ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.518.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 518/2023-904
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) J. B. a b) P. I. , zastoupených Mgr. Markétou Rylkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, proti žalovaným 1) Družstvu pro rekreační bydlení , IČO: 56227, se sídlem v Praze 5, Lahovská 117, zastoupenému JUDr. Martinem Páskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, 2) K. O. , zastoupené Mgr. Darinou Čunderlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Švihance 1519/11, 3) J. S. , zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, 4) B. P. , zastoupené JUDr. Evou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Melounová 520/4, 7) M. B. , zastoupené J. P., obecnou zmocněnkyní, 9) M. K. , zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, 10) Z. K. , zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142/0, 11) Capital Consulting CZ, a. s. , IČO: 61859290, se sídlem v Praze 10, Popovická 14/1091, zastoupené JUDr. Evou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Melounová 520/4, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 425/2018, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 27 Co 97/2022-830, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 4) částku 6 364 Kč a žalovanému 11) částku 3 182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Evy Bartůňkové, se sídlem v Praze, Melounová 520/4.
III. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení každému ze žalovaných 3), 9) a 10) částku 3 122 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Příbrami, Náměstí T. G. Masaryka 142.
IV. Ve vztahu žalobkyně a žalovanými 1), 2) a 7) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 13 C 425/2018-765, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly, aby soud určil, že jsou každá v rozsahu id. ½ spoluvlastnicemi pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. st. XY (souhrnně dále jen „předmětné pozemky“), vše v k. ú. XY, obec XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-IX).
Žalobkyně uvedly, že jsou na základě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 5. 2015, č. j. 18 C 352/2014-116, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 28 Co 253/2016-199, každá v rozsahu id. ½ spoluvlastnicemi předmětných pozemků. Oba uvedené rozsudky byly vydány v restitučním řízení a nabyly právní moci dne 26. 8. 2016; jako povinná osoba v řízení vystupoval státní podnik Lesy České republiky. Příslušný katastrální úřad však následně odmítl provést vklad vlastnického práva žalobkyň k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť uvedené restituční rozsudky nejsou závazné pro osoby, které nebyly účastníky restitučního řízení, a jejichž vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo v katastru nemovitostí zapsáno (tedy pro žalované). V souladu se závěry učiněnými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/2016, podaly žalobkyně u soudu prvního stupně žalobu o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům.
Žalovaní namítali, že nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť byli (resp. jejich právní předchůdci byli) při nabytí pozemků i po celou dobu, co je drželi, v dobré víře, že jsou jejich vlastníky [původní žalovaní 5), 6) a 8) již nejsou účastníky řízení].
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 29. 6. 2000 byly mezi Lesy České republiky, s. p., jako prodávajícím, a právními předchůdci žalovaných, resp. též žalovanou 4), jako kupujícími, uzavřeny kupní smlouvy, na základě kterých prodávající postupně převedl do vlastnictví kupujících předmětné pozemky (resp. pozemky, z nichž se některé předmětné pozemky v následujících letech oddělily). Následnými převody, resp. přechody vlastnického práva na právní nástupce se předmětné pozemky v jejich nynější parcelní podobě dostaly do vlastnictví žalovaných. Soud prvního stupně na výše uvedené smlouvy uzavřené dne 29. 6. 2000 aplikoval tzv. blokační ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uvedených převodních smluv. A to přesto, že restituční nárok žalobkyň nebyl v té době dostatečně konkretizován na to, aby z něj bylo možné dovodit, že se vztahuje i na předmětné pozemky.
Soud prvního stupně se nicméně po citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, zabýval otázkou, zda právní předchůdci žalovaných, resp. též žalovaná 4), mohli jako dobrověrní nabyvatelé, jednající v důvěře ve správnost zápisu práva v katastru nemovitostí, nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům (v jejich tehdejší parcelní podobě), a dospěl k závěru, že se tak stalo.
Soud prvního stupně se zabýval v bodě 102 rozsudku též otázkou možného vydržení předmětných pozemků, a uvedl: „Pro úplnost lze dodat, že i kdyby soud k výše uvedenému závěru nedospěl, stejně by dospěl ohledně všech předmětných pozemků k závěru, že vlastnické právo k nim žalovaní či již jejich právní předchůdci [v případě žalovaných 3), 7) a 11)], již před vydáním restitučních rozsudků vydrželi, jelikož dospěl k závěru, že všichni žalovaní a jejich právní předchůdci po celou dobu od onoho roku 2000 předmětné pozemky drželi, přičemž byli i po celou dobu až do 23. 1. 2013 v dobré víře, že vlastníky skutečně jsou, jelikož první relevantní pochybnost o své držbě mohli mít právě až ode dne 23. 1. 2013 (viz odst. 84 rozsudku)“.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2022, č. j. 20 Co 97/2022-830, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-XIII).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se též s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti převodních smluv ze dne 29. 6. 2000, a to pro rozpor s §5 odst. 3 zákona o půdě.
Odvolací soud nicméně nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně v tom směru, že dobrá víra nabyvatelů (tj. nabyvatelů předmětných pozemků) ve správnost stavu evidovaného v katastru nemovitostí mohla vést k nabytí vlastnického práva, a tedy k porušení (prolomení) tzv. blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě. Toto platí podle odvolacího soudu rovněž pro další navazující převody předmětných pozemků.
Odvolací soud však dospěl k tomu, že žalovaní vlastnické právo k předmětným pozemkům, ať už samostatně či se započtením doby držby svých právních předchůdců, vydrželi podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (bod 65 a následující rozsudku).
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně uplatnily restituční nárok nejprve zcela obecně, sporné pozemky do něj výslovně nezahrnuly, ačkoliv vzhledem k jejich rozloze a hodnotě bylo třeba při zachování obvyklé opatrnosti takovou konkretizaci požadovat. Tu provedly až v roce 2005, tedy 5 let poté, co Lesy České republiky, s. p., pozemky převedly na dobromyslné nabyvatele. I když podle judikatury k uplatnění restitučního nároku postačí jeho obecnější formulace s tím, že ke konkretizaci může dojít později, vystavuje se oprávněná osoba riziku, že ani osoba povinná, ani třetí osoby nebudou o restitučním nároku vědět a v dobré víře převedou a nabudou dotčené pozemky. Zatímco povinná osoba i žalovaní (jejich předchůdci) udělali vše pro to, aby zjistili, zda na pozemky nebyl uplatněn restituční nárok, žalobkyně byly pasivní, ačkoliv měly vědomost o skutečnostech nasvědčujících držbě pozemků třetími osobami. Ještě v říjnu 2004 na vydání předmětných pozemků netrvaly a chtěly za ně náhradní pozemky s vědomím, že předmětné pozemky „jsou zčásti v majetku fyzických osob.“ Naproti tomu Lesy České republiky i kupující vycházeli ze stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a z realizovaných vkladů; měli též k dispozici negativní lustrační osvědčení Pozemkového úřadu z roku 1996 a 1999 (tj. osvědčení o tom, že na pozemky nebyl uplatněn restituční nárok). Nebyla prokázána ani žádná „obecná povědomost“ o restitucích v místě. Byly to výlučně žalobkyně, které řádně nevymezily v restituční žádosti sporné pozemky a poté, ač věděly, že jsou „v majetku“, resp. držbě dalších osob, nic pro zajištění svého nároku nepodnikly, a tím vyvolaly omyl žalovaných a umožnily uplynutí vydržecí doby. Na jedné straně je tedy jejich neopatrné až nedbalé jednání, na straně druhé pak opatrnost žalovaných, kteří učinili vše potřebné k ověření, že na pozemky restituční nárok uplatněn nebyl.
První vědomost o restitučním nároku žalobkyň ve vztahu k předmětným pozemkům mohli žalovaní (či jejich předchůdci) získat nejdříve v lednu 2013, kdy desetiletá vydržecí doba již uplynula (v červnu 2010), ať již přímo nebo se započtením doby dobrověrných předchůdců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně (dále též „dovolatelky“) dovolání. Jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž na vyřešení právní otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, resp. má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelky taktéž uvádějí, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejich vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Předpoklady přípustnosti dovolání vymezují takto: Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť
a) „Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí v právní otázce posouzení podmínek vydržení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu“. Dovolatelky namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vydržení předmětných pozemků žalovanými, a to především absencí dokazování otázky oprávněné držby, k čemuž žalobkyně odkazují na závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14, a Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001. K závěru o vydržení předmětných pozemků nepostačuje konstatování, že žalovaní museli být s ohledem ke všem okolnostem v dobré víře, nýbrž musí být prokázáno, že po celou dobu měli žalovaní předmětné pozemky v oprávněné držbě … Oproti proti s oudu prvého stupně odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že žalovaní vlastnické právo k předmětným pozemkům vydrželi, a to, aniž by provedl jakékoli doplnění dokazování“. Mají tedy za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s uvedenými rozhodnutími, neboť se nezabýval otázkou, zda žalovaní byli držiteli pozemků, což je předpokladem oprávněné držby a vydržení.
b) „V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, na základě jakého právního podkladu lze dojít k závěru, že vydržení pozemku před tím, než dojde k jeho vydání v rámci restitučního řízení, představuje překážku přímého vydání takového pozemku oprávněným osobám, žalobkyně proto mají za to, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu beze zbytku vyřešena otázka, kterému právu má být při kolizi vlastnického práva vyplývajícího z restitučního nároku a vlastnického práva vyplývajícího z vydržení dána přednost, resp. tato právní otázka má být s ohledem na níže uvedené argumenty žalobkyň posouzena jinak“. V dalším textu citují několik rozhodnutí dovolacího soudu týkajících se podobné problematiky, u každého však konstatují, že šlo o zásadně odlišné skutkové okolnosti. Nicméně na tento rozbor navazují takto: „Žalobkyně zejména poukazují na to, že rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vyloučení přímého vydání pozemku v restituční věci z důvodu, že k němu před rozhodnutím o jeho vydání nabyla vlastnické právo fyzická osoba, není ústavně konformní a mají proto za to, že by tuto otázku s ohledem na závěry Ústavního soudu měl dovolací soud posoudit jinak“. Dovolatelky mají zato, že upřednostnění vlastnického práva nabytého na úkor vydání pozemku v restituční věci není ústavně konformní, přičemž dovolací soud touto rozhodovací praxí založil novou překážku přímého vydání majetku v restitučním řízení. Odkazují přitom na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, který preferuje přímé vydání pozemku restituentům, a dále na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, Pl. ÚS 10/16, podle kterého je restituční nárok vzhledem ke smyslu §5 odst. 3 zákona o půdě třeba považovat za nárok primární. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4077/2017, je třeba zásadně dát přednost vlastnickému právu vyplývajícímu z restitučního nároku.
Postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do vlastnického práva žalobkyň podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť odvolací soud nepřistoupil např. ke spravedlivějšímu řešení spočívajícímu v rozdělení předmětných pozemků mezi účastníky.
Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní 3), 4), 9), 10) a 11).
Podrobnější obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 „o. s. ř.“).
Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 §241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
Přípustnost dovolání tak mohou založit jen ty právní otázky, ohledně kterých dovolatelky řádně vymezily přípustnost dovolání.
K posouzení otázky vydržení :
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby záleží na individuálním posouzení každé věci a na hodnocení zjištěných skutečností v nalézacím řízení. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod č. 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Soud prvního stupně uvedl, že „všichni žalovaní a jejich právní předchůdci po celou dobu od onoho roku 2000 předmětné pozemky drželi“. Při úvaze o vydržení vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění, ze kterých se podává, že žalovaní držiteli byli: „Žalovaní, resp. jejich předchůdci, pozemky od Lesů ČR (a někteří i mezi sebou později) koupili a zaplatili řádně kupní cenu, tomu odpovídaly i provedené zápisy do katastru nemovitostí (ve státem vedené evidenci). Předmětné pozemky pak následně udržovali (vyčistili, vyňali z plnění funkcí lesa, oplotili apod.) a užívali jako vlastní, bez odůvodněných pochybností“ (bod 73 rozsudku). V tom je nepochybně implicitně obsažen závěr o držbě; ostatně to, že odvolací soud uzavřel, že držba žalovaných byla oprávněná, učinil též závěr o „prosté“ neboli „nekvalifikované“ držbě. V průběhu řízení též samotná držba řádně zpochybněna nebyla, žalobkyně ji nepopíraly; z neurčité poznámky v odvolání žalobkyň není jasné, zda se týká jen „prosté“ držby či držby oprávněné (kvalifikované). Ostatně podobně je tomu i v dovolání. Žalobkyně se omezují na prosté popírání oprávněné držby, aniž by uvedly jakékoliv okolnosti, které by ji zpochybňovaly. Bylo přitom na nich, aby dobrou víru jako předpoklad vydržení popřely a navrhly ke svému tvrzení důkazy; dobrá víra se totiž presumuje (viz §7 ve spojení s §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
K dobré víře žalovaných, že jsou vlastníky sporných pozemků, se odvolací soud podrobně a přesvědčivě vyjádřil pod body 45 a 66 rozsudku, na které se pro stručnost odkazuje.
Dovolacímu soudu ostatně není zřejmé, v čem by měl spočívat rozpor napadeného rozsudku s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, pokud se v něm uvádí: „Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení bylo po celou vydržecí dobu důvodné“. Stejně není zřejmé, v čem by měl spočívat rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14, jehož pasáž citují. Pokud tvrdí, že odvolací soud, ani soud prvního stupně neprovedl dokazování k otázce oprávněné držby, pak je třeba poukázat na to, že podle odvolacího soudu žalovaní „pozemky pak následně udržovali (vyčistili, vyňali z plnění funkcí lesa, oplotili apod.) a užívali jako vlastní“. Jde o skutkové zjištění postačující spolu s tím, že žalobci měli vzhledem ke všem okolnostem omluvitelně za to, že jsou vlastníky pozemků, k závěru o oprávněné držbě.
Závěry odvolacího soudu (a ostatně i soudu prvního stupně) o oprávněné držbě tak nejsou zjevně nepřiměřené; není tu nic, co by založilo rozpor s judikaturou ať Ústavního soudu, nebo Nejvyššího soudu.
Ke kolizi vlastnického práva nabytého vydržením a restitučního nároku :
Dovolací soud především poznamenává, že jedna věc nemůže být ve vlastnictví více osob, nejde-li o spoluvlastnictví. Proto nejde o kolizi vlastnických práv, ale vlastnického práva a nároku na něj.
Z dovolání se podává otázka, „na základě jakého právního podkladu lze dojít k závěru, že vydržení pozemku před tím, než dojde k jeho vydání v rámci restitučního řízení, představuje překážku přímého vydání takového pozemku oprávněným osobám“. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu podle dovolatelek vyřešena, „resp. tato právní otázka má být s ohledem na níže uvedené argumenty žalobkyň posouzena jinak“.
Takto vymezený předpoklad dovolání si protiřečí, nebyla-li tato otázka v judikatuře vyřešena, nelze ji ani „posoudit jinak“ ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatelky pak uvádějí: „Žalobkyně předně předesílají, že je jim známa judikatura dovolacího soudu, která v obecné rovině dovodila možnost vyloučení restitučního nároku na přímé vydání pozemku v důsledku jeho předchozího vydržení fyzickou osobou. S těmito závěry žalobkyně z níže uvedených důvodů nesouhlasí“. V této souvislosti předkládají rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1977/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4077/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2235/2019, v nichž měl Nejvyšší soud dospět k závěru o možném vyloučení restitučního nároku na přímé vydání pozemku v důsledku jeho předchozího vydržení jinou osobou. Dovolatelky „mají zato, že by tato otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak než v uvedených rozhodnutích jednak proto, že k příslušným závěrům dospěl Nejvyšší soud na základě odlišného skutkového základu a dále proto, že tento závěr není ústavně konformní“. Není tu úplně jasné, o jakou otázku jde, problematika konkurence obou nároků totiž zahrnuje celou řadu aspektů, které se z dovolání nepodávají.
Dovolací soud též konstatuje, že jde-li v rozhodnutích uvedených výše o odlišné věci, jak dovolání tvrdí, pak není v této věci důvod ani zákonný předpoklad se od jejich řešení právní otázky, tj. kolize restitučního nároku a vydržení, odchýlit.
K závaznosti rozhodnutí pro osoby, které nebyly účastníky řízení:
Ústavní soud uvedl: „Subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na ty osoby, které byly účastníky řízení, nikoli na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily“ (nález ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06).Ústavní soud též přisvědčil názoru dovolacího soudu, že „s ohledem na subjektivní meze právní moci vyvolává rozhodnutí v obdobné věci účinky jen mezi účastníky daného řízení, případně jejich právními nástupci (srovnej §159 o. s. ř.) – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3429/17.
Rozhodnutí vydaná v restitučním řízení jsou tak závazná jen pro jeho účastníky; vlastnictví tak ve prospěch oprávněné osoby nemůže pozbýt někdo, kdo účastníkem řízení nebyl. Nebyl-li skutečný vlastník účastníkem řízení, nemůže výrok rozhodnutí založit na jeho úkor ani vlastnictví oprávněné osoby; vlastníkem zůstává ten, kdo jím skutečně byl v době rozhodnutí soudu.
V usnesení ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 3676/11, Ústavní soud konstatoval: „Tvrdí-li proto stěžovatelka, že její vlastnické právo nemůže být zpochybněno v civilním soudním řízení, neboť jí vlastnické právo bylo přiřknuto ve správním řízení, a následně potvrzeno i při přezkumu dotyčného rozhodnutí správním soudem, žádá po Ústavním soudu, aby prolomením subjektivních mezí správního rozhodnutí narušil právní jistotu a právo na spravedlivý proces mimo toto správní řízení stojících osob, a tedy aby připustil přesně takové vyloučení možnosti třetích osob hájit svá práva, kteréžto žádosti nemůže Ústavní soud vyhovět. K tomuto náhledu správně dospěl ostatně již Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutí 22 Cdo 3069/2005: ‚Pokud k vydání nemovitosti někým jiným, než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na vlastnické právo dosavadního vlastníka. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nemá ustanovení, podle kterého výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu je závazný pro účastníky, je zřejmé, že pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. §159a odst. 1 OSŘ). Proto rozhodnutí o vydání nemovitostí žalovaným nemůže mít na existenci vlastnického práva žalobců vliv. Je nerozhodné, jakým způsobem žalobci vlastnictví nabyli; mohli jej nabýt i vydržením‘, jehož závěr byl zopakován i v rozhodnutí 28 Cdo 3745/2011 či v rozhodnutí 22 Cdo 445/2007)“.
I podle tohoto rozhodnutí tedy nezakládá vydání věci v restituci či v restitučním řízení vlastnické právo osoby oprávněné, nebyla-li povinná osoba v době vydání vlastníkem sporné nemovitosti. Žádný rozpor s judikaturou tu v této části není.
K přednosti restitučního nároku a k vydržení vlastnického práva:
Není tu ani rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16; v něm šlo o neplatnost převodu blokovaného majetku, a o tom v této věci soudy nepochybovaly, proto opřely závěr o nabytí práva žalovanými o jinou právní skutečnost. Soudy též nepopřely Ústavním soudem zastávaný princip priority restitučního nároku, na který dovolatelky spolu s citací nálezů tohoto soudu upozorňují, nicméně tento princip nemůže bezvýjimečně bránit v nabytí vlastnického práva jiným osobám, zejména jsou-li tu zvláštní okolnosti věci.
Blíže k tomu dovolací soud uvádí: Ochranu nárokům oprávněných osob poskytuje §5 odst. 3 zákona o půdě, ve kterém se uvádí: „Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením §28 nedotčeno“.
I když tedy žalobkyně neurčitým vymezením pozemků v restituční žádosti přispěly k tomu, že Lesy České republiky, s. p., které o uplatněném nároku na restituci nevěděly, převedly v roce 2000 pozemky na dobrověrné nabyvatele, byly chráněny tímto ustanovením tak, že ve skutečnosti k převodu práva nedošlo, a žalobkyně měly deset let na to, aby své právo na restituci proti nabyvatelům v průběhu vydržecí doby ubránily. Ve skutečnosti totiž (vzhledem neplatnosti převodu) vlastníkem pozemků byl i nadále stát, a ten (resp. státní podnik) byl i povinnou osobou. To, že k převodu došlo, mohly žalobkyně zjistit z katastru nemovitostí a ostatně o tom podle zjištění soudů věděly (viz např. bod 73 rozsudku odvolacího soudu in fine), zůstaly však pasivní. V roce 2010 uběhla vydržecí doba, žalovaní (příp. jejich předchůdci) nabyli originárně vlastnické právo vydržením, které zákon, na rozdíl od smluvních převodů, výslovně nevylučuje. Ochrana oprávněných osob totiž nemůže být a není bez limitů. Jestliže tedy v roce 2016 dosáhly žalobkyně vůči Lesům České republiky, s. p., rozsudku o vydání pozemků, nemohl tento rozsudek mít jimi požadované právní důsledky, neboť stát již nebyl vlastníkem pozemků a skuteční vlastníci, kteří nabyli právo vydržením, nebyli povinnými osobami (§5 zákona o půdě), ani účastníky řízení.
K výjimečným okolnostem věci, svědčícím žalovaným :
V souvislosti s církevními restitucemi Ústavní soud uvedl, že možnost preference vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku, popř. prolomení blokace z důvodu vydržení, Ústavní soud připustil ve výjimečném případě. Opakovaně však uvádí, že pouhá dobrá víra nabyvatele nepostačuje, když nad rámec dobré víry musí být taková výjimka odůvodněna „zcela mimořádnými okolnostmi konkrétního případu“ (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2707/18, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 2269/20).
Takové mimořádné okolnosti v dané věci jsou dány. Byly to žalobkyně, kdo tím, že sporné pozemky v žádosti o jejich vydání řádně neoznačily, znemožnily žalovaným (jejich předchůdcům), aby zjistili, že na ně byl uplatněn restituční nárok, byť se o prověření stavu věci žalovaná strana dostatečně snažila. I poté, co zjistily, že pozemky jsou v držení fyzických osob, žalobkyně pro ochranu jejich práva nic neučinily, naopak „minimálně do 5. 10. 2004 žalobkyně ještě nepožadovaly vydání předmětných pozemků (respektive částí původního pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, z které byly předmětné pozemky následně vyděleny), nýbrž za ně požadovaly vydání náhradních pozemků (viz bod 23 rozsudku soudu prvního stupně). Žalované nijak nekontaktovaly a na restituční nárok je neupozornily. Těm naopak nelze vytýkat žádné zanedbání, pokud jde o ověření právního statusu pozemků. Žalobkyně tak způsobily to, že žalovaní vynaložili úsilí (a zřejmě i peníze) na kultivaci pozemků (viz bod 73 rozsudku odvolacího soudu); nelze též přehlédnout obtíže, s jakými by nyní usilovali o vrácení kupní ceny, a navíc zaplacené částky byly vývojem cen znehodnoceny natolik, že by dnes za ně, kdyby jim byly vráceny, obdobné pozemky k rekreaci nepořídili (tuto skutečnost je třeba považovat za obecně známou - §121 o. s. ř.). Kdyby žalobkyně postupovaly řádně, buď by žalovaní (jejich předchůdci) pozemky vůbec nekoupili a v tehdejších cenách si pořídili jiné, anebo, pokud by tak učinily po vkladu práva žalovaných (jejich předchůdců) do katastru nemovitostí, alespoň by minimalizovali jejich ztráty. Žalobkyně tak nezachovaly běžnou (normální) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat. Za těchto okolností vyplývá upřednostnění vydržení pozemků před jejich restitucí i z mimořádné povahy této věci.
Dovolatelky považují napadené rozhodnutí za rozporné s čl. 11 Listiny základních práv a svobod proto, že jim, jak se domnívají, upřelo právo na náhradu za nevydané pozemky. Nicméně i zde platí, že jde o důsledek jejich nedbalého postupu ve věci.
Pokud dovolatelky tvrdí, že mělo dojít ke spravedlivějšímu řešení spočívajícímu v rozdělení předmětných pozemků mezi účastníky, pak v této souvislosti nevymezily ani nepřímo žádný předpoklad přípustnosti dovolání; dovolací soud jen konstatuje, že takový postup platné právo neumožňuje a nedá se dovodit ani „z povahy věci“.
Závěry odvolacího soudu učiněné na základě konkrétních skutkových zjištění tak nejsou v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu; není ani důvod odchýlit se od dosavadní judikatury. Řešení přijaté odvolacím soudem vychází i z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nejde tedy o otázky dosud neřešené. Ostatně je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyň přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mnohou se žalovaní 3), 4), 9), 10) a 11) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu