ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2800.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2800/2022-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. B., a b) V. B., proti žalované J. P. , zastoupené obecným zmocněncem J. F., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 26/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 19 Co 61/2022-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalobců je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 150,- Kč do tří od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 5 C 26/2021-110, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 1. 2022, č. j. 5 C 26/2021-136, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že E. B., zemřelá dne 30. 4. 2020 (dále jen „zůstavitelka“), byla ke dni úmrtí vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 19 Co 61/2022-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jinak jej ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné, neboť soudy obou stupňů ze zjištěného skutkového stavu vyvodily nesprávné právní závěry, a současně situace, k níž došlo v projednávané věci, dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. K řešení předkládají dovolacímu soudu otázku, zda lze dobrou víru držitele dovodit ze skutečnosti, že vlastník nemovitosti převzal kupní cenu a po celou dobu potřebnou k vydržení neučinil žádné kroky k přerušení držby. Odvolacímu soudu vytýkají, že řádně nehodnotil zejména okolnost zaplacení (a nevrácení) kupní ceny ze strany žalované, a dále to, že zůstavitelka jako právní laik ponechala další postup zcela na žalované, přičemž spoléhala na její poctivost a ujištění, že vyřídí všechny formality nezbytné k zápisu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí. S ohledem na to zůstavitelka byla v dobré víře, že jí vlastnické právo náleží, neboť neměla po celou vydržecí dobu důvod pochybovat, že jí předmětné pozemky po právu patří a právní režim bude v budoucnu dán ze strany žalované do souladu se skutečností, k čemuž však nikdy nedošlo. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že o neprovedení vkladu byly obě strany řádně písemně informovány, přičemž tato skutečnost byla v řízení prokázána. Tím byla kupní smlouva zrušena, předmětné pozemky nebyly předány k užívání a žalovaná je vždy považovala za své. Nalézací soudy podle ní správně zjistily skutkový stav a rovněž správně uzavřely, že v projednávané věci nemohlo na straně zůstavitelky dojít ke splnění podmínek řádné a poctivé držby. V dovolání předkládanou právní otázku považuje za manipulativní, neboť strany si plnění z předmětné kupní smlouvy vrátily. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobci v dovolání předkládají otázku, zda lze dobrou víru držitele dovodit ze skutečnosti, že vlastník nemovitosti převzal kupní cenu a po celou dobu potřebnou k vydržení neučinil žádné kroky k přerušení držby; má se jednat o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou.
Tato otázka není v projednávané věci relevantní, neboť na jejím řešení není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nejde navíc o právní otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou, neboť na ni lze bez problémů aplikovat obecné závěry rozhodovací praxe týkající se problematiky vydržení, zejména co se týče oprávněnosti držby a omluvitelnosti omylu, o jejíž existenci přitom mají povědomí i sami žalobci, neboť některé obecné závěry této rozhodovací praxe zmiňují rovněž v rámci své dovolací argumentace.
Odvolací soud své rozhodnutí o tom, že zůstavitelka předmětné pozemky nevydržela, založil na závěru, že nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží, pokud bylo současně zjištěno, že její vlastnické právo nebylo na základě uzavřené kupní smlouvy nikdy zavkladováno, přičemž řízení o návrhu na vklad do katastru nemovitostí bylo s vědomím a výslovným souhlasem obou stran kupní smlouvy zastaveno, o čemž byly obě strany následně písemně vyrozuměny katastrálním úřadem. Nová kupní smlouva, případně její dodatek, nebyla nikdy uzavřena, a současně nebyl nikdy podán ani nový návrh na vklad. S ohledem na to, že zůstavitelka věděla, že její vlastnické právo nebylo zapsáno do katastru nemovitostí, odvolací soud uzavřel, že nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastnicí předmětných pozemků.
S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud zcela ztotožňuje; tento závěr je rovněž plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4173/2010 (dostupném, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), dovolací soud konstatoval, že „držba nemovitosti uchopená na základě kupní smlouvy, která nebyla vložena do veřejných knih, a pro nedostatek intabulace se tak nestala účinnou, nenaplňuje znaky oprávněné držby.“ V tomtéž rozhodnutí se pak odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1481), z něhož se podává, že „právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný. Pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti.“ Citované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4173/2010 pak dodává, že „tento závěr je ovšem nutné vztáhnout i na vklad práva do katastru nemovitostí, resp. jeho zápis do veřejné knihy podle starších právních předpisů.“
V dalším z rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo také uvedeno, že „jestliže si kupující neověřil, zda byl zápis vkladu vlastnického práva proveden, mohl být sice subjektivně přesvědčen, že mu nemovitost patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti, kterou je právě zmíněné ověření zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, by musel vědět, že tomu tak není“ (viz rozhodnutí odvolacího soudu akceptované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3037/2011). V tomtéž rozhodnutí dovolacího soudu se pak odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 9/2003, str. 479), z nějž se podává, že „pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného ustanovení zákona omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který hodlá učinit.“
Zůstavitelka tedy s ohledem na výše uvedené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, pokud nikdy nedošlo k jeho zápisu do katastru nemovitostí, ačkoliv z §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 7. 6. 2006, tedy v době uzavření předmětné kupní smlouvy mezi žalovanou a zůstavitelkou) jasně plyne, že „převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“ Závěr o nedostatku dobré víry na straně zůstavitelky pak platí v souzené věci tím spíše, že zůstavitelka navíc prokazatelně věděla, že k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem je zapotřebí kromě uzavření kupní smlouvy i podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť v řízení před nalézacími soudy bylo zjištěno, že návrh na vklad byl původně podán, avšak pro zjištěné vady, nemohl být vklad proveden, a nejednalo se tedy o „pouhou“ neznalost zákona či opomenutí podání návrhu na vklad. Projednávanou věc má proto dovolací soud s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti za až učebnicový příklad nedostatku dobré víry na straně zůstavitelky.
To platí v dané věci tím spíše, uvádí-li sami dovolatelé v dovolání, že „kupující byla po několik let ujišťována, že věc bude ´dotažena´, do konce“, neboť již tímto poukazem na proces, který měl trvat několik let u vcelku běžného rutinního převodu, měla být nabyvatelka opatrná v úsudku, zda skutečně vlastnicí převáděných nemovitostí je.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
V záhlaví rozhodnutí nebyl uveden JUDr. Přemysl Kubíček, advokát se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 157/4, jako zástupce žalobců, neboť v mezidobí od podání dovolání do rozhodnutí Nejvyššího soudu o něm, byl tento advokát vyškrtnut z ČAK. Na splnění podmínky povinného zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. to však nemá vliv, neboť v době jeho sepisu advokátem ještě byl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 8. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu