ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2643.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2643/2022-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. M. , zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Evropská 2590/33c, proti žalovanému A. H. , zastoupenému JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pod Bruskou 136/6, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 89/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 24 Co 120/2022-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Elgera, advokáta se sídlem v Praze 6, Evropská 2590/33c.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2021, č. j. 5 C 89/2020-146, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost z pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“) vyklidit veškeré elektrické ohrazení, ojeté pneumatiky, odstavená motorová vozidla, přívěsní vozíky, ohradu pro prasata včetně prasat samotných, stavební materiál a stavební suť včetně eternitových desek, dřevěný materiál a dřevěný odpad, elektro odpad a mobilní WC, a to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále uložil žalovanému povinnost počínaje právní mocí tohoto rozsudku zdržet se veškerého vstupování na předmětný pozemek, veškerého pohybování se po předmětném pozemku, ať už vlastní silou nebo motorovým vozidlem, a veškerého umisťování věcí na předmětný pozemek, ať už věcí ve vlastnictví žalovaného nebo třetí osoby (výrok II). Dále rozhodl náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 24 Co 120/2022-180, rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku IV (výrok I) a potvrdil ve výrocích II a III (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání vymezuje tak, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která zčásti nebyla dosud v rozhodovací praxi vyřešena, resp. zčásti má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“. Právní otázkou, k níž se takto vymezená přípustnost dovolání vztahuje, je 1) otázka hmotněprávního posouzení existence pasivní legitimace ve věci žaloby proti neoprávněnému zásahu do vlastnického práva, a to na straně osoby, která, ve vztahu podřízenosti, nevědoma si konkrétních poměrů mezi spoluvlastníky, vykonává dlouhodobě pokyny menšinového spoluvlastníka (obchodní společnosti) směřující ke správě části pozemku a obhospodařování věcí umístěných na tomto pozemku ve vlastnictví menšinového spoluvlastníka, i přesto, že mezi zbývajícími spoluvlastníky, disponujícími většinou hlasů, byla uzavřena dohoda o správě společné věci, kterou byl celý pozemek ve spoluvlastnictví propachtován druhému menšinovému spoluvlastníku, 2) zda lze takovouto činnost osoby plnící ve vztahu podřízenosti pokyny menšinového spoluvlastníka ve vztahu ke správě části pozemku a starání se o věci umístěné na této části pozemku, které jsou ve vlastnictví menšinového spoluvlastníka, právně posoudit jako „užívání“ části dotčeného pozemku. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání. Namítala, že dovolatel nepřípustně zakládá dovolání na skutkovém základě, který nebyl v řízení nalézacími soudy zjištěn. Již z tohoto důvodu je dovolání nepřípustné. K námitce nedostatku pasivní legitimace uvedl, že žalovaný vstupuje na pozemek za sebe, nikoliv za obchodní společnost. I kdyby však bylo dovolání založeno na skutkovém stavu popsaném žalovaným v dovolání, nebylo by přípustné vzhledem k dovolacím důvodům vymezeným v občanském soudním řádu. Povinnost byla uložena osobě, která na předmětný pozemek neoprávněně vstupuje a zde zasahuje do vlastnického práva žalobkyně; judikatura Nejvyššího soudu je v tomto směru ustálená a není důvod se od ní odchylovat.
Dovolání zčásti není přípustné a zčásti trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud především předesílá, že zčásti je dovolání na samé hranici projednatelnosti, a zčásti projednatelné není, protože trpí vadami, které brání věcnému projednání dovolání.
Ve vztahu k dovolací otázce č. 1), jíž dovolatel namítá nedostatek jeho pasivní legitimace, je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že rozhodnutím většinových spoluvlastníků bylo rozhodnuto o přenechání společné věci k výlučnému užívání jednomu z podílových spoluvlastníků na dobu určitou, která dosud neuplynula, s čímž třetí podílový spoluvlastník – obchodní společnost SC – Farmat s. r. o. (dále též jen „spoluvlastník č. 3) nesouhlasí, ale je povinen rozhodnutí založené na principu tzv. majority respektovat. Jestliže tento spoluvlastník udělil souhlas žalovanému k užívání pozemku, nemůže tento souhlas založit účinky umožňující žalovanému na pozemek vstupovat, pohybovat se po něm, přinášet a odnášet na něj věci. Ve vztahu k pasivní legitimaci odkázal odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015, kde Nejvyšší soud konstatoval, že negatorní žalobu je možné směřovat proti každému rušiteli vlastnického práva, ať již jedná vlastním jménem nebo v zastoupení či zájmu jiného, je-li jejím účelem zabránit neoprávněným zásahům do vlastnictví do budoucna.
Z dovolání ve vztahu k této otázce především bez pochybností nevyplývá, jaký předpoklad přípustnosti dovolání by měl být naplněn. Ve vztahu k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 22 Cdo 374/2015 totiž dovolatel (v bodě 10) dovolání uvádí, že závěry tohoto rozhodnutí soudy v dané věci „nesprávně interpretovaly a nedůsledně aplikovaly“, čímž snad naznačuje přípustnost dovolání založenou na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V témže bodě dovolání pak současně naznačuje, že by Nejvyšší soud měl zaujmout dosud nevyřčené názory k pasivní legitimaci u negatorní žaloby, a to s ohledem na individuální okolnosti dané věci, a uzavírá, že s hmotněprávními závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v dané věci se lze ztotožnit.
Význam uvedeného rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 374/2015 pro soudní praxi je v tom, že vedle závěru o pasivní legitimaci tzv. přímého rušitele u negatorní žaloby vysvětluje, kdy lze takovou žalobu podat i proti tzv. nepřímému rušiteli. S velkou mírou benevolence lze snad z dovolání vyčíst snahu směřující k tomu, že pokud v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud připustil i pasivní legitimaci nepřímého rušitele, žádá žalovaný o to, aby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v některých případech nebude naopak pasivně legitimován ve věci negatorní žaloby přímý rušitel, ale pouze rušitel nepřímý. To lze snad dovodit z náznaku, že v této věci by měl být žalovaným spoluvlastník č. 3 jako tzv. nepřímý rušitel a nikoliv žalovaný jako přímý rušitel.
Otázku tzv. nepřímého rušitele, resp. vyloučení legitimace přímého rušitele, v dané věci však odvolací soud řešit nemusel, protože taková argumentace se v řízení před nalézacími soudy neobjevila a žalovaný s ní přichází až v dovolání. V řízení před soudem prvního stupně a v průběhu odvolacího řízení sice žalovaný namítal, že není ve věci pasivně legitimován, ale nikoliv proto, že by měl být legitimován pouze nepřímý rušitel, ale výslovně s poukazem, že zásah do vlastnického práva žalobkyně není neoprávněný, resp. že vůbec protiprávní stav nevznikl (bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bod 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 (tato i další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18 (rozhodnutí je dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz )]. Pokud tedy dovolatel neuplatnil shora uvedenou námitku (že by měl být pasivně legitimován výhradně nepřímý rušitel a nikoliv rušitel přímý) v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Ve vztahu k otázce č. 2) především dovolací soud zdůrazňuje, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Odvolací soud neřešil pojmové či obsahové otázky spojené s „užíváním“ pozemku. Odvolací soud učinil skutkový závěr, že žalovaný dlouhodobě, opakovaně, v podstatě soustavně, na předmětný pozemek, resp. jeho část, vstupuje, pohybuje se po něm, přináší a odnáší z něj různé věci, přičemž tento stav trval i ke dni rozhodnutí odvolacího soudu. Učinil pak hodnotící úsudek, že jde o zásah do vlastnického práva žalobkyně. Jestliže se takové jednání neopírá o právní titul způsobilý možnost takového jednání založit, nelze v žádném ohledu této úvaze odvolacího soudu nic vytknout.
Negatorní žalobu je možné směřovat vůči každému rušiteli vlastnického práva, ať již jedná vlastním jménem nebo v zastoupení jiného či v zájmu jiného. Jejím účelem je totiž zabránit neoprávněným zásahům do vlastnictví; vyžaduje se tedy protiprávnost zásahu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4150/2015). Tuto žalobu lze tedy úspěšně podat nezávisle na tom, zda došlo ke vzniku škody, nezávisle na zavinění nebo úmyslu do vlastnictví zasáhnout ze strany rušitele nezávisle na jeho deliktní způsobilosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 374/2015).
K otázce č. 2) však již dovolání, kromě jejího samotného vymezení, žádnou argumentaci neobsahuje, a dovolacímu soudu tak není zřejmé, jaké argumenty dovolatele by k této otázce měl posoudit bez ohledu na to, že není zřejmé, k jakému konkrétnímu důvodu přípustnosti dovolání by měly být směřovány. V této části tak dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Namítá-li žalovaný v závěru dovolání, že mu bylo odepřeno právo na uplatnění důkazů v řízení před odvolacím soudem, neboť mu odvolací soud odňal možnost uplatnit jako důkaz navrženou listinu, jde o tvrzenou vadu řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1360/2021, nebo ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 804/2023). Dovolatel odvolacímu soudu tak vytýká vady řízení, které jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23, uveřejněný na https://nalus.usoud.cz ).
V dané věci jde o prostou tvrzenou vadu řízení, což vyplývá z toho, že v souvislosti s ní dovolatel neformuluje žádnou otázku procesního práva a neuvádí ani žádný důvod přípustnosti dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu