ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.536.2023.3
sp. zn. 22 Cdo 536/2023-1090
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) P. V. a b) A. V., zastoupených Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Plynární 1617/10, proti žalovaným 1) V. D. , zastoupené opatrovníkem Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, Čimická 717/34, a 2) J. D. , zastoupenému Mgr. Kristínou Hartmann, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Sokolská 1805/26, o určení existence služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 292/2015, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 18 Co 123,124,280/2020-974, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 18 Co 123,124,280/2020-974, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 23 C 292/2015-634, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 2. 2020, č. j. 23 C 292/2015-660, opravného usnesení ze dne 24. 2. 2020, č. j. 23 C 292/2015-661, a opravného usnesení ze dne 7. 8. 2020, č. j. 23 C 292/2015-692, určil, že na pozemku žalovaných parc. č. XY, zahrada, zapsaném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro obec XY a k. ú. XY, jako pozemku služebném (dále jen „služebný pozemek“), vázne pozemková služebnost chůze ve prospěch každého vlastníka pozemků parc. č. XY, zahrada, a parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro obec XY a k. ú. XY, jako pozemků panujících (dále jen „panující pozemky“), o šíři dvou metrů od jižní hranice pozemku a délce celé jižní hranice pozemku specifikovaná v geometrickém plánu č. 2318-3069/2015, vyhotoveném Geodetickým sdružením, s. r. o., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu dále zamítl v rozsahu, v němž se žalobci domáhali určení, že na služebném pozemku vázne pozemková služebnost jízdy ve prospěch každého vlastníka panujících pozemků o šíři dvou metrů od jižní hranice pozemku a délce celé jižní hranice pozemku specifikovaná v geometrickém plánu č. 2318-3069/2015, vyhotoveném Geodetickým sdružením, s. r. o., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobci jsou vlastníky panujících pozemků a žalovaní jsou vlastníky služebného pozemku. Pozemek původně č. kat. XY byl geometrickým plánem ze dne 4. 3. 1949 rozdělen na celkem tři pozemky (č. kat. XY, XY, XY). Následně na základě trhové smlouvy ze dne 21. 3. 1949 (dále jen „trhová smlouva“) nabyl vlastnické právo k pozemku č. kat. XY (v současné době se jedná o oba panující pozemky) právní předchůdce žalobců pan F. V. V čl. VIII této smlouvy je uvedeno: „Aby ke koupenému pozemku byl zjednán potřebný přístup, zřizuje prodávající kupujícímu a tento přijímá služebnost jízdy a chůze po pozemcích prodávajícího č. kat. XY a XY v šíři 2 m…“ Následně usnesením č. d. XY ze dne 6. 7. 1949 došlo k povolení vkladu vlastnického práva F. V. ve prospěch pozemku kat. č. XY a zároveň povolení toho, aby „byla vložena služebnost jízdy a chůze pro F. V. po pozemku XY a XY po rozumu odstavce VIII trhové smlouvy jako statku služebném a tuto služebnost jízdy a chůze v nové vložce též pozemkové knihy jako statku panujícího byla poznamenána.“ Soud prvního stupně dále konstatoval, že „knihovní vložkou č. XY, k. ú. XY, bylo prokázáno, že je zde zápis o tom, že na základě dvou smluv trhových ze dne 21. 3. 1949 se vkládá na pozemek č. XY jako statek služebný služebnost jízdy a chůze v šíři 2 m.“
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na základě trhové smlouvy došlo ke zřízení služebností pozemkových – služebnosti jízdy a chůze, neboť obě služebnosti byly spojeny s držbou panujících pozemků, z čehož je zřejmé, že se musí jednat o služebnosti pozemkové, které nezanikly smrtí právního předchůdce žalobců. Dále dospěl k závěru, že služebnost jízdy byla promlčena, neboť na rozdíl od služebnosti chůze nebyla po roce 2000 již využívána.
K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 18 Co 123,124,280/2020-724, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že na služebném pozemku vázne pozemková služebnost chůze a jízdy ve prospěch každého vlastníka panujících pozemků o šíři 2 metrů od jižní hranice pozemku a délce celé jižní hranice pozemku specifikovaná v geometrickém plánu č. 2318-3069/2015, vyhotoveném Geodetickým sdružením, s. r. o., který byl připojen jako nedílná součást k rozsudku soudu prvního stupně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 22 Cdo 1407/2021-933, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení byla skutečnost, že se odvolací soud žádným způsobem nevypořádal s právně relevantní námitkou žalované 1), podle níž služebnost chůze a jízdy nemohla platně vzniknout z toho důvodu, že existoval rozpor mezi příkazem knihovního soudu a zápisem do pozemkových knih. Žalovaná 1) odkázala na §96 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, a namítla, že strany navrhly do pozemkové knihy zápis služebnosti osobní, a soud – vázán tímto návrhem – služebnost osobní povolil, pročež byla zapsána služebnost pozemková. Současně žalovaná 1) poukázala na §102 téhož zákona s jeho citací a zdůrazněním, že „okresní civilní soud v souladu s návrhem povolil zápis služebnosti chůze a jízdy pro F. V. Podle §102 zákona č. 95/1871 ř. z. ‚Zápis do pozemkové knihy smí se vykonati jen na písemný příkaz knihovního soudu a nikterak jinak, než podle obsahu tohoto příkazu.‘ Služebnost však byla vložena do pozemkové knihy v odlišném znění, než ji soud povolil. Výše popsaným způsobem nebyla dodržena zákonem stanovená úprava pro vznik služebnosti. Pro posouzení platnosti jsou rozhodující všechny tehdejší platné předpisy, které upravovaly vznik služebnosti a nikoli pouze izolovaně tehdy platný občanský zákoník.“
Rozhodnutí odvolacího soudu proto nesplňovalo požadavky na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dalšími v dovoláních vymezenými otázkami (mimo jiné i otázkou charakteru služebnosti) se dovolací soud pro jejich předčasnost nezabýval, avšak uložil odvolacímu soudu, aby se jimi zabýval v dalším řízení ve věci.
Odvolací soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 12. 10.2022, č. j. 18 Co 123,124,280/2020-974, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II tak, že určil, že na služebném pozemku vázne pozemková služebnost chůze a jízdy ve prospěch každého vlastníka panujících pozemků o šířce 2 metrů od jižní hranice pozemku a délce celé jižní hranice pozemku specifikovaná v geometrickém plánu č. 2318-3069/2015, vyhotoveném Geodetickým sdružením, s. r. o., který byl připojen jako nedílná součást k rozsudku soudu prvního stupně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Dospěl k závěru, že žalovanými namítaný rozpor mezi příkazem knihovního soudu a zápisem do pozemkových knih ohledně obsahu a charakteru sjednané služebnosti, která byla sjednána jako služebnost pozemková, dán není. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že trhovou smlouvou byla mezi F. V. jako kupujícím a A. Ž. jako prodávajícím sjednána pozemková služebnost chůze a jízdy. Tento závěr podle odvolacího soudu plyne jak z charakteristiky služebnosti umožňující užívání nově vzniklé nemovitosti, tak i z toho, že při sjednávání osobní služebnosti by bylo nutno uvést, o jakou služebnost se jedná, přičemž v úvahu by připadala služebnost užívání a služebnost požívání. Přesné vymezení žalovanými tvrzené údajné osobní služebnosti však ve smlouvě chybí. Ustanovení §474 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „OZO“), pak podle odvolacího soudu přímo vyžadovalo, aby bylo uvedeno, kdo z držitelů pozemků je zavázaný a kdo naopak oprávněný. Je-li proto v ujednání o vzniku předmětné pozemkové služebnosti uveden jako oprávněný F. V., jedná se o aplikovanou dikci zákona, jež vyžadovala, aby bylo uvedeno, komu náleží „statek panující“, nikoliv tedy skutečnost, že by F. V. byl oprávněným z osobní služebnosti. Odvolací soud shledal, že smyslem a účelem sjednané služebnosti bylo, aby byl zajištěn přístup k nově vzniklým pozemkům parc. č. XY a XY, neboť jinak by nově vzniklé pozemky nemohly být řádně vlastnicky užívány. Považoval tak za zřejmé, že označení osoby F. V. jako osoby oprávněné služebnost užívat neznamenalo, že by služebnost byla vázána právě a jen na jeho osobu, jejíž smrtí by služebnost zanikla. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zaknihováním řádně vznikla pozemková služebnost, která trvá dosud.
Nadto uvedl, že pokud oba žalovaní namítali, že zápis do pozemkových knih ohledně služebnosti pozemkové tak, jak byl proveden (intabulován) do pozemkových knih, byl proveden chybně, bylo na nich, aby tato svá tvrzení prokázali, k čemuž se též dovolávali §479 OZO, jež upravovalo tzv. nepravidelné pozemkové služebnosti povolené jen určité osobě, v rámci své argumentace opomněli však větu druhou tohoto ustanovení, podle něhož: „Nemá se však za to, že jsou to odchylky od povahy služebnosti; kdo je tvrdí, tomu náleží dokazování.“ Odvolací soud uzavřel, že žalovaní žádné relevantní důkazy, kterými by podpořili své tvrzení o pozemkové služebnosti, která by smrtí F. V. zanikla, soudu nenabídli.
Dále považoval za správné skutkové zjištění, podle něhož je služebnost chůze kontinuálně vykonávána až do současnosti. Nesdílel však názor soudu prvního stupně o promlčení služebnosti jízdy, neboť podle něj byla sjednána služebnost jediná – služebnost cesty, přičemž je irelevantní, jakou formou bylo toto právo vykonáváno. Pro případné promlčení nároku by podle odvolacího soudu bylo nutné prokázat, že služebnost cesty nebyla vykonávána žádným ze zákonných způsobů, tedy ani chůzí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaná 1) považovala své dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny. Položila dovolacímu soudu následující otázky: 1) zda formulace služebnosti chůze a jízdy pro konkrétně označenou osobu v povolení knihovního soudu, která byla zcela v souladu s návrhem tehdejších účastníků na intabulaci, a formulace služebnosti následně zapsané do pozemkové knihy ve znění, které vynechalo konkrétně označenou osobu a označilo pouze panující pozemek, vedly ke vzniku obsahově zcela identických práv a povinností ze služebnosti jízdy a chůze; 2) zda uvedení konkrétní osoby v případě služebnosti chůze a jízdy v návrhu na intabulaci a povolení knihovního soudu vede ke vzniku služebnosti podle §474 OZO nebo služebnosti podle §479 OZO; 3) zda služebnost jízdy a chůze vznikla, jestliže došlo k odlišnému zápisu (intabulaci) služebnosti do pozemkových knih, konkrétně nebyla zapsána služebnost jízdy a chůze pro konkrétní osobu, nýbrž odlišně, tj. pouze pro panující pozemek; 4) zda obsah služebnosti chůze a jízdy a služebnost vozové cesty jsou zcela identické, zejména pak s ohledem na možnost promlčení; 5) zda je možné selektivní promlčení části služebnosti vozové cesty, pokud po více než 10 let nebyla vykonávána služebnost jízdy; 6) zda je možné se domáhat určení služebnosti sjednané podle OZO v odlišném znění od původně ve smlouvě navržené intabulace a odlišně od navazujícího povolení knihovního soudu; 7) jaký je vzájemný vztah mezi §479 OZO a §982 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dála žalovaná 1) namítla, že odvolací soud nesplnil pokyn dovolacího soudu, pročež jeho rozhodnutí opět nesplňuje nutné náležitosti podle §157 o. s. ř., a řízení u odvolacího soudu je tak zatíženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jako další vadu řízení namítla nevyhovění důkaznímu návrhu dovolatelky na provedení ohledání místa, tj. sporného pozemku. Odvolací soud přitom podle dovolatelky ani řádně nezdůvodnil, proč tento důkazní návrh nebyl proveden, pročež se jedná o tzv. opomenutý důkaz. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaný 2) dovodil přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázku platného vzniku služebnosti, otázku typu, resp. charakteru určované služebnosti, otázku výkladu §474 a 479 OZO a přezkoumatelnosti rozhodnutí v tomto rozsahu a otázku obsahu určované služebnosti. Dále odůvodnil přípustnost dovolání skutečností, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky vzájemného vztahu §479 OZO a §980 odst. 2 o. z. Žalovaný 2) odvolacímu soudu vytkl, že nepřihlédl k tomu, že předmětná služebnost v době účinnosti OZO mohla platně vzniknout jen na základě intabulace, která svým obsahem odpovídala příkazu knihovního soudu. Příkaz knihovního soudu z usnesení Okresního soudu civilního v Praze ze dne 6. 7. 1949, sp. zn. 10575/49, vyložil tak, že zapsána měla být služebnost pro F. V., nikoli služebnost ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Označil za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož dikce zákona vyžadovala, aby bylo uvedeno, komu náleží statek panující. Uvedl, že odvolací soud zcela pominul, že jako osobní služebnosti mohou být zřízeny i služebnosti svou povahou pozemkové – tzv. služebnosti nepravidelné. Podle dovolatele tedy zápis do pozemkové knihy nebyl proveden podle obsahu příkazu knihovního soudu a trhové smlouvy, a služebnost nárokovaná žalobci proto platně nevznikla. V této souvislosti odkázal na komentář k OZO, podle kterého neodpovídá-li zápis v hlavní knize obsahu rozhodovacích listin, rozhoduje o obsahu závazku příslušná listina, která jest podkladem zápisu. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 805/2014 a sp. zn. 31 Cdo 678/2009. Ze skutečnosti, že intabulace nebyla provedena řádně, dovodil, že se smluvní ujednání nestalo perfektním a služebnost v době platnosti OZO platně nevznikla (odkázal přitom např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2926/2010). Následně žalovaný 2) tvrdil, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. Danou vadu mělo mít rozhodnutí v rozsahu, ve kterém odvolací soud paušálně odmítl argumentaci dovolatele, podle níž se jedná o služebnost nepravidelnou zřízenou pouze pro osobu F. V. s odůvodněním, že žalovaní soudu nenabídli žádné relevantní důkazy, kterými by bylo prokázáno, že tato služebnost byla zřízena pouze pro tuto osobu. Žalovaný 2) nesouhlasil, že neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že se jednalo o nepravidelnou služebnost, která by smrtí F. V. zanikla. Odvolací soud měl pochybit, neposkytl-li žalovaným řádné poučení k dotvrzení rozhodných skutečností. Tím byla podle dovolatele založena vada, která mohla mít za následek to, že odvolací soud ve věci samé nesprávně rozhodl. Poté dovolatel uvedl, že domněnka ve prospěch pravidelné služebnosti (§473 OZO) je vyvrácena tehdy, pokud z výkladu smlouvy jednoznačně vyplývá, že sporné ujednání bylo určeno pouze k zajištění výhod pro určitou osobu. Konečně za nesprávný a zjevně nepřiměřený považuje žalovaný 2) také závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci nárokovaná služebnost vznikla jakožto služebnost vozové cesty umožňující v dnešních poměrech jezdit po pozemku žalovaných jakýmikoliv vozidly. Odvolací soud tím měl konstituovat zcela neomezenou služebnost jízdy a chůze. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované 1) a k dovolání žalovaného 2) uvedli, že se ztotožňují s posouzením věci učiněným odvolacím soudem, který vysvětlil, že označení osoby F. V. v trhové smlouvě jako osoby oprávněné služebnost užívat, neznamenalo, že by služebnost byla vázána právě a jen na jeho osobu, jejíž smrtí by služebnost zanikla. Odvolací soud tak podle žalobců dospěl ke správnému závěru, podle něhož služebnost byla správně zapsána do pozemkových knih, a tudíž i řádně vznikla. Otázky předestřené dovolateli podle žalobců nemohou mít vliv na správnost rozsudku odvolacího soudu. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl, popř. zamítl a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaní se ke svým dovoláním vzájemně nevyjádřili.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost i důvodnost dovolání žalované 1) i žalovaného 2) je založena už jen tím, že odvolací soud nedostál pokynu, který mu ve svém předchozím rozhodnutí ve věci dovolací soud uložil.
Odvolací soud se měl zabývat námitkou žalované 1) ohledně platného vzniku služebnosti vzhledem k tvrzené existenci rozporu mezi příkazem knihovního soudu a zápisem do pozemkových knih. Odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci za účelem zjištění charakteru sjednané služebnosti provedl výklad smluvního ujednání trhové smlouvy, přičemž shledal, že stranami byla ujednána pozemková služebnost chůze a jízdy a jako taková byla i zaknihována, a proto řádně vznikla a trvá dosud. Příkazem knihovního soudu se však vůbec nezabýval. Bez bližšího odůvodnění se omezil na konstatování, že „žalovanými namítaný rozpor ohledně obsahu a charakteru sjednané služebnosti, která byla sjednána jen jako služebnost pozemková, dán není.“
Důraz kladený dovolacím soudem v předchozím kasačním rozhodnutí na nutnost vypořádat se s výše uvedenou námitkou žalované 1) však byl odrazem toho, že prostřednictvím této argumentace žalovaná 1) zjevně namítala, že i kdyby byla služebnost sjednána jako pozemková (což však žalovaní popírali), návrh na její zápis jako služebnosti osobní a její povolení knihovním soudem jako služebnosti osobní by nemohl mít za následek vznik služebnosti pozemkové bez ohledu na zápis služebnosti v pozemkové knize. Nešlo tedy jen o výklad samotného smluvního ujednání, ale o proces vzniku služebnosti ve vazbě na pozemkové knihy a postup knihovního soudu při povolení služebnosti upravený a limitovaný výslovnou zákonnou úpravou.
Z odůvodnění napadeného rozsudku tedy není zřejmé, jaký postoj odvolací soud zaujal k tvrzení žalovaných, že strany trhové smlouvy navrhly zápis služebnosti osobní a jako takovou ji následně knihovní soud, vázán ve smyslu §96 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, povolil. Dovolací soud je toho názoru, že odvolací soud v projednávané věci nijak nezohlednil usnesení knihovního soudu, který jednoznačně povolil k zápisu osobní služebnost, neboť povolil služebnost chůze a jízdy pro konkrétní osobu – F. V. V souladu s §96 zákona č. 95/1871 ř. z. lze také předpokládat, že zápis takové osobní služebnosti alespoň jedna ze stran navrhla.
Na nedodržení závazného pokynu odvolacím soudem pak opětovně oba žalovaní v dovolání poukazují, přičemž argumentaci žalované 1), jejíž nezohlednění bylo důvodem předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, v dovoláních dále podrobně rozvádějí.
Ani nové rozhodnutí odvolacího soudu ve věci tak nevyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 o. s. ř., pročež spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím přezkumu již z tohoto důvodu neobstojí.
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (smlouvy), a to i pomocí výkladu projevu vůle, dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na takto zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Jinak řečeno, činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, na nějž navázal Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutích, mimo jiné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 203/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1124/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 434/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2569/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2780/2022 (dostupná, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz )].
V projednávané věci je třeba předně podotknout, že pokud odvolací soud navzdory tvrzení žalovaných při výkladu smluvního ujednání nepřihlédl k tomu, co bylo stranami navrženo k zápisu do pozemkových knih, nevzal v úvahu významnou okolnost, která může v konkrétní věci poukazovat na skutečnou vůli smluvních stran ohledně charakteru sjednané služebnosti. To platí tím spíše, že k návrhu na zápis služebnosti došlo velmi krátce po uzavření smlouvy (rok 1949) a lze obecně předpokládat, že podoba návrhu na povolení služebnosti odrážela v takovém případě vůli smluvních stran, což se pak odrazilo i do podoby rozhodnutí knihovního soudu. Nadto žádný z účastníků smluvního vztahu v současné době již nežije, a nelze tak zjišťovat vůli smluvních stran bezprostředně jejich výslechem. Bylo přitom úkolem odvolacího soudu při výkladu právního jednání přihlédnout i k následnému chování stran. Jeho právní závěr o charakteru sjednané služebnosti se proto zakládá na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci.
Nadto v dovolacím přezkumu neobstojí ani dílčí právní závěry odvolacího soudu.
Jednak se dovolací soud neztotožňuje s tím, že „při sjednávání osobní služebnosti by bylo nutno uvést, o jakou služebnost se jedná, když v úvahu by připadala jak služebnost užívání, tak i služebnost požívání.“ Oba dovolatelé zde správně poukazují na §479 OZO, který umožňuje sjednání tzv. nepravidelných osobních služebností. Je sice pravdou, že důkazní břemeno ohledně prokázání „odchylky od povahy služebnosti“ leží na straně žalovaných, nicméně odvolací soud pochybil, pokud v duchu výše uvedeného nepřihlédl k příkazu knihovního soudu, jímž žalovaní v řízení argumentovali.
Jednak také dikce §474 OZO výslovně nevyžaduje, jak odvolací soud nesprávně dovozuje, aby „bylo uvedeno, kdo z držitelů pozemků je zavázaný a kdo naopak oprávněný,“ ale toliko předpokládá dva pozemky mající odlišné vlastníky. Uvedení jména F. V. proto nelze považovat za pouhou „aplikaci dikce zákona“, ba naopak uvádění konkrétních osob při zřizování služebnosti může být okolností významnou při posouzení, jaký typ služebnosti byl sjednán.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Jako předčasné je třeba hodnotit další otázky předložené oběma dovolateli, týkající se zejména možností promlčení sjednané služebnosti a vzájemného vztahu §479 OZO a §982 odst. 2 o. z. K těmto nechť odvolací soud, budou-li nadále relevantní, přihlédne v dalším řízení ve věci.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu