ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3656.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3656/2022-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. T., zastoupeného JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalovaným 1) A. N. , 2) M. N. , zastoupeným JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 123/36, o odstranění stromů, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 104/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2022, č. j. 5 Co 235/2022-197, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 815 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Ladislava Dusila do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 6 C 104/2020-173, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným odstranit stromy nacházející se na pozemku žalovaných parc. č. XY v k. ú. XY, sousedícímu s pozemky žalobce parc. č. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY, ve vzdálenosti do 3 metrů od společné hranice a plotu, a to 41 smrků ztepilých o výšce minimálně 3,5 m a šířce kmene cca 12 cm a 1 lípu srdčitou o výšce 3 m (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II) a státu (výrok III).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 5 Co 235/2022-197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých účastníkům (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se není oprávněn domáhat podle §1017 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), odstranění stromů nacházejících se v těsné blízkosti společné hranice pozemků účastníků řízení, byly-li tyto stromy vysázeny před 1. 1. 2014 (tedy před okamžikem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Má za to, že již v době vysazení stromů muselo být vlastníkům sousedního pozemku zřejmé, že stromy budou negativně působit na pozemek ve vlastnictví žalobce. Podle žalobce nelze §3028 o. z. vyložit tak, že „samotné zasazení stromů způsobuje změnu právních poměrů. Naopak je zjevné, že ke změně poměrů dochází až v důsledku růstu jak samotného stromu, tak i jeho kořenů, které teprve po určité době jejich růstu negativně ovlivňují majetek sousedního vlastníka, jak tomu bylo i v daném případě.“ Proto má za to, že je oprávněn domáhat se odstranění stromů nacházejících se v těsné blízkosti společné hranice pozemků účastníků řízení podle §1017 o. z. i za předpokladu, že tyto stromy byly vysazeny před 1. 1. 2014. Požaduje, aby se Nejvyšší soud při řešení této právní otázky odchýlil od své rozhodovací praxe vyjádřené v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015.
Namítá také, že odvolací soud měl věc posoudit podle §2903 odst. 2 o. z. (z důvodu „reálně existujícího či přímo hrozícího vážného ohrožení majetku žalobce, přičemž dokonce není podmínkou, aby vznik škody hrozil bezprostředně“) a žalovaným uložit povinnost předmětné stromy odstranit. V této souvislost odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 591/2021.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se nelze domáhat podle §1017 odst. 1 o. z. odstranění stromů vysázených v blízkosti společné hranice pozemků před 1. 1. 2014. V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2616/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 872/2017. Namítá-li žalobce, že odvolací soud měl věc posoudit podle §2903 odst. 2 o. z., přichází podle žalovaných s touto argumentací až v rámci dovolacího řízení, a proto se není možné tímto „dalším dovolacím důvodem“ zabývat. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda lze úspěšně uplatnit nárok na odstranění stromů podle §1017 odst. 1 o. z., jde-li o stromy vysázené před 1. 1. 2014.
Podle §3028 odst. 1, 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé od dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle §1017 odst. 1 o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, přijal a odůvodnil závěr, že úpravu obsaženou v §1017 odst. 1 o. z. je možné ve vztahu k požadavku na odstranění stromů aplikovat až na stromy vysázené po 1. 1. 2014. Uvedl, že „rozhodným pro posouzení věci je výklad přechodných ustanovení (§3028 odst. 1, 2 o. z.) ve spojení s úpravou obsaženou v §1017 odst. 1 o. z. z pohledu její použitelnosti na právní poměry vytvořené a ustálené před účinností zákona č. 89/2012 Sb.“ Uzavřel, že „vzniklý stav založený výsadbou stromů na vlastním pozemku v době, kdy úprava sousedských práv v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neumožňovala domáhat se jejich odstranění (tj. do 1. 1. 2014), založil princip ochrany důvěry, jenž obstojí v konfrontaci s důsledky nepravé zpětné retroaktivity.“
K tomu Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozsudku vyložil, že „skutkovým znakem právní normy obsažené v §1017 odst. 1 je ‚sázení stromů‘, s nímž je spjat právní následek spočívající v nároku souseda na odstranění stromu. V případě vysazení stromu jde o jednání, které se vyznačuje jednorázovostí. Pokud tento okamžik nastal před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jedná se o uzavřený skutek (factum praeteritum), který s ohledem na zásady evropské právní tradice nemůže být podroben právním následkům, které jsou stanoveny novým právem (srovnej Avenarius, M.: Savignys Lehre vom intertemporalen Privatrecht. Göttingen: Wallstein Verlag, reprint 1993, str. 55). V opačném případě by mohla být zklamána důvěra žalované v platnost dosavadního předpisu v době, kdy zde ještě žádný nový předpis nebyl, resp. důvěra – jako v řešené věci – v autonomní prostor, který dosavadní předpis založil.
Takovému závěru ostatně odpovídá i konstrukce §1017 odst. 1 o. z., jež má především preventivní povahu a charakter projevující se tím, že vlastník pozemku – má-li pro to rozumný důvod – může požadovat především to, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Následkem výsadby nebo vzrůstu je pak zákonná možnost domáhat se jejich odstranění.
Dovolací soud dodává, že vlastník pozemku, který je obtěžován stromy vysázenými na sousedním pozemku před 1. 1. 2014 tak, že jej nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžují účinky způsobené těmito stromy, se může bránit cestou negatorní žaloby (§1013 odst. 1 o. z.), v případě jejíhož úspěchu může v konečném důsledku odstranění stromu dosáhnout, byť ne přímým žalobním požadavkem na jeho odstranění.“
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2616/2016, či v usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 872/2017. Dovolací soud neshledává žádný důvod pro odlišné řešení této právní otázky ani v poměrech projednávané věci, přičemž v podrobnostech odkazuje především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015. Tato námitka žalobce tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Žalobce dále v dovolání uvádí, že „soudy obou stupňů se měly zabývat i možnou aplikací §2903 odst. 2 o. z. z důvodu reálně existujícího či přímo hrozícího vážného ohrožení majetku.“
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1842/2019).
V projednávané věci neuplatnil žalobce v rámci odvolacího řízení námitku, že by se soud měl „zabývat i možnou aplikací §2903 odst. 2 o. z. z důvodu reálně existujícího či přímo hrozícího vážného ohrožení majetku.“ Pokud se proto odvolací soud touto právní otázkou (tedy možnou aplikací §2903 odst. 2 o. z. v poměrech projednávané věci) nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalobce až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Proto ani na základě této námitky žalobce nelze přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 8. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu