ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3508.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3508/2023-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. V. , zastoupeného JUDr. Kateřinou Kolářovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, proti žalovanému L. V. , zastoupenému JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 86/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2023, č. j. 21 Co 210/2023-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 506 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Aleše Tolnaye.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 5 C 86/2023-120, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./ č. ev., a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území a obci XY (výrok I), uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání zaniklého spoluvlastnictví 2 500 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2023, č. j. 21 Co 210/2023-167, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./ č. ev., a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území a obci XY (dále i jen „nemovitosti“), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílů zaniklého spoluvlastnictví 2 500 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy že nemovitosti nejsou reálně dělitelné, jejich obvyklá cena je 5 000 000 Kč, oba účastníci, rovnodílní spoluvlastníci, mají o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví zájem, oba jsou solventní. Nemovitosti jsou zatíženy věcným břemenem doživotního výlučného bezplatného užívání pro matku žalovaného, babičku žalobce, která je v současnosti pro svůj nepříznivý zdravotní stav umístěna v domově pro seniory. Odvolací soud zdůraznil, že účastníci nemohou nemovitosti s ohledem na zřízené věcné břemeno sami užívat, leda by osoba oprávněná z věcného břemene se spoluužíváním souhlasila. Užití kritéria účelného využití nemovitostí bez zohlednění věcného břemene označil odvolací soud za nepřípadné. Při zjištění, že oprávněná osoba má vřelejší vztah k žalovanému a její představa je taková, že po potřebných úpravách by v domě s žalovaným bydlela, považoval odvolací soud tento projev vůle oprávněné osoby za určující pro rozhodnutí o tom, komu ze spoluvlastníků mají být nemovitosti přikázány.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.
5. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení „otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně i má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“, a to „zda zřízení služebnosti užívání nemovitosti a názor oprávněné z této služebnosti může být, při rovnosti jiných rozhodovacích kritérií, rozhodujícím kritériem pro přikázání nemovitosti do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, případně zda při rozhodování o účelnějším využití nemovitosti některým ze spoluvlastníků lze pominout vůli osoby oprávněné z věcného břemene“. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 120/2022.
6. Dovolání odůvodnil tím, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobce nemovitosti účelněji využije, obdržel je darem od svého otce se záměrem zajistit mu bydlení, nebylo zjištěno, že by záměrem žalobce bylo ztěžovat oprávněné osobě (jeho babičce) využívání služebnosti, naopak tvrzení žalovaného, že chce nemovitosti do svého vlastnictví z důvodu péče o svou matku, se jevilo soudu 1. stupně jako tendenční, když dosud svou matku, která je navíc s ohledem na svůj věk a zdravotní stav snadno ovlivnitelná a k možnosti návratu nekritická, zpět do domu nenastěhoval. Žalobce by byl naopak ochoten s pomocí přítelkyně a rodičů péči o babičku zajistit, pokud by se společným soužitím souhlasila. Odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na závěru, že je nepřípadné rozhodovat o účelnějším využití nemovitostí některým ze spoluvlastníků bez zřetele na vůli osoby z věcného břemene oprávněné, více změnu rozsudku soudu prvního stupně neodůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel za překvapivé, neboť mu nebyla dána možnosti skutkově a právně argumentovat k otázce jediného kritéria, které odvolací soud považoval za rozhodné. Úvahu odvolacího soudu za přiměřenou nepovažuje, neboť odvolací soud nepřihlédl k úvaze soudu prvního stupně, že oprávněná z věcného břemene se v domě nenachází, její návrat je nepravděpodobný a že žalovanému nic nebránilo, aby ji do domu již dříve vzal a nemovitosti s ní spoluužíval. Vyjádřil se i k dalším podpůrným kritériím.
7. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Odvolací soud vzal při rovnosti podílů v úvahu kritérium účelného využití věci a přihlédl k tomu, že v současnosti má žalovaný na rozdíl od žalobce možnost nemovitosti užívat.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř. “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Dovolací soud předně uvádí, že dovolání je na samé hranici jeho věcné projednatelnosti, neboť dovolatel vymezuje přípustnost dovolání tak, že jde o „otázku hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně i má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“, formuluje však jen jednu právní otázku, a to otázku relevance vůle osoby oprávněné ze služebnosti zatěžující společnou věc při úvaze o tom, komu ze spoluvlastníků má být věc přikázána. Stejná právní otázka přitom nemůže být zároveň dovolacím soudem dosud neřešená a zároveň vyřešená, avšak nesprávně. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které označuje neexistující spisovou značkou 21 Cdo 120/2022 a datem 27. 10. 2022. Existující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 120/2022 je jiného data a otázku kritérií přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků neřeší, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1207/2022.
13. S benevolentním přístupem dovolacího soudu k vymezení přípustnosti dovolání – vzhledem k jeho následnému obsahu, kde žalobce odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu ke kritériím přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, lze usuzovat na přípustnost vymezenou rozporem závěrů odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
14. Dovolatel vymezuje otázku posouzení kritéria přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, a to vůle osoby oprávněné ze služebnosti, kterou je společná věc zatížena, při rovnosti ostatních kritérií. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
15. Podle §1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
16. Ačkoliv z §1147 o. z. vyplývá pouze jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019 (dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )].
17. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud dále vysvětlil, že i po 1. 1. 2014 lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
18. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy rozhodujících soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019).
19. Při úvaze o tom, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, soud může a musí brát do úvahy různá kritéria, včetně těch, která se v dané věci mohou jevit jako významná, i když se jimi judikatura dosud nezabývala (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 33/2022).
20. V dané věci projevili o nemovitosti zájem oba účastníci, oba disponují prostředky na zaplacení přiměřené náhrady, jejich podíl na nemovitostech je stejný, v době rozhodnutí odvolacího soudu je neužíval žádný z nich, sám dovolatel uvádí, že i ostatní rozhodná kritéria (zejména zásluha o získání nemovitosti a péče o ně) jsou u obou účastníků rovnocenná. Odvolací soud se za těchto okolností v odůvodnění svého rozsudku zabýval zejména kritériem účelného využití nemovitosti a řádně odůvodnil, že reálnou možnost nemovitosti užívat má v současnosti jen žalovaný, neboť jen s jeho spoluužíváním souhlasí osoba oprávněná ze služebnosti výlučného doživotního bezplatného užívání nemovitostí. Ve prospěch žalovaného svědčí dle odvolacího soudu také kritérium historické vazby, neboť v nemovitostech vyrostl. Úvahy odvolacího soudu nebyly založeny na jediném kritériu, jak se dovolatel domnívá, a nelze je označit ani za zjevně nepřiměřené.
21. Námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí nemůže v projednávané věci založit přípustnost dovolání, i kdyby byla důvodná, neboť jde pouze o tvrzenou vadu řízení, ke které by bylo možno v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, jen pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020).
22. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
23. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 28. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu