ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3207.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3207/2023-580
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. M. , zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovanému L. M. , zastoupenému JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 328/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2023, č. j. 13 Co 12/2022-523, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 34 C 328/2018-315, ve spojením s opravným usnesením ze dne 15. 10. 2021, č. j. 34 C 328/2018-324, rozhodl o tom, které věci ze zaniklého společného jmění manželů připadnou žalovanému (výrok I), zamítl návrh žalobkyně na vypořádání prostředků na účtu stavebního spoření na jméno žalovaného a vnosu žalobkyně do společného jmění manželů ve výši 288 000 Kč (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů do 6 měsíců od právní moci rozsudku 4 025 276 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 13 Co 12/2022-523, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobkyni i žalovanému ze zaniklého společného jmění manželů přikázal jednu polovinu dluhu ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru č. 0702586901 uzavřené dne 20. 11. 2009 s ČSOB Stavební spořitelnou, vedeného na účtech č. XY a XY, a jednu polovinu dluhu úvěrové smlouvy č. 53100027 uzavřené dne 27. 1. 2005 se Státním fondem podpory investic, a žalovanému dále pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v katastrálním území XY, a konkrétní movité věci (výrok I), výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění manželů 3 110 085 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II), ve výroku II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV - VI).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání.
4. V dovolání uvedl, že „na jeho straně jsou dovolací důvody uvedené v obč. soudním řádu“. Odvolacímu soudu vytýká, že shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro disparitu podílů pro chování žalobkyně v závěru manželství s tím, že šlo o obvyklé chování manžela v rozvodovém řízení. Popisuje nezájem žalobkyně o nezletilé děti a jejich potřeby v závěru manželství a po jeho zániku, klade si otázku, zda takové chování je morální a společensky únosné, stanovené výživné pro nezletilé děti označuje jako nuzné. Uvádí, že hotově uhradil z jím nakumulovaných prostředků před manželstvím částku minimálně 1 000 000 Kč a že „veškeré platby na účty stavebního spoření šly z účtu žalovaného“, potřeby dětí a náklady na platbu úvěrů nesl i po rozvodu, od opuštění domácnosti žalobkyní hradil výdaje s domem. Přihlédnutí k výpovědi žalobkyně, která při svém výslechu už věděla, že se žalovaný domáhá disparitního vypořádání, a vypovídala tak účelově, považuje žalovaný za pochybení soudu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nezhojil pochybení soudu prvního stupně „v otázce závazků účastníků vůči peněžním ústavům“, a nezapočítal částky, které žalovaný uhradil na společná pasiva po rozvodu manželství. Uvádí také, že pasiva byla účastníkům přikázána nesprávně, neboť vypořádání aktiv a pasiv se provádí ke dni právní moci rozvodového rozsudku, když tímto dnem manželství zaniká. Uzavírá, že „jeho případ je takovým, který zcela odůvodňuje rozhodnutí o disparitě podílů“, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
6. Dovolání má vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
7. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 , dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 , dostupné na nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Posouzení formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, a to včetně řádného vymezení otázky přípustnosti dovolání, není ze strany Nejvyššího soudu přepjatým formalismem, ale zákonem stanoveným postupem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 , či stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ).
11. Žalovaný v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, uvedl jen, že se domnívá, že dovolání je v jeho případě přípustné. Žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, neformuloval. V textu dovolání odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 a sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 a dále, v rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř., na „judikaturu NS ČR, kterou v řízení citoval“. Není však zřejmé, zda se podle názoru dovolatele odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zřejmě vyjádřené citovanými rozhodnutími) odchýlil nebo zda některá otázka hmotného nebo procesního práva (případně jaká) není v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena anebo by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
12. Dovolání žalovaného postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě ( §241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, která brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Dovolací soud nad rámec již uvedeného dodává, že dovolací soud zkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů jen z toho pohledu, zdali jsou relevantní úvahy soudů nižších stupňů řádně odůvodněny a nejsou-li zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018). V dané věci se soudy obou stupňů námitkou žalovaného, že jsou splněny podmínky pro disparitu podílů, zabývaly, odvolací soud se ztotožnil s podrobným odůvodněním soudu prvního stupně, který důvody pro odklon od principu rovnosti podílů v dané věci neshledal, a v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. usnesení ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1896/2022) srozumitelně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že to, co bylo jedním z manželům vynaloženo z výlučných prostředků na společné jmění manželů, je možné v řízení o vypořádání společného jmění uplatnit včas učiněným řádným návrhem jako vnos, nikoli zohlednit při úvaze o disparitě podílů. Úvahy nalézacích soudů o tom, zda jsou v dané věci dány důvody pro disparitu podílů, učiněné na základě skutkových zjištění, které dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), nepovažuje dovolací soud ani za zjevně nepřiměřené.
14. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu