ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3414.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3414/2023-1454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované M. P., zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o vypořádání společného jmění manželů, o návrhu na přistoupení vedlejšího účastníka na straně žalující, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 113/2019, o dovolání D. P., zastoupeného Mgr. Mariannou Grinčovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 28 Co 25/2023-749, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh D. P. na odklad právní moci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 28 Co 25/2023-749, se zamítá .
III. D. P. je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Jiřího Brože do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a D. P. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jako „nalézací soud“) usnesením ze dne 21. 11. 2022, č. j. 16 C 113/2019-674, nepřipustil vstup D. P. do řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 113/2019 jako vedlejšího účastníka na straně žalobce.
Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) k odvolání D. P. usnesením ze dne 9. 3. 2023, č. j. 28 Co 25/2023-749, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud uvedl, že D. P. nemá ve smyslu §93 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) právní zájem na výsledku řízení, a proto nepovažoval jeho vstup do řízení za opodstatněný. K tomu doplnil, že jednání odvolatele v tomto řízení má charakter obstrukčního jednání a představuje zneužití procesního práva (srovnej §1, §2 a §6 o. s. ř.). Z těchto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podává D. P. dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Z obsahu dovolání se podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá právní zájem na výsledku řízení. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, podle kterého „je nutno posuzovat právní zájem ve všech souvislostech daného případu, přičemž v konkrétních případech je nutné zohlednit také hledisko přirozenoprávní či hodnotové, a nelze tudíž akcentovat pouze hledisko hmotněprávní.“ Poznamenává, že má právní zájem na výsledku řízení především v souvislosti s žalovanou navrženým vypořádáním podílu ve společnosti P. s.r.o., jejímž je společníkem a jednatelem.
Napadá rovněž závěr odvolacího soudu, že svým jednání by měl „sledovat obstrukční průtahy“. Nerozhodne-li soud o připuštění dovolatele do řízení na straně žalobce, bude v takovém případě porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání D. P. nevyjádřil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že v dovolání D. P. řádně nevymezuje, v čem spatřuje přípustnost dovolání ani dovolací důvod. Dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto musí být odmítnuto. K tomu poznamenává, že D. P. nemá žádný právní zájem na výsledku řízení. Má za to, že účelem jeho jednání je dosáhnout průtahů v řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění D. P. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce je založeno na dvou, na sobě nezávislých, důvodech: soudy obou stupňů rozhodly o nepřipuštění dovolatele do řízení, neboť a) nemá právní zájem na výsledku řízení, b) jeho jednání představuje zneužití procesního práva.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený, závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V souvislosti se závěrem ad b) D. P. v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel neformuluje v této části dovolání žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Tyto podstatné náležitosti dovolání nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Obsahem této části dovolání je pouhá polemika dovolatele s příslušnými závěry odvolacího soudu s tím, že jeho právní posouzení věci má být jiné (dovolatel má za to, že jeho jednání nepředstavuje zneužití procesního práva). V takovém případě trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř., viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Nejvyšší soud proto není oprávněn přezkoumávat závěr odvolacího soudu, že jednání dovolatele představuje zneužití procesního práva (a proto nelze vyhovět návrhu na vstup D. P. do řízení na straně žalobce).
Jelikož se dovolateli nepodařilo řádným způsobem zpochybnit závěry odvolacího soudu, že jeho jednání představuje zneužití procesního práva (a i proto soudy obou stupňů rozhodly o nepřipuštění D. P. do řízení), nemohla přípustnost dovolání založit ani další námitka dovolatele (a v této souvislosti formulovaná právní otázka) směřující proti dalšímu důvodu, na základě kterého odvolací soud rozhodl o nepřipuštění D. P. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalující (tedy do závěru odvolacího soudu, že D. P. nemá právní zájem na výsledku řízení). Dovolací soud se tak touto námitkou blíže nezabýval, protože její posouzení není způsobilé zvrátit závěr o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu obstojí s ohledem na závěr odvolacího soudu ad b) (tedy že jednání dovolatele představuje zneužití procesního práva), který není dovolací soud oprávněn s ohledem na výše uvedené přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019). Z tohoto důvodu není dovolání D. P. ani v této části přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání D. P. podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání D. P. odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného usnesení, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li D. P. povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu