ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3186.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3186/2023-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) T. Ch. a b) P. Ch. , obou zastoupených Mgr. Ing. Ronaldem Khomem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 46, proti žalované: Cerea, a.s. , IČO 46504940, se sídlem v Pardubicích, Dělnická 384, zastoupená JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o zaplacení 97 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 297/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 5. 2023, č. j. 23 Co 78/2023-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 18 C 297/2021-198, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zaplacení 97 700 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadavek žalobců na zaplacení částky 97 700 Kč, která představuje úplatu za věcné břemeno chůze a jízdy po pozemku žalobců sjednanou ve smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 12. 6. 2007 na 3 000 Kč měsíčně splatných vždy k poslednímu dni v měsíci, a to za období od října 2018 do června 2021, je v rozporu s dobrými mravy. Odkázal přitom na zjištění, že ze strany žalobců docházelo minimálně od roku 2013 k neoprávněným zásahům do práva pozemek užívat (zpoplatňování vjezdu do areálů a blokování výjezdu vozidel), povinnost zdržet se takového rušení byla žalobcům uložena předběžným opatřením. Žalovaná tak byla chováním žalobců nucena přistoupit ke zřízení vlastní cesty ke svým nemovitostem, její žádost o zrušení věcného břemene žalobci nereflektovali, neakceptovali ani výpověď smlouvy o zřízení věcného břemene. Věcné břemeno bylo zrušeno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 9. 2019, který nabyl právní moci až dne 17. 6. 2021. V rozhodném období žalovaná pozemek žalobců jako cestu ani nevyužívala.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 23 Co 78/2023-236, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
4. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správná, rozpor s dobrými mravy však v žalobou uplatněném nároku neshledal. Uvedl, že žalobcům náleží za zřízené věcné břemeno opakovaná měsíční úplata, její odepření by muselo být podloženo relevantními důvody. K bránění výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni docházelo mimo rozhodné období. Žalovaná měla možnost domáhat se zrušení věcného břemene žalobou už dříve, za důvod pro odepření sjednané měsíční úplaty proto nelze považovat ani nepřijetí dohody o zrušení věcného břemene. Žalobci navíc důvody pro nepřijetí dohody odůvodnili svou představou o celkovém narovnání vzájemných vztahů, neboť z uzavřené dohody vyplýval i závazek vlastníka panující nemovitosti podílet se na náhradě jen 50 % skutečně a účelně vynaložených nákladů na opravu nebo rekonstrukci zatížené nemovitosti.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
6. Dovolání odůvodnila tím, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení, když zjištěné skutečnosti nesprávně posoudil, neboť korektiv dobrých mravů neaplikoval, ačkoli jej aplikovat měl. Odvolací soud podle názoru dovolatelky bagatelizoval předchozí protiprávní jednání žalobců, které dovolatelku donutilo realizovat vlastní příjezdovou komunikaci, čímž potřeba využití věcného břemene odpadla. Odvolací soud zjištěné rušení ve výkonu práva a šikanu a schválnosti ze strany žalobců „přešel“ a věc vyložil tak, že je problémem žalované, že věcné břemeno nevyužívala. Nevzal ani v úvahu, že nárok je uplatňován převážně za dobu trvání odvolacího řízení zahájeného odvoláním žalobců proti rozsudku, kterým bylo věcné břemeno zrušeno, a že v této době žalobci žalované žádné plnění neposkytovali. Argumentaci odvolacího soudu, že úplata byla určena i na zjištění sjízdnosti pomocí údržby, považuje žalovaná za učiněný obrácenou logikou, neboť náklady na údržbu jsou zpravidla vynakládány až v návaznosti na to, že je údržba užíváním vynucena. Posouzení ze strany odvolacího soudu považuje dovolatelka za striktně formalistické. Tím, že odvolací soud pominul zohlednit a vypořádat zjištěné skutečnosti a na zjištěný skutkový stav nahlížel izolovaně mimo celkový kontext, zasáhl dle názoru dovolatelky do jejího práva na spravedlivý proces. Neaplikací korektivu dobrými mravů se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe (odkázala na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 a 21 Cdo 3722/2017) a od rozhodnutí Nejvyššího soudu, na „která odkazoval soud prvního stupně“. Přípustnost dovolání tedy spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se aplikace institutu dobrých mravů, principu poctivosti a zákazu zneužití práva.
7. Vzhledem k tomu, že aplikace institutu dobrých mravů je vždy zásadně svázána s okolnostmi projednávané věci, dovolatelka „z opatrnosti a pro právní jistotu rovněž deklaruje“, že přípustnost dovolání spatřuje také v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dosud neřešené otázce hmotného práva, zda lze odepřít požadavek na zaplacení historicky smluvně ujednané pravidelné úplaty za zřízení a trvání věcného břemene pro rozpor s dobrými mravy za situace, kdy povinný z věcného břemene znemožňoval právo odpovídají věcnému břemeni využívat, oprávněný z věcného břemene tím byl donucen zajistit si alternativní přístup za vynaložení enormní investice, povinný z věcného břemene odmítal navazující legitimní požadavek na uzavření dohody o zrušení věcného břemene a nakonec brojil proti rozhodnutí o zrušení věcného břemene a tím oddaloval právní moc tohoto rozhodnutí, je-li takový nárok uplatněn v období projednávání odvolání povinné osoby proti rozhodnutí o zrušení věcného břemene.
8. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Podle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
13. Žalovaná považuje požadavek žalobců na zaplacení sjednané měsíční úhrady za zřízenou služebnost cesty za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nesprávné právní posouzení ze strany odvolacího soudu spatřuje v tom, že rozpor s dobrými mravy neshledal.
14. Problematikou dobrých mravů v podmínkách zákona č. 89/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), v usneseních ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018. Dovodil, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v §2 odst. 3 o. z. a v §8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (uvedený závěr převzal Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
15. Ustanovení §8 o. z. (dříve §3 odst. 1 obč. zák.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Zákaz zneužití práva (§8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§8 o. z.), závisí tedy vždy na posouzení konkrétních okolností věci (k tomu srovnej souhrnně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2616/2021). Samotné konkrétní okolnosti, u kterých je otázka možného zneužití práva posuzována, proto nečiní z právní otázky zneužití práva (souladu s dobrými mravy) otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
16. Odvolací soud zdůraznil, že úplata za věcné břemeno cesty ve výši 3 000 Kč měsíčně představuje úplatu za možnost pozemek užívat ze strany žalované a povinnost žalobců nejen takové užívání strpět, ale v souladu s uzavřenou smlouvou také zatíženou nemovitost udržovat. V období, za které je úplata požadována, byla zachována jak možnost pozemek užívat, tak povinnost žalobců užívání strpět a zatíženou nemovitost udržovat. Odvolací soud zjistil také důvody, pro které žalobci nepřijali návrh dohody o zrušení věcného břemene a pro které měli zájem na dalším trvání věcného břemena, zneužití práva proto neshledal ani v nepřijetí návrhu na zrušení věcného břemene ani v jejich odvolání proti rozsudku, kterým bylo věcné břemeno zrušeno. Řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu, který zneužití práva ani rozpor s dobrými mravy v požadavku na zaplacení sjednané měsíční úplaty za věcné břemeno cesty neshledal, nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené.
17. Odvolací soud se při posouzení dovolatelkou vymezené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Je třeba rovněž dodat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které žalovaná výslovně odkazuje, řeší rozpor s dobrými mravy u námitky promlčení a u dovolání se zákonné ochrany zaměstnance a rozpor s dobrými mravy nebyl v řešených věcech shledán.
18. Dovolání je nepřípustné, Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu