ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2593.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2593/2022-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO: 44992785, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem v Bučovicích, Legionářská 98, proti žalovanému V. H. , zastoupenému Mgr. Kateřinou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 843/4, o vzájemné žalobě žalovaného o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 153/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2022, č. j. 15 Co 188/2021-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 49 C 153/2018-139, zamítl žalobu, jíž se žalovaný vzájemnou žalobou domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 80 m 2 , zapsaného na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 15 Co 188/2021-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Měl za to, že se odvolací soud při posuzování dobré víry držitele nemovitosti odchýlil od judikatury dovolacího soudu, neboť nevzal v úvahu, že daná věc vykazuje řadu specifických rysů, které vyžadují individuální posouzení (odkázal na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, 22 Cdo 1788/2011 a 22 Cdo 2520/2011). Tvrdil, že stejně jako jeho právní předchůdci byl v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku – předzahrádky, kterou užívali a udržovali po dobu delší než 80 let. Poukázal na skutečnost, že žalobce ani jeho právní předchůdci se nikdy o předmětný pozemek nestarali, nikdy se nedomáhali placení nájemného ani ochrany svého vlastnického práva a předmětný pozemek pro žalobce nemá žádnou hodnotu, neboť jej nemůže plnohodnotně užívat. Jde proto podle žalovaného o šikanózní výkon práva. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že určí, že žalovaný je vlastníkem předmětného pozemku, a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu se zakládá na závěru, že žalovaný nemohl být v omluvitelném omylu, že mu předmětný pozemek patří, neboť při zachování alespoň základní obezřetnosti, i bez geometrického vyměření, mohl zjistit, že fakticky držená výměra pozemku parc. č. XY je o cca 68 % větší než podle nabývacího titulu. Tato skutečnost pak podle odvolacího soudu vylučuje dobrou víru žalovaného, že mu předmětný pozemek patří, pročež nejsou splněny podmínky vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel tento klíčový právní závěr odvolacího soudu pro rozhodnutí ve věci žádným způsobem nezpochybnil, pročež tento ani nebyl otevřen dovolacímu přezkumu. Dovolací soud jej tedy není oprávněn přezkoumat.
Dovolací soud proto jenom připomíná, že hledisko výměry při úvaze o dobré víře držitele, způsobem uvažovaným odvolacím soudem, odpovídá dlouholeté ustálené judikatuře Nejvyššího soudu vycházející z toho, že jedním z hledisek pro posouzení oprávněnosti držby je i porovnání výměry koupeného a omylem drženého pozemku. Oprávněnou držbu nelze podle okolností výjimečně vyloučit ani v případě, že výměra drženého sousedního pozemku dosahuje až 50 % výměry skutečně koupeného pozemku, za zcela výjimečných okolností i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, nebo rozsudek ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1172/2020, dostupné na www.nsoud.cz ).
Protože žalovaný nijak nezpochybnil stěžejní důvod, pro který odvolací soud shledal absenci jeho dobré víry (a totiž poměr výměry skutečně nabytého pozemku a drženého pozemku), jsou dovolací námitky žalovaného vztahující se k posouzení jeho dobré víry v dovolacím řízení bezpředmětné již proto, že z dovolání nevyplývá žádná konkrétní (zobecnitelná) právní otázka, kterou by měl dovolací soud přezkoumat.
Žalovaný v dovolání uvedl, že se odvolací soud při posuzování dobré víry držitele nemovitosti odchýlil od judikatury dovolacího soudu, neboť nevzal v úvahu řadu specifických rysů, které vyžadují individuální posouzení. V tom shledal nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Následně se pak v celém dovolání v obecné rovině dovolává „specifických rysů“ či „mimořádných okolností“ projednávané věci, které vyžadují individuální posouzení. Jmenuje však jen okolnosti, které jsou pro spory tohoto typu naprosto běžné, a to ať už jde o dlouhodobé užívání předmětného pozemku a péči o něj ze strany žalovaného a jeho právních předchůdců či dlouhodobý nezájem o předmětný pozemek ze strany skutečného vlastníka.
Odvolací soud nadto v odůvodnění vysvětlil, proč v dané věci nelze akceptovat tak rozsáhlé překročení výměry drženého a nabytého pozemku, a to s odkazem na konkrétní okolnosti dané věci, přičemž zvažoval judikaturou Nejvyššího soudu připuštěné výjimečné okolnosti, které takové překročení výměry, byť zcela ojediněle, připouštějí. Dospěl však k závěru, že v dané věci takové okolnosti dány nejsou a ani s těmito závěry dovolání nijak nepolemizuje.
Odkazuje-li žalovaný dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011 (dostupný na www.nsoud.cz ), dovolací soud podotýká, že dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, skutečně nasvědčuje dobré víře držitele (z důvodů v tomto rozhodnutí uvedených). Nicméně v nyní souzené věci odvolací soud shledal existenci důvodu vylučujícího dobrou víru žalovaného. Za této situace jen sama dlouhodobost není způsobilá dobrou víru žalovaného v jeho vlastnické právo k předmětnému pozemku založit.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu