ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2660.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2660/2023-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. H. a b) R. H. , obou zastoupených Mgr. et Mgr. Radimem Kalabisem, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, O. Lysohorského 702, proti žalované M. D. , zastoupené Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Politických obětí 118, o určení věcného břemene a o zdržení se zásahu do práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 412/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2022, č. j. 57 Co 177/2022-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 4. 4. 2022, č. j. 8 C 412/2020-70, zamítl žalobu na určení, že na pozemku p. č. XY v k. ú. a obci XY vázne věcné břemeno spočívající v právu umístit a vést přípojku dešťové kanalizace, a dále, že je žalovaná povinna se zdržet zásahů do tohoto práva žalobců; rozhodl též o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 57 Co 177/2022-110, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle zjištění soudů žalobci zřídili se souhlasem tehdejšího vlastníka na pozemku, o kterém se předpokládalo, že jej získají do vlastnictví (nyní je pozemek vlastnictvím žalované), kanalizační přípojku; k převodu vlastnického práva však nedošlo. Nyní tvrdí, že právo odpovídající věcnému břemeni (služebnost) vydrželi a domáhají se jeho ochrany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by „otázka hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ směřovala jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
Řada níže uvedených otázek je položena tak, aby Nejvyšší soud v podstatě přezkoumal celý postup soudů v nalézacím řízení a věc vlastně „primárně“ sám posoudil, zejména otázku vydržení či nabytí práva ze zákona. Těmito otázkami nebylo možné se zabývat.
Přípustnost dovolání dovolatelé odůvodňují tím, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka hmotného práva má být posouzena jinak, neboť dané rozhodnutí nenachází oporu v hmotném právu a jedná se rovněž o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebyly“. Žádný návrh na změnu judikatury dovolacího soudu nepředkládá, neuvádí, která dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Klade pak dovolacímu soudu níže uvedené otázky, zakládající podle něj přípustnost dovolání:
„Zatížil soud v řízení 8 C 412/2020 a soud odvolací řízení vadou, když z jím známých a provedených důkazů ze spisu 10 C 118/2018, jakož i z nově nalezené listiny – stavebního deníku, nezkoumal, zda na předmětném pozemku nevzniklo k 31. 12. 1993 věcné břemeno vedení kanalizační přípojky dešťové kanalizace ze zákona? Lze konstatovat, že dokončením kanalizace na pozemku p. č. XY v k. ú. a obci XY vzniklo k 31. 12. 1993 ve prospěch žalobců, jakožto vlastníků panujícího stavebního pozemku, na kterém mají umístěnu nemovitost č.p. XY, věcné břemeno ze zákona a toto stále trvá?“
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání; neobsahuje nic, co by přesahovalo individuální posouzení věci, navíc není formulována právní otázka, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. V první řadě dovolatelé neuvádějí, stejně jako v předchozím řízení, podle jakého právního předpisu by mohlo takové věcné břemeno „ze zákona“ vzniknout, takto položená otázka je pro nekonkrétnost a neurčitost irelevantní. V řízení před soudem prvního stupně opírali existenci věcného břemene o vydržení; tvrdili též, že přípojku zbudovali v letech 1993-1994. Teprve v odvolacím řízení předložili kopii stavebního deníku, ze které mělo vyplývat, že stavbu ukončili v roce 1993; s tímto důkazním návrhem se odvolací soud vypořádal pod bodem č. 23 rozsudku, na který dovolací soud odkazuje. Kolaudační rozhodnutí bylo datováno dnem 14. 2. 1994.
„Lze posoudit v rozporu s provedeným dokazováním a tvrzením stran věc jako tzv. výprosu, jak činí Krajský soud v Ostravě, a to za situace, kdy jednak nebylo v minulosti dáno žádné časové omezení a již soud v řízení 10 C 118/2018 odkázal na judikaturu v podobě rozhodnutí 22 Cdo 483/2011 a 22 Cdo 4027/2010 a jednak za situace, kdy žalovaná i její právní předchůdci kategoricky popírají udělení souhlasu a na tomto tvrzení setrvávají také u odvolacího řízení 57 Co 177/2022?“
V řízení soudy nemohou vycházet z toho, co účastníci tvrdí či popírají, ale ze zjištěného skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně (bod č. 12 rozsudku) vyšel ze skutkového zjištění, že tehdejší vlastník pozemku, ve kterém kanalizace leží, bratr žalobce R. H. (i jeho manželka) se zřízením kanalizace souhlasili. To, že žalovaná souhlas popírá, na věci nic nemůže změnit. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001, uvedl, že nebyla-li určena doba ani účel užívání věci, vzniká nezávazná výprosa, přičemž vlastník věci může kdykoliv požadovat její vrácení. Uživatel nemůže takovou věc vydržet. Je ještě třeba připomenout, že pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012). V této věci nebylo zjištěno, že by mezi žalobci a R. H. bylo takové právo sjednáno. Šlo nanejvýš o závazkový vztah mezi nimi, který právní nástupce neváže.
„Lze konstatovat za situace, kdy žalovaná i její právní předchůdci kategoricky popírají, že by udělili v minulosti souhlas se zbudováním této kanalizace, a současně tato nebyla umístěna na pozemku p. č. XY v k. ú. a obci XY lstí či nepoctivým jednáním, že nedošlo k mimořádnému vydržení věcného břemene po uplynutí mimořádné vydržecí doby?
Předpokladem vydržení práva, ať již řádného nebo mimořádného, je jeho držba. V této věci bylo zjištěno, že žalobci zřídili přípojku na základě neformálního souhlasu bratra žalobce, bylo dohodnuto, že tento pozemek si žalobce v budoucnu odkoupí (bod 20 rozsudku soudu prvního stupně). Žalobci tak nutně museli již při obdržení souhlasu vědět, že jim není zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni, že tu není žádný, ani domnělý právní důvod k založení tohoto práva a že mohou kanalizaci zřídit jen kvůli strpění vlastníka; neměli žádný legitimní důvod se domnívat, že jim bylo zřízeno věcné břemeno. Je pak třeba rozlišovat samotné zřízení kanalizace – to jistě nepoctivé nebylo – od uchopení držby práva odpovídajícího věcnému břemeni. I kdyby tak nešlo o výprosu, která vydržení vylučuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022), pak by vydržení bránil nedostatek držby; pokud by se žalobci přece jen držby práva ujali, šlo by v této konkrétní situaci o uchopení svémocné a činěné v nepoctivém úmyslu.
K námitce překvapivého rozhodnutí:
„Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a řada dalších rozhodnutí). Jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, a řada dalších rozhodnutí). K takové vadě však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), tedy je-li přípustné z jiného důvodu, uvedeného v §237 o. s. ř. a spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci.
Navíc o překvapivé rozhodnutí nešlo, odvolací soud na možnost posoudit vztah jako výprosu účastníky upozornil a umožnil jim k této otázce argumentovat (viz bod 17 rozsudku).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu