ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3064.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3064/2022-577
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. O. , zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovanému V. L. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1961, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 35/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 28 Co 237/2021-445, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 34 025,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Jiráka, advokáta se sídlem v Kladně, Saskova 1961.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 18 C 35/2019-337, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k a) pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, b) pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., c) pozemku parc. č. XY [pozemky pod bodem a)–c) také dále jen jako „soubor nemovitostí domu“], d) pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., e) pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., f) pozemku parc. č. XY [pozemky pod bodem d)–f) také dále jen jako „soubor nemovitostí statku“], všechny v katastrálním území XY (všechny dohromady dále jen jako „předmětné pozemky“) – (výrok I). Předmětné pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II), kterému zároveň uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 4 877 843 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
[2] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 28 Co 237/2021-445, potvrdil výrok I a II rozsudku soudu prvního stupně a změnil jej ve výrok III tak, že žalovanému uložil za soubor nemovitostí domu zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu ve výši 2 309 842,50 Kč a za soubor nemovitostí statku ve výši 2 309 842,50 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolacímu soudu předložila podle svého názoru několik doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešených otázek hmotného a procesního práva. 1) Zda má soud povinnost zkoumat splnění podmínek §1144 a 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví týkající se faktické možnosti reálného rozdělení a samostatného využití věci za situace shodného tvrzení účastníků a zda je správný procesní postup soudu, pokud ohledně splnění podmínek pro možné rozdělení a využití nevedl dokazování. 2) Zda má soud povinnost v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jako řízení iudicium duplex , podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), poučit účastníky řízení o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit a rozhodnout i jinak, nežli účastníci navrhují a v takovém případě vyzvat účastníky k doplnění vylíčení rozhodných skutečností. 3) Zda lze považovat za zjevně nepřiměřenou úvahu soudu v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví v případě, kdy soud konečný navrhovaný způsob vypořádání jednoho z účastníků v průběhu označí za účelový, v důsledku čehož rozhodne ve prospěch druhého účastníka, u kterého účelovost jeho tvrzení nezkoumá. 4) Žalobkyně namítla porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu majetku. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že je nepřípustné. Žalobkyně podle něj sama v řízení opakovaně tvrdila, že pozemek parc. č. XY je součástí funkčního celku souboru nemovitostí statku, který by nebylo vhodné mezi účastníky řízení dělit. Vysvětlil, že soud má vzít za svá shodná tvrzení účastníků; nemá tak učinit jen tehdy, pokud se strany shodnou na něčem, co se zjevně příčí realitě, spravedlnosti a dobrým mravům. Dále namítal, že žalobkyně v dovolání dezinterpretovala závěry soudů a její argumenty jsou ryze účelové. Považoval za absurdní, že žalobkyně v dovolání zpochybňuje závěry, které v průběhu řízení učinila nespornými a které nijak nezpochybňovala ani v odvolacím řízení, jež sama svým odvoláním iniciovala. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a žalobkyni byla uložena povinnost uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení.
[5] Následně dne 21. 3. 2023 a také dne 10. 7. 2023 byly dovolacímu soudu doručeny dvě podání žalobkyně obě nazvané jako Doplnění skutečností významných pro rozhodnutí soudu o dovolání ze dne 21. 3. 2023 a ze dne 10. 7. 2023. V pozdějším z nich žalobkyně uvedla, že soudní znalec Ing. Karel Hataš se dopustil při vypracování posudku č. 93-02/2020 ze dne 20. 5. 2020 přestupku. K tomuto podání však dovolací soud s ohledem na uplynutí dovolací lhůty vůbec nemohl přihlédnout.
[6] Dovolání není přípustné.
[7] Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[8] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[9] Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, musí být v dovolání taková právní otázka jednoznačně identifikována a na jejím řešení musí být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
[10] Dovolání žalobkyně je na samé hranici projednatelnosti, neboť jen stěží v něm lze nalézt zobecnitelnou právní otázku, na které by zároveň bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Přesto dovolací soud níže nejdříve uvádí základní skutkové a právní závěry nalézacích soudů a dále se vypořádává s jednotlivými dovolacími námitkami.
[11] Nalézací soudy v souzené věci vycházely z následujících zjištění a závěrů. Každý z účastníků řízení (sourozenců) je vlastníkem podílu o velikosti id. 1/2 na předmětných nemovitostech. Žalovaný užívá od roku 1984 horní patro domu č. p. XY, žalobkyně do domu přístup má, ale stejně jako přilehlé pozemky jej pro své potřeby nevyužívá, neboť bydlí a pracuje v XY. Soubor nemovitostí statku využívá pro účely rodinného zemědělského podnikání žalovaný, resp. jeho manželka; žalobkyně jej neužívá a ani o to nikdy v minulosti neměla zájem. Stav předmětných pozemků není dobrý, žalovaný však neměl zájem do nemovitostí investovat před vyřešením spoluvlastnických vztahů. Předmětné pozemky nejsou fakticky reálně dělitelné, a to především kvůli tomu, jak jsou pozemky a stavby na nich stojící situovány, a to s výjimkou pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY.
[12] Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že reálné rozdělení s přihlédnutím k charakteru předmětných nemovitostí není dobře možné. Soubor nemovitostí domu i soubor nemovitostí statku totiž tvoří funkční celky, z nichž každý je rozdílně účelově využitelný. Reálné rozdělení některé z předmětných nemovitostí či jejich oddělení od celku by znamenalo snížení funkčnosti toho kterého z celků. Následně přistoupil k přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného, jemuž svědčilo kritérium solventnosti, kritérium účelného využití věci a také kritérium jejich budoucí údržby. Byl to pouze žalovaný, kdo disponoval dostatečnou částkou k neprodlenému vyplacení přiměřené náhrady. Žalovaný nadále hodlá v domě č. p. XY bydlet a statek využívat jako součást rodinného hospodářství a zároveň má dostatečné finanční prostředky k budoucí údržbě předmětných nemovitostí, přičemž je pochopitelné, že do nich doposud, s ohledem na nejistý osud předmětných nemovitostí, neinvestoval.
[13] Dovolatelka, zaprvé, předložila otázku, zda má soud povinnost zkoumat splnění podmínek §1144 a 1147 o. z. „v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví týkající se faktické možnosti reálného rozdělení a samostatného využití věci za situace shodného tvrzení účastníků a zda je správný procesní postup soudu, pokud ohledně splnění podmínek pro možné rozdělení a využití nevedl dokazování“.
[14] Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se na jejím řešení napadené rozhodnutí nezakládá. Nalézací soudy nepřistoupily k reálnému rozdělení předmětných nemovitostí, neboť to v souladu s §1144 o. z. nebylo dobře možné. Úvaha o dobře možném rozdělení věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přitom představuje právní závěr, k jehož formulaci slouží skutková zjištění podávající se zpravidla ze znaleckého dokazování, které však nezbytnou podmínkou pro takový závěr není. Podkladem pro takovou úvahu soudu mohou být skutková zjištění vyplývající i z jiných důkazních prostředků [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014 (dostupné stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz )]. V nyní souzené věci nalézací soudy vedly dokazování a na základě zjištěných skutečností dospěly k závěru o neúčelnosti a nehospodárnosti reálného rozdělení pozemků, u kterých by to fakticky v úvahu přicházelo, neboť tyto jsou součástí funkční celků. Soudy tedy nevycházely toliko ze shodného tvrzení účastníků řízení. Samotný závěr o tom, že rozdělení předmětných nemovitostí není dobře možné dovolatelka dovoláním relevantně v souladu s §237 o. s. ř. nezpochybnila.
[15] Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18 (dostupným na https://nalus.usoud.cz/ )]. Pokud tedy dovolatelka neuplatnila shora uvedenou námitku v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto výslovně z pohledu dovolací argumentace nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
[16] Tvrzení dovolatelky o možném dělení dvou pozemků uplatňuje žalobkyně až v dovolání. Neargumentovala jím ani v řízení před soudem prvního stupně ani v rámci odvolacího řízení. Naopak, současné tvrzení o dělitelnosti pozemků je v rozporu s jejími veškerými procesními stanovisky a návrhy ohledně způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví.
[17] Zadruhé, položila žalobkyně dovolacímu soudu otázku, zda má soud povinnost v řízení na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jakožto řízení iudicium duplex , podle §118a odst. 2 o. s. ř. poučit účastníky řízení o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit a rozhodnout i jinak, nežli účastníci navrhují a v takovém případě vyzvat účastníky k doplnění vylíčení rozhodných skutečností. Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé.
[18] Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
[19] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že poučení podle §118a odst. 1–3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
[20] Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).
[21] V projednávané věci byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 2 o. s. ř. nezakládá a rozhodnutí odvolacího soudu již z tohoto důvodu nelze označit jako překvapivé. Žalovaný od počátku řízení navrhoval přikázání všech předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví a již soud prvního stupně tomuto návrhu vyhověl. Žalobkyně tak měla možnost rozhodnutí odvolacího soudu předvídat a nebyla zbavena možnosti skutkově i právně argumentovat ve prospěch svého návrhu na vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem.
[22] Nadto o jiné právní posouzení zde nešlo, neboť celé řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím soudy posuzovaly toliko možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví. I zde také platí, že ani námitku aplikace §118a odst. 2 o. s. ř. žalobkyně neuplatnila v odvolacím řízení, ale přichází s ní až v rámci dovolání.
[23] Zatřetí, dovolatelka předložila dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda lze považovat za zjevně nepřiměřenou úvahu soudu v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví v případě, kdy soud konečný navrhovaný způsob vypořádání jednoho z účastníků v průběhu označí za účelový, v důsledku čehož rozhodne ve prospěch druhého účastníka, u kterého účelovost jeho tvrzení nezkoumá.
[24] Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá. Nelze totiž přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud snad nehodnotil tvrzení žalovaného ohledně účelného využití předmětných nemovitostí, zatímco tvrzení žalobkyně hodnotil a označil je za účelové. Odvolací soud se precizně zabýval kritériem účelného využití věci a ve svých úvahách zohlednil jak tvrzení žalovaného, tak žalobkyně. Důsledně přitom vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil procesní argumentaci žalobkyně a z jakých důvodů uvěřil žalovanému (k tomu bod 24, 25 a 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Takovému postupu nemá odvolací soud co vytknout. Ostatně, odkaz na účelovost učinil odvolací soud jako svůj hodnotící úsudek, když posuzoval změněná procesní stanoviska žalobkyně co do jí navrhovaného způsobu vypořádání.
[25] Konečně, začtvrté, žalobkyně namítala porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu majetku, neboť výše vypořádacího podílu byla zjevně nepřiměřená kvůli zásadnímu podhodnocení nemovitostí s ohledem na enormní nárůst jejich tržní ceny v roce 2021.
[26] Ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť ve své podstatě zpochybňuje toliko skutkové zjištění nalézacích soudů ohledně ceny předmětných nemovitostí.
[27] Dovolání lze však podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
[28] Stejně jako v předchozím případě ostatně i tady platí, že uvedenou námitku neuplatnila žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, takže samotná skutečnost, že se odvolací soud takovou námitkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Navíc platí, že stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Dovolací námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry ohledně ceny podávající se z provedeného dokazování, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní závěr soudu, ale skutkové podklady, ze kterých odvolací soud vychází. Otázka správnosti takto stanovené ceny není pak otázkou právní, ale skutkovou (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015). I zde ostatně chybí formulace právní otázky, která by měla založit přípustnost dovolání. To tím spíše, že ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím neuplatnila žalobkyně vůči závěrům znaleckého posudku žádné námitky a sama v dovolání výslovně uvádí, že nepožadovala „dodatek či revizi“ znaleckého posudku.
[29] Závěrem pak dovolací soud uvádí, že pokud snad dovolatelka celým obsahem dovolání vyjadřuje nesouhlas s tím, že soubor pozemků statku nebyl přikázán do jejího výlučného vlastnictví (ač ani to není z dovolání zřejmé, když zpochybňuje závěry o nedělitelnosti pozemků, resp. závěry o výši obvyklé ceny), pak se dovolací soud zcela ztotožňuje s precizním odůvodněním odvolacího soudu, jehož jednotlivé závěry uvedené výše považuje za správné a souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k jednotlivým kritériím viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2331/2019). Žalobkyně ani v tomto směru nevymezila žádnou otázku hmotného práva, kterou by se mohl dovolací soud zabývat a s argumentací odvolacího soudu ani fakticky věcně nepolemizuje.
[30] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
[31] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu