ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3316.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3316/2022-510
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. B. , b) MONTKOV, spol. s r. o. , IČO: 42936250, se sídlem ve Vyšehněvicích č. p. 10, obou zastoupených JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalované I. K., zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 11/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2017, č. j. 22 Co 1/2017-218, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce advokáta JUDr. Michala Žižlavského.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 17 C 11/2015-426, zamítl návrh, aby soud určil, že silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi zasahující na pozemky č. XY o výměře 3969 m2 - ostatní plocha, parc. č. XY o výměře 1694 m2 – ostatní plocha a parc. č. XY o výměře 5878 m2 – ostatní plocha, vše v obci XY, k. ú. XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, není ve vlastnictví žalované (výrok I). Zamítl též návrh, aby soud určil, že silážní žlab a opěrné zdi zasahující na pozemek č. XY v obci a katastrálním území XY, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve vlastnictví žalobce a) (výrok II) a návrh, aby soud určil, že silážní žlab a opěrné zdi zasahující na pozemky č. XY a č. XY v obci a katastrálním území XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve vlastnictví žalobce b) (výrok III). Rovněž určil, že k silážnímu žlabu přiléhající zpevněné plochy a komunikace zasahující na pozemek č. XY v obci a katastrálním území XY, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve vlastnictví žalobce a) (výrok IV), a že k silážnímu žlabu přiléhající zpevněné plochy a komunikace zasahující na pozemky č. XY a č. XY v obci a katastrálním území XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve vlastnictví žalobce b) (výrok V). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o nákladech řízení vůči státu (výroky VI, VII a VIII).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 22 Co 36/2022-472, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV a V potvrdil ve správném znění: „IV. Určuje se, že k silážnímu žlabu přiléhající zpevněné plochy a komunikace zasahující na pozemek č. XY v k. ú. XY jsou jako součásti tohoto pozemku ve vlastnictví žalobce a).“ a „V. Určuje se, že k silážnímu žlabu přiléhající zpevněné plochy a komunikace zasahující na pozemky č. XY a XY v k. ú. XY jsou jako součásti těchto pozemků ve vlastnictví žalobce b).“ (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalobci i žalovaná (dále též „dovolatelé“).
Žalobci podávají dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívají, „že právní otázka by měla být odvolacím soudem vyřešena jinak, a to vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci.“ Jsou přesvědčeni o tom, že silážní žlab není samostatnou stavbou v právním slova smyslu, neboť stejně jako u komunikací a zpevněných ploch nejde určit hranici mezi pozemkem a stavbou. Mají za to, že odvolací soud dospěl u dvou typově obdobných staveb k rozdílným právním závěrům, a rozsudek odvolacího soudu proto považují za nepřezkoumatelný. Rozdíly v technologii výstavby silážního žlabu, zpevněných ploch a komunikací nemohou podle jejich názoru samy o sobě zakládat důvod pro rozdílné právní posouzení těchto staveb, navíc za situace, kdy u obou typů staveb bylo shodně zjištěno, že již téměř neexistují. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že podané žalobě v plném rozsahu vyhoví.
Žalovaná podává dovolání do výroků I, II a III rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání spatřuje v §237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že odvolacím soudem posuzovaná otázka „zda k silážnímu žlabu přiléhající zpevněné plochy a komunikace jsou součástí pozemku nebo stavbou v právním slova smyslu, když nelze opominout, že bez těchto ploch a komunikací nelze silážní žlab užívat, a navíc tvoří se silážním žlabem funkční celek stavby“ byla řešena v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 838/2012, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019 a sp. zn. 28 Cdo 3282/2010, a dále v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18. Také se domnívá, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, čímž došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýká i způsob, jakým rozhodl o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujících výrocích IV a V rozsudku soudu prvního stupně, a dále v rozsahu potvrzení nákladových výroků prvostupňového rozsudku včetně výroku II zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná. Rozsudek odvolacího soudu považuje za správný pouze v části týkající se posouzení otázky silážního žlabu coby samostatné věci. Namítá, že odvolací soud měl shodně se silážním žlabem posoudit jako samostatnou věc i zpevněné plochy a komunikace, jež k silážnímu žlabu přiléhají a tvoří s ním neoddělitelně spjatý funkční celek.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobců není přípustné.
Z požadavku, aby dovolací soud vyřešil nebo posoudil jimi vymezenou právní otázku (posouzení stavby silážního žlabu jako samostatné věci v právním smyslu) jinak, než jak je posoudil odvolací soud (způsobem uvedeným žalobci), je přitom zjevné, že taková interpretace významově neodpovídá §237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz )]. Podle tohoto předpokladu přípustnosti dovolání totiž má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, a jde tedy o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. V nyní posuzované věci je však obsahem podaného dovolání požadavek žalobců, aby dovolací soud posoudil jinak právní otázku, kterou nesprávně vyřešil odvolací soud.
Žalobci rovněž neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit. Obsahem dovolání je tak pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem. V takovém případě však nevymezují žalobci řádně, v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobců směřuje výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, tedy i do nákladových výroků. Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení ale není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalované a jí vymezené právní otázce „zda k silážnímu žlabu přiléhající zpevněné plochy a komunikace jsou součástí pozemku nebo stavbou v právním slova smyslu, když nelze opominout, že bez těchto ploch a komunikací nelze silážní žlab užívat, a navíc tvoří se silážním žlabem funkční celek stavby“:
Dovolání žalované není rovněž přípustné, neboť odvolací soud se při řešení této právní otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu.
Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je při řešení právní otázky stavby coby samostatné věci již ustálena na následujících závěrech:
Obecné vymezení pojmu „stavba“ neobsahoval ani zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a neobsahuje ho ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle ustálené rozhodovací praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, str. 203), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 12, str. 318)] při vymezení obecného pojmu „stavba“ ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného předmětu vlastnických vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 5, str. 162), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008].
K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud již v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým komunikacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13, dostupným na nalus.usoud.cz , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), parkovišti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017-II.). Označená rozhodnutí dovolacího soudu, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou zveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Právě v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, k tomu Nejvyšší soud dodal, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.
Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
Při posuzování uvedených hraničních případů se zpravidla soudy neobejdou bez posouzení stavebně-technického provedení stavby, které umožňuje posoudit zejména to, jakým konkrétním způsobem je „stavba“ vybudována (z jakých materiálů, jakými stavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zde působí nějaký technologický pojící prvek apod.) a zda a jak je spojena se zemí pevným základem, případně zda je patrné, kde končí stavba a začíná pozemek apod.
Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů nebo součástí předmětného pozemku, tak záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Současná odborná literatura navazuje na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jejíž závěry považuje za použitelné; při formulaci obecných typických znaků stavby v občanskoprávním smyslu zdůrazňuje následující typické znaky: 1) jedná se o výsledek stavební činnosti člověka, 2) má materiální povahu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci (účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu, přičemž některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných {k tomu blíže KRÁLÍK, Michal. §1083 [Užití cizí věci pro stavbu na vlastním pozemku a nároky s tím spojené]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 300 a tam uvedená literatura}. Výslovnou akceptaci tohoto přístupu vyjádřila i aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020.
Z recentní judikatury lze odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3282/2021.
V posuzované věci soud prvního stupně na základě pokynu Nejvyššího soudu, který byl obsažen v jeho rozhodnutí ze dne 17. 9. 2019, č. j. 22 Cdo 4096/2017-245, a posléze i pokynu odvolacího soudu vyjádřeném v usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 1. 2020, č. j. 22 Co 1/2017-246, doplnil dokazování znaleckým posudkem Ladislava Morávka k objasnění sporné otázky, zda jsou zpevněné plochy a komunikace přiléhající k silážnímu žlabu samostatnou věcí, či zda jsou součástí pozemku. Z něj vzal za prokázané, že zpevněné plochy a komunikace přiléhající k silážnímu žlabu, jsou podle závěru znalce (s poznámkou, že závěry znalce zčásti vycházejí z projektové dokumentace, než ze skutečného provedení) provedeny ze silničních panelů o šířce 3 m (podle projektu IZD 300/100/15 /tl.15 cm/) na štěrkopískovém podkladu tl.20 cm, v obloucích dobetonovány, na podkladu ze štěrkodrti a štěrkopísku cca 20 cm, vjezd a výjezd ze žlabu zpevněn z monolitického betonu v tl. zřejmě jako u ostatních zpevněných ploch, šíře není již určitelná. Hranice, kde končí stavba komunikací a zpevněných ploch, není viditelná a stěží lze odhadnout, kde končí stavba a začíná pozemek. Stavby jsou na hranici životnosti, pokryty množstvím náletového porostu, mechy a lišejníky. Zčásti již komunikace neexistují.
Soud prvního stupně s ohledem na tato zjištění uzavřel, že stavba komunikací a zpevněných ploch je součástí pozemků, na nichž je vystavěna a není samostatnou věcí v právním slova smyslu. Uvedl, že u zpevněných ploch a komunikací jde v podstatě o umístění betonových panelů na vyrovnaný podklad, pravděpodobně v podobě stěrkopísku, popř. dobetonování ohybů hraněných panelů a vjezdu a výjezdu ze žlabu. Provedení je tak v zásadě shodné s provedením parkoviště (srovnání povrchu pozemku za pomoci přírodních materiálů a zpevnění povrchu položením asfaltového koberce či v podobě prefabrikovaných silničních betonových panelů). Takovou stavbu podle jeho názoru nelze považovat za stavbu spojenou se zemí pevným základem. Také shledal zjevnou snadnost odstranění takové stavby, jež je ztvárněním povrchu pozemku, aniž by se pozemek znehodnotil a uvedl, že tento závěr podporuje i zjištění, že části těchto staveb (zpevněných ploch a komunikací) se na pozemku již nenacházejí, aniž by byly dány podklady pro závěr, že se věc (pozemek) znehodnotila.
Odvolací soud se názorem soudu prvního stupně, i s jeho závěrem, zcela ztotožnil.
I dovolací soud považuje závěr nalézacích soudů, že stavby (k silážnímu žlabu přiléhající zpevněné plochy a komunikace) jsou součástí pozemků, na nichž jsou vystavěny a nejsou samostatnou věcí v právním slova smyslu, za souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu k této otázce a nepovažuje ho za zjevně nepřiměřený ve vztahu ke skutkovým zjištěním, z nichž vychází.
Je zcela evidentní, že nalézací soudy byly v řešené věci vystaveny hraničnímu případu posouzení, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí. Musely se rovněž vypořádat s legitimním očekáváním žalované, která stavby zakoupila v konkursním řízení. Do svých úvah proto musely promítnout jimi přijatý závěr, že silážní žlab je samostatnou věcí a zůstává ve vlastnictví žalované, zatímco k němu přiléhající zpevněné plochy a komunikace samostatnou věcí nejsou a tvoří součást pozemků ve vlastnictví žalobců.
Obrana žalované spočívá v tom, že silážní žlab tvoří s přiléhajícími zpevněnými plochami a komunikacemi funkční celek a že bez nich nelze silážní žlab užívat.
V rozsudcích ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019, ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3282/2010 a ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 838/2012, na které poukazuje, se Nejvyšší soud zabýval problematikou funkčních celků pro restituční účely.
Ohledně funkčních celků Nejvyšší soud například již v usnesení ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 945/2020, mimo jiné uvedl, že pojem funkční celek se dlouhodobě objevuje v souvislosti s problematikou restitucí, ale že s tím pojmem pracuje také soudní praxe i mimo tuto problematiku; např. při rušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Podle dovolacího soudu pak samotný pojem funkční celek, resp. právní předpisy, které neobsahují jeho zákonné vymezení, představují právní normy s relativně neurčitou hypotézou; posouzení, kdy o funkční celek jde, je tak ponecháno na úvaze soudu, který musí podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezit sám hypotézu právní normy ze širokého okruhu okolností; dovolací soud může jeho úvahu zpochybnit pouze tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Proto také nelze na definici funkčního celku vztáhnout obecně platná pravidla a nelze ani dospět k obligatornímu závěru, že součástí funkčního celku nemohou být i zastavěné pozemky. Posouzení existence funkčního celku je tak nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu.
V nyní posuzované věci odvolací soud zohlednil více okolností. Zabýval se tím, zda lze stavby považovat za funkční celek, ale přihlédl i k legitimnímu očekávání žalované. Zejména uvedl, že k výstavbě sporných staveb došlo v době, kdy veškeré dotčené pozemky byly obhospodařovány jedním vlastníkem (zemědělským družstvem), a veškeré komunikace tak byly budovány jako komunikace účelové sloužící k funkčnímu propojení pozemků a staveb za účelem zajištění hospodářské činnosti vlastníka. Zánikem zemědělského družstva a vydáním pozemků jednotlivým původním vlastníkům a jejich následným převodem na žalobce (a jiné vlastníky) již komunikace tuto funkci neplní a slouží obdobně jako původní areál ke zcela jiným účelům. Poukázal rovněž na to, že převážná část staveb, zejména komunikací a zpevněných ploch, již téměř neexistuje nebo jsou ve špatném stavu, a proto nemohou plnit svůj účel. Pouze silážní žlab může, byť v omezené míře vzhledem ke svému stavu, nadále sloužit ke skladování krmiva pro zvířata. Dále zohlednil, že na rozdíl od stavby silážního žlabu, který je samostatnou stavbou způsobilou být předmětem právních vztahů, a není tedy součástí pozemku, jsou komunikace a zpevněné plochy součástí pozemku ve vlastnictví žalobců. Zdůraznil, že žalovaná nikdy vlastnicí pozemků pod těmito stavbami nebyla. Motiv, který ji vedl ke koupi takových staveb při vědomí, že užívání věcí na cizím pozemku nemusí být bezúplatné, proto shledal za nejasný. Poukázal rovněž na to, že žalovaná sporné stavby nevyužívá a nevyužívá je ani její bratr, který se prohlašuje správcem jejího majetku. Ohledně obav žalované týkajících se nemožnosti přístupu ke stavbě silážního žlabu uvedl, že tyto obavy nemohou odůvodnit zásah do vlastnických práv žalobců k jejich věci (pozemků, jejichž součástí jsou komunikace a zpevněné plochy).
Ani takové úvahy nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud podrobně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu musel žalobu ve vztahu k silážní jámě zamítnout a potvrdit legitimní očekávání žalované, zatímco ve vztahu ke komunikacím a zpevněným plochám tak učinit nemohl.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Žalovaná totiž v souvislosti s touto námitkou nespojuje žádný důvod přípustnosti dovolání. Neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, ani v této části dovolání neformuluje konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V takovém případě nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto dovolání trpí v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nad rámec uvedeného k tvrzeným vadám řízení dovolací soud zdůrazňuje, že vady řízení jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení, ani námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v souvislosti s nimi není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23); to však v posuzovaném případě splněno nebylo.
K námitce žalované ohledně nákladů řízení lze již pouze uvést, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 22. 8. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu