ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.265.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 265/2023-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. M. , zastoupené JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o určení vlastnického práva ke dni smrti zůstavitele I. M., vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 254/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2022, č. j. 7 Co 519/2022-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2022, č. j. 7 C 254/2021-69, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že I. M., zemřelý dne 13. 6. 2019 (dále jen „zůstavitel“), byl ke dni úmrtí vlastníkem stavby nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále jen „stavba“) – (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 7 Co 519/2022-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že soudy v projednávané věci nezohlednily všechny právně významné skutečnosti co se týče charakteru stavby, kterou měl nabýt otec zůstavitele, a která byla určená k demolici. S ohledem na to, že stavba byla žalovanou převáděna jako stavební materiál, zákon na tento druh převodu nekladl žádné zvláštní požadavky a postačovala faktura. Soudy nicméně věc posuzovaly tak, jako by byla prodávána stavba za běžných okolností. Otázkou, kdy vlastník prodává stavbu, o kterou nemá zájem a prodává ji pouze jako stavební materiál za účelem demolice, a do jaké míry jsou tyto skutečnosti významné při posouzení podmínek vydržení, zejména zda tyto skutečnosti mohou zakládat dobrou víru kupujícího, že je vlastníkem stavby, pokud k demolici nakonec nedojde, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval. Dále žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem nepoctivý úmysl pro účely posouzení podmínek mimořádného vydržení, pokud jej shledal v nedostatku právního důvodu držby a tím v nedostatku dobré víry právního předchůdce zůstavitele i pak samotného zůstavitele, což jsou však podmínky pro vydržení řádné, nikoliv mimořádné. Otázku nepoctivého úmyslu měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; žalobkyně k výkladu tohoto pojmu odkazuje na komentářovou literaturu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně v dovolání předkládá otázku, zda okolnost, že vlastník prodává stavební materiál stavby určené k demolici, může být významná pro posouzení podmínek vydržení vlastnického práva k této stavbě, a sice dobré víry kupujícího, že je vlastníkem stavby, jejíž materiál koupil, pokud k demolici nakonec nedojde; má jít o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec postaveno. Nejedná se navíc o právní otázku v rozhodovací praxi neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř., nýbrž pouze o konkrétní skutkové okolnosti projednávané věci, na které však lze bez problému aplikovat obecné závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se dobré víry a omluvitelnosti omylu, od níž se nalézací soudy nikterak neodchýlily.
Dovolací soud nemůže přisvědčit námitce žalobkyně, že nalézací soudy posoudily věc nesprávně, pokud na prodej předmětné stavby pro účely posouzení podmínek vydržení nahlížely jako na prodej běžné nemovitosti a nepřikládaly zásadnější význam okolnosti, že se jednalo o stavbu určenou k demolici prodávanou pouze jako stavební materiál. Nutno zároveň podotknout, že dovolací argumentace žalobkyně si značně protiřečí, pokud žalobkyně na jednu stranu namítá, že otec zůstavitele kupoval pouze stavební materiál dané stavby, nikoliv stavbu jako takovou, tudíž nebylo nutné uzavírat písemnou smlouvu a postačovala pouze faktura, ale současně se domáhá určení, že došlo k nabytí vlastnického práva na základě vydržení ke stavbě jako běžné nemovitosti. V řízení zjištěné okolnosti ovšem v žádném případě nemohou zakládat dobrou víru zůstavitele ani jeho otce jako jeho právního předchůdce, že jsou vlastníky stavby jako běžné nemovitosti, jak správně uzavřely již soudy nižších stupňů.
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů – kterými je dovolací soud vázán – plyne, že v projednávané věci byla v roce 1967 uzavřena (ústní) kupní smlouva pouze na stavební materiál stavby určené k demolici, na základě čehož byla otci zůstavitele vystavena faktura. Obsahově se tudíž vůbec nejednalo o uzavření kupní smlouvy na nemovitost, pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydržením proto zcela chybí právní titul, na základě kterého by se otec zůstavitele a následně pak zůstavitel chopil držby dané nemovitosti. A i kdyby se snad otec zůstavitele jako právní předchůdce zůstavitele nebo později sám zůstavitel domnívali, že se jednalo o koupi nemovitosti jako takové, nikoliv jen stavebního materiálu, nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že vlastnické právo k této nemovitosti mohl otec zůstavitele řádně nabýt pouze na základě vystavené faktury, aby nemovitost později mohla být součástí dědického řízení (což navíc bylo v řízení prokázáno, že součástí dědického řízení nebyla), na jehož základě by ji poté nabyl zůstavitel. Závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu o nedostatku dobré víry včetně neexistence právního titulu, od něhož by dobrou víru zůstavitele i jeho právního předchůdce bylo možné odvodit, dovolací soud považuje za zcela správný, a to i s ohledem na dále uvedené závěry své ustálené rozhodovací praxe.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1481), se podává, že „právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný. Pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti.“ Z dalšího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000 (uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 9/2003, str. 479), pak ve shodě s výše citovanými závěry plyne, že „pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit.“
S ohledem na to, že podle §134 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (ve znění účinném do 31. 3. 1983, tedy v době údajné koupě předmětné stavby otcem zůstavitele) – (dále jen „obč. zák.“) byla ke smlouvě o převodu nemovitosti třeba její registrace státním notářstvím, přičemž vlastnictví přecházelo registrací smlouvy, nemohl být otec zůstavitele s ohledem na výše uvedené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu v dobré víře, že nabyl vlastnické právo ke stavbě jako nemovitosti, pokud současně ze skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy neplyne, že by byla uzavřena písemná kupní smlouva, která by byla následně registrována státním notářstvím. V důsledku toho si proto zůstavitel nemohl započíst dobu oprávněné držby svého právního předchůdce a současně mu pro jeho držbu chyběl řádný právní titul, neboť předmětná stavba nemohla být ani součástí dědictví po jeho otci. Nalézací soudy proto správně uzavřely, že zůstavitel se nestal vlastníkem předmětné stavby na základě vydržení, neboť nebyly splněny podmínky oprávněné držby ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák., a to ani vzhledem k právnímu titulu držby.
Dále žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil pojem nepoctivý úmysl pro účely posouzení podmínek mimořádného vydržení podle §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž otázku nepoctivého úmyslu řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Pomine-li dovolací soud skutečnost, že žalobkyně v rozporu s požadavkem §241a odst. 2 o. s. ř. stanovujícím obligatorní náležitosti dovolání, řádně nevymezuje k této otázce přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť pouze obecně zmiňuje, že otázku nepoctivého úmyslu odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nicméně neuvádí jediné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž by měly být závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, a dovolání je tudíž v této části vadné, je třeba současně uzavřít, že ani pokud by byla tato náležitost dovolání vymezena řádně, nemohla by tato námitka přípustnost dovolání založit, a to proto, že na výkladu pojmu nepoctivého úmyslu odvolací soud svůj závěr o tom, že zůstavitel nemohl nabýt vlastnické právo k předmětné stavbě ani na základě mimořádného vydržení, primárně nezaložil.
Podle §1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
Podle §3066 o. z. do doby stanovené v §1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
Odvolací soud svůj závěr o nesplnění podmínek pro mimořádné vydržení založil v prvé řadě na nesplnění podmínky uplynutí potřebné doby ve smyslu §3066 o. z., a to s ohledem na to, že držba předmětné stavby zůstavitelem (v domnění, že ji drží jako vlastník) zanikla v roce 2015, kdy zůstavitel v pozici nájemce uzavřel s žalovanou ohledně užívání této stavby nájemní smlouvu; žalovaná se tak stala držitelkou věci. Co se týče výkladu pojmu nepoctivého úmyslu, odvolací soud svou argumentaci uvedl spíše nad rámec, když se vypořádával s argumentací žalobkyně v kontextu rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně výjimečných okolností, za kterých je možné posoudit okolnosti mimořádného vydržení i za dobu, kdy tento institut nebyl obsažen v právním řádu, a to z důvodu nutnosti ochrany dlouhodobé nerušené držby. V projednávané věci však bylo soudy uzavřeno, že o dlouhodobou nerušenou držbu mohlo jít pouze do roku 2015, kdy došlo k uzavření předmětné nájemní smlouvy, tudíž i kdyby o nepoctivý úmysl zůstavitele či jeho právního předchůdce nešlo, nebyla by splněna druhá z podmínek nutných pro mimořádné vydržení, a to uplynutí doby pěti let od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. ve smyslu §3066 o. z. Tento závěr odvolacího soudu však v dovolání žalobkyně nijak zpochybněn není.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu