ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3511.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3511/2022-1627
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, proti žalovanému Z. H. , zastoupenému Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 111/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci ze dne 23. 6. 2022, č. j. 75 Co 111/2022-1592, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 21 199,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Klenky, advokáta se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 29 C 111/2016-1544, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 2. 2022, č. j. 29 C 111/2016-1565, ze zaniklého společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) přikázal do výlučného jmění žalobkyně pohledávky blíže specifikované ve výroku I a žalovanému pohledávky blíže specifikované ve výroku II. Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na úplné vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění vypořádací podíl ve výši 542 029,97 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Žalobu zamítl co do požadavku žalobkyně na vypořádání majetkových účastí žalovaného ve společnostech A. H. a. s. a H. d. a. s. (dále také jen „předmětné společnosti“), respektive „hodnoty či za trvání manželství zvýšené hodnoty těchto účastí ve výši 78 090 000 Kč“, a co do pohledávky z vkladů na bankovních účtech žalovaného a dluhů žalobkyně (vše blíže specifikováno ve výroku IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).
[2] Soud prvního stupně po skutkové stránce zjistil, že manželství účastníků řízení bylo uzavřeno dne 19. 12. 1997 a pravomocně rozvedeno dne 6. 10. 2015. Měl za prokázáno, že majetková účast žalovaného ve společnosti A. H. a. s. vznikla v roce 1996, tj. ještě před uzavřením manželství, a zvýšení základního kapitálu bylo realizováno prostřednictvím vkladu podniku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Účast žalovaného ve společnosti H. d. a. s., jakožto jediného akcionáře, pak sice vznikla až za trvání manželství, ale v důsledku rozdělení společnosti A. H. a. s. formou odštěpení. Část akcií (131 ks) ve společnosti A. H. a. s. žalovaný v roce 2012 prodal za 40 000 000 Kč.
[3] Po právní stránce soud prvního stupně učinil závěr, že žalovaný je výlučným vlastníkem akcií v obou předmětných společnostech. Dále vysvětlil, že součástí SJM mohou být jen dividendy vyplacené žalovanému za trvání manželství. Samotný zisk z prodeje části akcií ve společnosti A. H. a. s. jeho součástí být nemůže, neboť prodej akcií je právním jednáním vztahujícím se k výlučnému vlastnictví podle §709 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Požadavek na vypořádání „majetkových účastí žalovaného“ v předmětných společnostech shledal tedy nedůvodným, neboť dospěl k závěru, že nejsou součástí SJM.
[4] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 75 Co 111/2022-1592, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
[5] Odvolací soud považoval postup soudu prvního stupně, který nezařadil do vypořádání společného jmění požadavek žalobkyně na vypořádání majetkových účastí žalovaného v předmětných společnostech. Potvrdil závěr, že součástí SJM mohou být pouze dividendy vyplacené žalovanému za trvání manželství.
[6] Nalézací soudy tedy vyšly z toho, že žalobkyně učinila předmětem vypořádání účast žalovaného ve společnostech A. H. a. s. a H. D. a. s., respektive hodnotu či za trvání manželství zvýšenou hodnotu těchto účastí kapitalizovanou částkou 78 090 000 Kč. Uzavřely, že účast žalovaného v těchto společnostech představuje vlastnictví akcií těchto společností; akcie byly a nadále jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Účast žalovaného ve společnosti A. H. a. s. vznikla před uzavřením manželství, neboť společnost byla založena dne 4. 3. 1996 a zvýšení základního kapitálu této společnosti bylo realizováno prostřednictvím vkladu podniku opět ve výlučném vlastnictví žalovaného. Účast žalovaného ve společnosti H. D. a. s. sice vznikla za trvání manželství, ale rozdělením společnosti A. H. a. s. formou odštěpení, kdy se žalovaný stal jako akcionář společnosti A. H. a. s. akcionářem nově vzniklé společnosti H. D. a. s. Součástí společného jmění tak mohou být pouze dividendy vyplácené žalovanému za trvání manželství, avšak samotná kupní cena akcií součástí společného jmění manželů být nemůže.
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že v řízení nepožadovala vypořádání majetkového práva k akciím, neboť tyto akcie byly ve výlučném vlastnictví žalovaného, ale vypořádání zhodnocení akcií za dobu trvání manželství. Předložila otázku, zda lze v případě zaniklého SJM v případě akcií ve výlučném jmění jednoho z bývalých manželů požadovat vypořádání zvýšení hodnoty těchto akcií, stejně jako v případě závodu (podniku) druhého manžela, a to za situace, v níž jde o společnost plně ovládanou tímto manželem, který zároveň působí ve funkci člena statutárního orgánu této společnosti. Tato otázka hmotného práva doposud podle žalobkyně nebyla dovolacím soudem vyřešena, případně má být řešena jinak. Dovolatelka zdůvodnila, že kdyby žalovaný neučinil nepeněžitý vklad v podobě svého závodu do společnosti A. H. a. s., byl by tento závod vypořádán, přičemž neshledává důvody, proč by mělo být vypořádání v tomto případě posuzováno různě. Žalovaný jako osoba ovládající přímo ovlivňoval podnikání předmětných společností, přičemž nikdy nerozhodl o výplatě celého zisku, ale jen o jejich minimální části. V důsledku reinvestování zisku do podnikání předmětných společností nedošlo na úkor SJM ke zvýšení aktiv. Namítla, že není žádný zákonný důvod, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu SJM, byť se jedná o jeho výlučný majetek. Požadovala, aby jí bylo přiznáno právo na vypořádání SJM týkající se zvýšené hodnoty akcií žalovaného v předmětných společnostech, a to o poměrnou částku odpovídající zvýšení hodnoty akcií stanovenou znaleckým posudkem, stejně jako by tomu bylo v případě závodu žalovaného.
[8] Žalobkyně také namítla, že soudy uzavřely „otázku povahy peněžních prostředků na účtu, aniž by pro to bylo jakékoliv relevantní skutkové zjištění“. Takový postup soudu měl být v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a měl založit vadu řízení. Zpochybnila taktéž správnost výroku rozhodnutí o nákladech řízení.
[9] Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby sám změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví.
[10] Žalovaný k dovolání žalobkyně uvedl, že předestřená otázka již v judikatuře Nejvyššího soudu řešena byla, přičemž napadené rozhodnutí je s touto judikaturou plně v souladu. Namítl, že aplikace žalobkyní namítané judikatury na projednávanou věc byla již Nejvyšším soudem jasně odmítnuta v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1456/2021. Žalobkyně také v celém řízení žádné vnosy netvrdila. Domníval se, že napadené rozhodnutí netrpí ani namítanými vadami řízení a že žalobkyně nepřípustně zpochybňuje skutkový stav věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.
[11] Dovolání není přípustné.
[12] Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[13] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[14] Dovolání žalobkyně podle §237 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není objektivně přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud proto v této části dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
[15] Opodstatněná není ani námitka směřující k tvrzené vadě řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání, podle níž měly soudy uzavřít „otázku povahy peněžních prostředků na účtu, aniž by pro to bylo jakékoliv relevantní skutkové zjištění“. Dovolací soud jednak připomíná, že nalézací soudy dospěly k závěru, že částka 1 000 Kč složená na účet žalovaného byla součástí SJM, nikoliv ve výlučném vlastnictví, jak žalobkyně tvrdí v dovolání (viz bod 26 a 30 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 7 a 9 rozsudku odvolacího soudu), a jednak zdůrazňuje, že dovolatelka prostřednictvím předložené otázky (ve vztahu k původu prostředků ve výši 1 000 000 Kč na rekonstrukci domu) zpochybňuje toliko skutková zjištění učiněná nalézacími soudy (zde viz zejména bod 26 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž opomíjí, že dovolací soud je jimi vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
[16] Dovolacímu soudu navíc není zřejmé, jak by se měla uvedená tvrzená vada promítnout v daném řízení v neprospěch žalobkyně. V části III dovolání dovolatelka odkazuje na kasační rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2020, které obsahovalo pokyny pro další postup soudu prvního stupně, jenž dovolání dále obecně rekapituluje. Dovolání pak uzavírá, že „ačkoliv toto bylo ze strany žalobkyně namítáno již v podaném odvolání, pak odvolací soud zcela popřel svůj původní právní závěr o povaze těchto prostředků a jejich vypořádání. Takový postup odvolacího soudu, který porušuje základní principy občanského soudního řádu, je dle názoru žalobkyně nepřijatelný. Aniž by odvolací soud objasnil svůj odklon od původních právních závěrů, pouze obecně konstatuje, že má zcela odlišný názor na danou věc. Soudy tak uzavřely otázku povahy peněžních prostředků na účtu, aniž by pro to bylo jakékoliv relevantní skutkové zjištění“. Protože však tato námitka není nijak blíže konkretizována a není vysvětleno, jak se měl postup odvolacího soudu negativně promítnout v neprospěch žalobkyně způsobem, k jehož nápravě by mohlo vést kasační rozhodnutí dovolacího soudu, nelze vůbec posoudit, zda v dané věci mohlo jít o vadu řízení ani zda mohla mít, či měla, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
[17] Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo po 1. 1. 2014, dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Rozsah aktiv a pasiv nabytých před 1. 1. 2014 se však řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2157/2020).
[18] Žalobkyně pokládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného práva, která dosud dovolacím soudem neměla být řešena, případně „má být řešena jinak“. Jde o posouzení otázky, zda „lze v případě zaniklého SJM v případě akcií ve výlučném vlastnictví jednoho z bývalých manželů požadovat vypořádání zvýšení hodnoty těchto akcií, stejně jako v případě závodu (podniku) druhého manžela, a to za situace, kdy se jedná o společnost plně ovládanou tímto manželem, který zároveň působí ve funkci člena statutárního orgánu této společnosti. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2105/2020 a 30 Cdo 3608/2017, která řeší vypořádání hodnoty závodu jednoho z manželů při vypořádání společného jmění za situace, kdy jeden z manželů má závod (podnik) jako fyzická osoba podnikatel. Klade otázku, zda má mít stejný režim i účast „podnikajícího“ manžela jako společníka akciové společnosti.
[19] V této souvislosti uvádí, že účast žalovaného ve společnosti A. H. a. s. vznikla před uzavřením manželství a k následnému zvýšení základního kapitálu této společnosti žalovaný použil vklad svého závodu jako nepeněžitého vkladu. Pokud by takto nepostupoval a podíl a vklad na společnosti A. H. a. s. nezvýšil a dále by podnikal jako fyzická osoba, pak by žalovaný – s odkazem na uvedenou rozhodovací praxi – byl povinen nahradit do společného jmění takovou částku, která se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM, což zpravidla je cena jeho podniku. Jestliže ovšem žalovaný „transformoval“ svůj závod do akcií, měl by být princip vypořádání stejný. Neexistuje totiž důvod, proč by mělo být v obou případech posuzováno vypořádání rozdílně.
[20] Rozhodnutí uváděná žalobkyní se týkají případů, v nichž je podnik ve vlastnictví jednoho z manželů, netvoří součást zákonného majetkového společenství, a do podniku (i z jeho výnosů) jakožto výlučného majetku jsou prováděny investice, případně reinvestice ze zdrojů tvořících SJM, které mohou mít základ v činnosti podniku, ale může jít i o zdroje jiné. Jde tak z pohledu vypořádání společného jmění o opakované vnosy ze společného majetku do majetku výlučného, které je potřeba v řízení vypořádat podle ustanovení občanského zákoníku o tzv. vnosech. Závěry vyjádřené v obou rozhodnutích pak vystihují značnou obtížnost situace, v níž by se zjišťovaly jednotlivé opakované přesuny majetku společného do majetku výlučného pro účely vypořádání těchto tzv. vnosů ze společného majetku do majetku výlučného. Řešení přijaté soudní praxí v uvedených rozhodnutích pak vystihuje postup, podle nějž se má vyčíslit částka, která byla ze společných prostředků investována do výlučného majetku jednoho z manželů způsobem, který bude v právní praxi realizovatelný, a kterou je podnikající manžel povinen do společného jmění nahradit. Způsob zvolený soudní praxí tak byl vyjádřením potřeby vyřešit vyčíslení podílu společného jmění na výlučném majetku jednoho z manželů.
[21] Proto Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2105/2020, uvedl, že i pokud podnik nebyl součástí společného jmění manželů, je nutné při vypořádání tohoto majetkového společenství zohlednit výnosy z podnikání, neboť i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do společného jmění manželů. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití společných prostředků na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch bezpodílového spoluvlastnictví. Ze sporu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujal názor, že podnikající manžel je povinen nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví takovou částku, jež se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela).
[22] Odrazem shora uvedené argumentace je potom ustálený judikatorní závěr, že podnikající manžel je povinen (za předpokladu, že podnik není součástí společného jmění manželů) nahradit do společného jmění manželů takovou částku, jež bude zpravidla představovat cenu podniku ke dni zániku společného jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2167/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010). Částka, kterou je podnikající manžel povinen do společného jmění manželů nahradit, aproximuje výši výnosů z podnikání jednoho z manželů nabytých za trvání společného jmění a současně vnosů v této době vynaložených na podnik podnikajícího manžela, tedy jeho oddělený majetek.
[23] Dále v usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3608/2017, Nejvyšší soud konstatoval, že uvedená pravidla platí i pro vypořádání společného jmění manželů,
je-li jen jeden z manželů výlučným vlastníkem podniku. Předmětem vypořádání společného jmění tak není podnik ve výlučném majetku, ale vnosy vynaložené na tento výlučný majetek (podnik) z majetku společného; jde tu o vnosy, které byly vynaloženy z výnosu podniku (ty patří do SJM) zpět do podniku (jde o tzv. reinvestice – např. nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.). Protože zjišťování výše takových investic by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, přičemž nelze pominout ani závazky spojené s podnikáním, je třeba uložit podnikajícímu manželovi povinnost nahradit do SJM takovou částku, která se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM, což zpravidla představuje cenu podniku. Jinak řečeno: Je-li předmětem SJM (s výjimkami uvedenými v zákoně) vše, co nabyl jeden z manželů za trvání manželství, patří do SJM i prostředky průběžně získané podnikajícím manželem z jeho podnikání. Tyto prostředky ovšem musí podnikající manžel alespoň zčásti vložit zpět do podnikání (nákup materiálu, výplata mezd apod.). Přesto takto vynaložené částky náležející do SJM se podílejí na vytváření výlučného majetku sloužícího k podnikání, je třeba vyjít z toho, že byl vytvořen ze společných prostředků a že podnikající manžel je povinen nahradit, co bylo na jeho podnik vynaloženo ze společných prostředků (byť získaných jeho podnikáním). Vzhledem k dynamické povaze podnikatelské činnosti lze tuto vynaloženou částku určit zpravidla podle ceny podniku ke dni zániku SJM. Výše prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek jednoho z manželů sloužící k jeho podnikání se tak rovná obecné ceně jeho podniku ke dni zániku SJM.
[24] Vychází-li dovolací soud z uvedených východisek, je zřejmé, že v daném případě nemohou založit důvodnost uplatněného nároku. Jestliže byl podnik ve výlučném vlastnictví žalovaného, obecně platí, že je oprávněn s ním jako vlastník výlučně nakládat, přičemž v takovém případě zůstává jeho vlastnické právo k výsledku právního jednání zachováno. Jde o uplatnění tzv. teorie transformace [§143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, §709 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. Akcie nabyté za vložený podnik tak jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného, což ostatně nerozporuje ani žalobkyně. Zdůrazňuje-li však, že pokud by žalovaný nezvýšil svůj vklad a podíl na společnosti A. H. a. s. nepeněžitým vkladem svého závodu při zvýšení základního kapitálu a stále by podnikal jako fyzická osoba, byl by povinen do společného jmění nahradit částku rovnající se ceně podniku, pak by to bylo jedině za předpokladu, že by na podnik ve výlučném vlastnictví byly investovány či reinvestovány prostředky tvořící součást společného jmění manželů.
[25] Zdůrazňuje-li, že pokud žalovaný „transformoval“ svůj závod do akcií, měl by být princip vypořádání stejný, pak je tato úvaha bez dalšího vyloučena skutečností, že na akcie ve výlučném vlastnictví žalovaného žádné společné prostředky vynaloženy nebyly, a to bez ohledu na základní odlišnost povahy a fungování podniku na straně jedné a akcií jakožto cenných papírů na straně druhé.
[26] Na akcie ve výlučném vlastnictví žalovaného nebyly v daném případě žádným způsobem vynaloženy prostředky tvořící součást společného jmění, což ostatně netvrdí ani sama žalobkyně, a to je právě zásadní odlišnost od vypořádání podniku, na jehož činnosti se zdroje společného jmění manželů podílejí. Žádný přesun společného majetku do majetku výlučného se v daném případě neuskutečnil, a již proto se závěry ohledně podniku a způsobu vypořádání investic do něj ze společného majetku nemohou uplatnit pro vypořádání akcií v dané věci. Jinými skutečnostmi pak žalobkyně v dovolání nárok na vypořádání zvýšené ceny akcií neodůvodňuje. Jinak řečeno, v dané věci se společné jmění manželů nijak nepodílelo na výlučném majetku žalovaného a z povahy věci ani nemohlo. Jestliže by totiž akcie byly pořízeny ze společných prostředků, tvořily by součást společného jmění. Pokud však tvořily po nabytí výlučný majetek žalovaného, není dovolacímu soudu zřejmé, jakým způsobem obdobným fungování podniku by měla či mohla být další existence akcií ovlivněna zdroji tvořícími součást společného jmění manželů.
[27] Uvádí-li pak dovolatelka, že skutečnost, že „žalovaný“ nikdy nerozhodl o výplatě celého zisku vytvořeného „oběma společnostmi“, ale jen o jejich minimální části, musí vést k závěru, že právní závěry žalobkyně o právu na vypořádání zvýšené hodnoty akcií jsou po právu, neboť tím, že došlo k reinvestování těchto prostředků do podnikání společností místo jejich výplaty jako zisku, nedošlo na úkor SJM ke zvýšení aktiv, dovolací soud uvádí, že na řešení této argumentace není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
[28] I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). I proto tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, nehledě na to, že ji žalobkyně jako předpoklad přípustnosti nepředkládá a žádný důvod přípustnosti dovolání s ní nepojí.
[29] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
[30] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 11. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu