ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3251.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3251/2023-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně H. B. , zastoupené Mgr. Vítem Havrdou, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 38/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2023, č. j. 30 Co 187/2022-447, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2023, č. j. 30 Co 187/2022-481, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2023, č. j. 30 Co 187/2022-447, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2023, č. j. 30 Co 187/2022-481, se zamítá .
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 18 198,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Škréty, advokáta se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 16 C 38/2020-402, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2023, č. j. 16 C 38/2020-469, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů 1 608 333 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2023, č. j. 30 Co 187/2022-447, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2023, č. j. 30 Co 187/2022-481, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť má za to, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného, resp. nepřikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobkyně odvolací soud řádně nezohlednil kritérium účelného využití věci a kritérium historické a citové vazby žalobkyně k předmětným nemovitostem. Napadené rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněné a úvahy odvolacího soudu v kontextu rozhodovací praxe dovolacího soudu za zjevně nepřiměřené. Současně mělo dojít i k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, neboť soudy neprovedly žalobkyní navržený důkaz. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se předmětné nemovitosti přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku 3 216 667 Kč, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a v obou případech uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Žalobkyně rovněž požádala o odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť je závažně ohrožena ve svých právech tím, že se žalovaný v důsledku právní moci napadeného rozhodnutí stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí a může s nimi nakládat zcela podle své vůle bez ohledu na postoj žalobkyně, přičemž vzhledem ke stáří a stavu nemovitostí hrozí např. i jejich odstranění či rozsáhlá změna.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že dovolání nesplňuje náležitosti, co se týče vymezení jeho přípustnosti a důvodu dovolání; neobsahuje zejména vymezení konkrétní právní otázky, která má být v dovolacím řízení posouzena, žádnou takovou otázku z obsahu dovolání nelze identifikovat, a dovolání tak obsahuje vady, pro které by mělo být bez dalšího odmítnuto. Po skutkové stránce má pak za to, že soudy řádně provedly dokazování a dospěly ke správným skutkovým i právním závěrům. Nesouhlasí s tím, že by v řízení existovaly důkazy, které by soud neprovedl, a současně by byly způsobilé k tomu, aby soud rozhodl jinak. Odvolací soud také při rozhodování o tom, komu z účastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány, vzal v úvahu všechny podstatné okolnosti a kritéria i konstantní judikaturu a na základě zjištěných okolností dospěl ke správnému závěru, že společná věc má být po zrušení spoluvlastnictví přikázána žalovanému. Navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto a žalovanému přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z dovolací argumentace žalobkyně lze v poměrech projednávané věci zobecnit, že žalobkyně rozporuje správnost nalézacími soudy zvoleného způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, a sice přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného. Při posuzování kritérií rozhodných pro to, komu ze spoluvlastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány (zejména kritéria účelného využití věci a kritéria historické a citové vazby) se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž jeho úvahy žalobkyně současně shledává v kontextu rozhodovací praxe dovolacího soudu zjevně nepřiměřenými.
Tyto námitky žalobkyně nezakládají přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud (ani soud prvního stupně) při úvaze o tom, komu ze spoluvlastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány, a při posuzování pro danou věc rozhodných kritérií, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil; napadené rozhodnutí současně obstojí i v tom směru, že úvahy odvolacího soudu v žádném případě nelze shledat zjevně nepřiměřenými.
Podle §1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
Podle §1147 věty první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní, to znamená, že je schopen vyplatit ostatním spoluvlastníkům přiměřenou náhradu za odnětí jejich vlastnického práva [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (toto rozhodnutí i všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Přichází-li do úvahy přikázání věci vícero spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže.
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§3 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
Ustálená rozhodovací praxe již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vycházela z toho, že k výši spoluvlastnického podílu musí soud při rozhodování přihlížet (srovnej např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4178/2015). V poměrech konkrétních případů se pak rozhodovací praxe snaží o jisté zobecnění významu hlediska velikosti podílů, a to závěrem, že hledisko velikosti podílu představuje kritérium poměrně významné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017). A i když nejde o hledisko samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku závažné důvody [srovnej např. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1553/2018, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2724/18 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1712/19 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Z výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy podává, že měla-li by být v tomto konkrétním případě v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věc přikázána do výlučného vlastnictví žalobkyně jakožto menšinové spoluvlastnice, musely by být pro takové řešení dány závažné a velmi přesvědčivé důvody. Tyto důvody spatřuje dovolatelka zejména v tom, že jí – na rozdíl od žalovaného – mají významně svědčit další rozhodná kritéria, a sice kritérium historické rodinné vazby a s tím související kritérium silné citové vazby k předmětným nemovitostem.
Dovolací soud nicméně podotýká, že rozhodovací praxe je ustálena v názoru, že tato kritéria jsou v porovnání s jinými kritérii (zejména právě kritériem velikosti podílu, solventnosti, nebo kritériem účelného využití věci) spíše okrajová a použitelná zejména v těch případech, ve kterých ostatní (významnější) kritéria vyznívají pro účastníky rovnocenně a nelze pouze na jejich základě jednoznačně rozhodnout, kterému ze spoluvlastníků má být věc přikázána.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se pak konkrétně podává, že právě hledisko historické vazby představuje kritérium pouze doplňkové (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021), přičemž toto kritérium může být rozhodující zejména v případech, kdy jsou podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 057)]. Také citová vazba k předmětu spoluvlastnictví má význam tehdy, pokud ostatní kritéria vyznívají rovnocenně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále sice uvedl, že kritérium historické či citové vazby se použije především tam, kde jeden ze spoluvlastníků např. dům postavil, zdědil, prožil v něm významnou část života apod., zatím co druhý jej nedávno nabyl např. v dražbě či koupí, aniž by v něm dříve bydlel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 754/2023), avšak shodně jako ve výše citovaných rozhodnutích také zde současně konstatoval, že i za těchto předpokladů lze k „historickým a citovým vazbám“ k nemovitosti v zásadě přihlédnout jen tehdy, když ostatní kritéria vyznívají rovnocenně.
Odvolací soud vycházel z toho, že oba účastníci projevili vůli nabýt předmětné nemovitosti do svého vlastnictví s tím, že oba mají dostatek finančních prostředků k vyplacení jak vypořádacího podílu druhému spoluvlastníku, tak i na případné investice do nezbytných oprav nemovitostí v budoucnu; tedy kritérium solventnosti svědčilo podle odvolacího soudu shodně oběma účastníkům. Jako rovnocenné hodnotil odvolací soud rovněž kritérium účelného využití věci s tím, že zohlednil, že oba účastníci shodně deklarovali svůj zájem v budoucnu užívat předmětné nemovitosti a rovněž do nich investovat finanční prostředky s tím, že v současné době nemovitosti neužívá ani jeden z účastníků a ani jeden z nich je nepotřebuje nezbytně k uspokojování svých bytových potřeb, neboť oba účastníci mají zajištěno bydlení jinde. Ohledně osoby žalovaného pak odvolací soud doplnil, že skutečnost, že je žalovaný realitním makléřem bez dalšího neznamená, že nabyl předmětný spoluvlastnický podíl pouze za účelem zisku, a to tím spíše, pokud uzavřel kupní smlouvu při vědomí probíhajícího sporu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a zaplatil kupní cenu, která odpovídala minimálně ceně obvyklé. I proto kritérium účelného využití věci hodnotil pro oba účastníky rovnocenně. Rozhodujícím pro úvahu odvolacího soudu proto bylo kritérium velikosti podílu, kdy žalovanému náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 2/3, zatímco žalobkyni náleží podíl o velikosti pouze ideální 1/3, a na základě toho – zcela v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí – odvolací soud konstatoval, že v konečném důsledku rozhodující pro přikázání nemovitých věcí žalovanému je právě velikost spoluvlastnického podílu.
K námitkám žalobkyně se pak odvolací soud – při zohlednění toho, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu považuje tato kritéria za pouze okrajová či doplňková – vcelku podrobně zabýval kritériem historické rodinné vazby a kritériem citové vazby, které by měly svědčit ve prospěch žalobkyně, a to v tom smyslu, zda žalobkyni posuzovaná kritéria případně svědčí způsobem natolik významným, že by při vzájemném poměřování převážila nad většinovým spoluvlastnickým podílem žalovaného, a dospěl k závěru, že tomu tak v projednávané věci není. Oba nalézací soudy totiž měly zásadní pochybnost o citové vazbě žalobkyně k předmětným nemovitostem. Již soud prvního stupně vytkl žalované, že kdyby měla k předmětným nemovitostem tak silné citové pouto, jak deklaruje, tak by minimálně udržovala v domě základní pořádek a prováděla běžnou údržbu, která se nepojí s vysokými finančními náklady ani velikostí spoluvlastnického podílu, nicméně žalobkyně nemovitosti neužívala a nechala je chátrat. Odvolací soud pak přičetl k tíži žalobkyně i její předchozí postoj v průběhu dědického řízení, kdy měla žalobkyně možnost získat většinový (3/4) spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, čímž mohla významně posílit své postavení, nebo pak dále to, že nevyužila svého předkupního práva, na jehož základě se mohla stát dokonce výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Ani odvolací soud proto u žalobkyně neshledal citové pouto k předmětným nemovitostem v natolik zásadní míře, aby bylo upřednostněno před kritériem velikosti podílu, které významným způsobem svědčí ve prospěch žalovaného jako většinového spoluvlastníka.
Odvolací soud tato hlediska posuzoval ve vztahu ke své úvaze, zda nejsou natolik silná a výjimečná, že by převážila nad kritériem velikosti spoluvlastnického podílu. I kdyby dovolací soud nezohlednil v neprospěch žalobkyně (oproti odvolacímu soudu) její postup v dědickém řízení či posouzení možnosti nabytí spoluvlastnického podílu, ani citová či rodinná vazba by nebyla v daném případě natolik výjimečná, aby převážily v této věci rozhodné hledisko velikosti spoluvlastnického podílu.
K výše uvedenému dovolací soud uzavírá, že úvahy odvolacího soudu jsou zcela v souladu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a současně je v žádném případě nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené, neboť odvolací soud zohlednil veškerá pro věc podstatná kritéria a své úvahy v tomto směru dostatečně odůvodnil. Dovolací soud pak v kontextu projednávané věci považuje za vhodné opětovně zdůraznit zejména to, že žalovaný vlastní na předmětných nemovitostech výrazně většinový podíl, a právě kritérium velikosti podílu bylo tím rozhodujícím kritériem, na základě kterého byly předmětné nemovitosti přikázány žalovanému, což žalobkyně v rámci své dovolací argumentace velmi upozaďuje či v některých ohledech zcela přehlíží.
K dalším dovolacím námitkám žalobkyně pak dovolací soud ještě nad rámec upřesňuje, že odvolací soud – přestože žalobkyně namítá, že se daným kritériem vůbec nezabýval, resp. z odůvodnění napadeného rozhodnutí není patrné, s jakým výsledkem, anebo že by žalobkyni dané kritérium nemělo vůbec svědčit – posuzoval i kritérium účelného využití věci. Nicméně dospěl k závěru, že v projednávané věci vyznívá pro oba účastníky rovnocenně (tedy svědčí jak žalobkyni, tak žalovanému), a proto toto kritérium nebylo tím zásadním kritériem, na základě kterého bylo nakonec rozhodnuto o tom, komu budou dané nemovitosti přikázány – tím totiž byla velikost podílu, jak bylo uvedeno výše.
Co se pak týče namítaného neprovedeného výslechu žalobkyní navrhovaných svědků, k tomuto dovolací soud pouze uvádí, že výslech těchto svědků měl sloužit nejen k prokázání, že žalobkyně na předmětných nemovitostech prováděla konkrétní údržbové práce, ale i k tomu, že jí svědčí kritérium účelného budoucího využití věci. Rozhodnutí odvolacího soudu přikázat předmětné nemovitosti do vlastnictví žalovaného nicméně není založeno na závěru, že by snad žalobkyni na rozdíl od žalovaného nemělo svědčit kritérium účelného využití věci, nýbrž je postaveno na důvodech jiných, jak bylo vysvětleno výše. Ve vztahu k tvrzenému rozsahu údržby nemovitostí pak odvolací soud uvedl, že i kdyby byla prokázána v rozsahu tvrzeném samotnou žalobkyní právě na základě jí navržených důkazů, nešlo by o okolnost, která by – i v případě jejího prokázání – převážila hodnocení rozhodných skutečností ve prospěch žalobkyně.
V rámci dovolacího přezkumu se však jedná pouze o namítanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (za předpokladu, že by se jednalo o námitku důvodnou, o což se v tomto případě ani nejednalo), ke které by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu