využití pozemku pro zmíněný účel“, ač z dokazování mělo vyplynout, že pozemek není nikdy zcela využit pro parkování autobusů, pak dovolací soud dodává, že odvolací soud výslovně konstatoval, že pro jeho rozhodnutí není zásadně významné, zda sporný pozemek zabírá polovinu nebo třetinu plochy celého areálu garáží, neboť je podstatné, že tvoří významnou součást tohoto areálu a slouží jako celek k zajištění dopravní obslužnosti. Zdůraznil, že z protokolu o místním ohledání je zcela jasné, že se na pozemku nachází parkoviště autobusů MHD, což je patrné také z letecké mapy, jejíž správnost účastníci v rámci ústního jednání dne 22. 11. 2021 odsouhlasili. Námitka nesprávného skutkového závěru o „devastaci areálu největších pražských garáží MHD“ s tím, že znalec takto ostrou formulaci použil, porušení základních práv založit nemůže již proto, že její uvedení v rozsudku odvolací soud uvodil, že „stranou již zůstává….“ a nepovažoval tak tuto okolnost za podstatnou pro rozhodnutí ve věci.
Jestliže dále žalovaní namítali „skutková zjištění bez opory v provedeném dokazování“ a rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 192/2002, pak o rozpor s tímto rozhodnutím v rozsudku odvolacího soudu nemůže jít již proto, že uvedené rozhodnutí vycházelo z právní úpravy dovolacího soudu řízení v době, kdy dovolacím důvodem mohla být nesprávná skutková zjištění, která neměla v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012). Současná právní úprava dovolacího řízení však tento důvod dovolání již nezná.
V poslední skupině námitek dovolatelé namítají „nedostatečné odůvodnění, nevypořádání se s argumentací účastníka“, a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17. K tomu dovolací soud odkazuje na tu část svého rozhodnutí, kde se již k náležitostem soudního rozhodnutí a nutností vypořádat se s námitkami účastníků vyjadřoval, jakož i na celkové shrnutí důvodů, pro které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Kromě všeho již uvedeného vytýkají dovolatelé odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkou nevhodné doby ke zrušení spoluvlastnictví z důvodu extrémně vysoké inflace.
Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16), formuloval mimo jiné závěr, podle něhož pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu §1140 odst. 2 o. z. jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), zatímco pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Námitky proti zrušení spoluvlastnictví se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví „pro tentokrát“ namístě nevyhovět zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny v relativně krátkém období, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud odkázal v této souvislosti na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 (publikovaném pod č. 5231/1925 ve Vážného sbírce): „Námitka nevčasnosti nebo škodlivosti žádaného zrušení spoluvlastnictví může býti odůvodňována pouze okolnostmi pomíjejícího rázu, nikoliv trvalými, nebo takovými, jichž změny nebo konce nelze očekávati v dohledné době“ [obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 9. 1921, sp. zn. Rv I 336/21 (publikované pod č. 1187 ve Vážného sbírce)]. Požadavek na přechodnou povahu těchto překážek byl sdílen judikaturou zcela jednotně se zdůrazněním toho, že trvalost překážky by totiž trvale vylučovala základní možnost spoluvlastníka domáhat se zrušení spoluvlastnického poměru [k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 1. 1922, sp. zn. RV I 826/21 (publikované pod č. 1438/1922 ve Vážného sbírce), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 9. 1923, sp. zn. Rv I 1218/22 (publikované pod č. 2960/1923 ve Vážného sbírce), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 (publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 (publikované pod č. 5231/1925 ve Vážného sbírce) nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 3. 1923, sp. zn. Rv I 1317/22 (publikované pod č. 2387/1923 ve Vážného sbírce)].
Ze zcela shodného přístupu zdůrazňujícího přechodnost překážek bránících zrušení spoluvlastnického poměru vycházela i odborná literatura formulací kategorického závěru, podle kterého „překážkou zrušení společenství jsou pak pouze okolnosti přechodného rázu, nikoliv však takové nepříznivé poměry nebo vady společné věci, které nelze odstraniti anebo jejichž trvání nelze dohlédnouti, neboť jinak by rozdělení společné věci bylo nikoliv odloženo, nýbrž vůbec vyloučeno.“ (Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha, 1936, nákladem právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, s. 606, nebo Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer (reprint), 2012, s. 70–71).
Požadavek přechodné povahy překážek bránících zrušení spoluvlastnictví je zdůrazňován i současnou rakouskou literaturou i judikaturou [k tomu srovnej Koziol, H. Welser, R. Grundriß des bürgerlichen Rechts. Band II. Wien: Manz, 1996, s. 56, nebo rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 5 Ob 197/13a, a tam citovaná judikatura (dostupné na www.ris.bka.gv.at )].
V usnesení ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2604/2018, pak na tato východiska Nejvyšší soud navázal, když posuzoval situaci, v níž dovolatel spatřoval nevhodnost doby v tom, že cena nemovitostí v budoucnu stoupne v souvislosti s výstavbou dálnice. Dovolací soud souhlasil s tím, že zásadní změna v ceně společné věci může být v poměrech konkrétního případu důvodem pro „nevhodnost doby“ zrušení spoluvlastnictví, současně však zdůraznil, že tímto důvodem nemůže být přirozený vývoj na realitním trhu.
Totéž platí i o okolnostech peněžního či ekonomického prostředí, kam patří i inflační vývoj, jenž je přirozeným parametrem tohoto ekonomického prostředí a jehož vývoj lze jen obtížně prognózovat či odhadovat jak z hlediska vývoje, tak i časového trvání. Proto je také zamítnutí žaloby pro nevhodnou dobu chápáno jako výjimka z pravidla, podle kterého nelze nikoho nutit k setrvání ve spoluvlastnickém vztahu.
Byť je současné období – jak je obecně známo – spojeno s vysokou inflací a rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k této námitce založeno na velmi stručném odůvodnění, přesto dovolací soud nedospěl k závěru, že by bylo zjevně nepřiměřené. Odvolací soud sice uvedl, že „aktuální míra inflace cenu ideálního podílu žalovaných maximálně navýšila“, základ rozhodnutí je však v tom, že odvolací soud upřednostnil zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze všech důvodů, které v rozhodnutí podrobně uvedl a u nichž výslovně uvedl, že „poukaz žalovaných na aktuální míru inflace nemůže převážit nad benefity zvoleného způsobu vypořádání“. Poměřoval tak celkový způsob vypořádání ve vztahu k námitce nevhodné doby a je zřejmé, že úvaha odvolacího soudu směřuje k tomu, aby dosavadní – a z jeho pohledu nikoliv ideální či funkční – spoluvlastnický vztah byl nahrazen vztahem výlučným, neboť zamítnutí žaloby by naopak bylo konzervací současného vztahu, o jehož řešení žalobkyně usiluje, a to s ohledem na řešení potřeby dopravní obslužnosti v hlavním městě Praze, tj. s ohledem otázky spojené s veřejným zájmem v oblasti dopravy hlavního města.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu