ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.754.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 754/2023-305
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. S. , zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovaným: 1) S. Š. , zastoupené Mgr. Terezou Rajchlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 729/11, a 2) H. H. , zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 372/2020, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, č. j. 17 Co 305/2022-236, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, č. j. 17 Co 305/2022-236, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 5 C 372/2020-176, výrokem I zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně k ideální 1/3 jednotky č. XY, jiný nebytový prostor, vymezené v budově č. p. XY, nacházející se na pozemku par. č. XY, katastrální území XY, obec XY, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY („jednotka“) a výrokem II přikázal tento podíl žalobkyně do spoluvlastnictví žalované 2), která se tak stává nově spoluvlastnicí ideálních 2/3 jednotky. Výrokem III poté rozhodl o tom, že spoluvlastnický podíl žalované 1) v rozsahu ideální 1/3 zůstává nedotčen. Výrokem IV uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 1 911 000,- Kč. Výrokem V poté rozhodl o náhradě nákladů řízení a výroky VI až VIII o znalečném.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 17 Co 305/2022-236, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k výše uvedené jednotce, kterou přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. Výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2) na vypořádání podílu částku 1 911 000 Kč. Výroky III až VI pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Účastnice byly spoluvlastnicemi domu, ve kterém je umístěna sporná nebytová jednotka; dne 14. 3. 2016 uzavřely dohodu s o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nyní je každá z účastnic výlučnou vlastnicí jedné z bytových jednotek v tomto domě; žalobkyně a žalovaná 1) tam bydlí, žalovaná 2) žije ve XY. Sporná nebytová jednotka (dále též jen „jednotka“) není dlouhodobě užívána, je ve stavu vyžadujícím rekonstrukci a není reálně dělitelná. Ve zmíněné dohodě se spoluvlastnice dohodly na prodeji nebytové jednotky, ten však nebyl dosud realizován, a – podle odvolacího soudu – „ustanovení Dohody z r. 2016, že ‚se spoluvlastníci dohodli v souvislosti s celkovým zrušením spoluvlastnictví na prodeji této jednotky‘ nelze považovat za platnou dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k Jednotce nejen proto, že (jak uvedl soud I. stupně) Jednotka v daném okamžiku ještě neexistovala, ale též pro neurčitost jak ohledně osoby kupujícího, tak ohledně kupní ceny“. Žalobkyně podala návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k této jednotce tak, že jí bude za náhradu přikázána do výlučného vlastnictví; žalované ve shodě žádaly, aby spoluvlastnictví bylo vypořádáno tak, že podíl žalobkyně bude přikázán žalované 2). Zatímco soud prvního stupně návrhu žalovaných vyhověl, odvolací soud jeho rozsudek změnil a přikázal jednotku do výlučného vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud postupoval podle kritérií uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016. sp. zn. 22 Cdo 2024/2016; vyšel z toho, že žádné z účastnic nesvědčí kritérium velikosti podílu, nejúčelněji využije věc žalobkyně. Ani další potenciálně relevantní kritéria nesvědčila jednoznačně ve prospěch žalovaných (k tomu podrobněji viz níže pod body 25 a násl.).
Dovolání a vyjádření k nim:
3. Proti rozsudku podávají obě žalované dovolání.
Žalovaná 1) vymezuje přípustnost dovolání takto: 4. „Napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (resp. u které se dovolatelce nepodařilo dohledat relevantní judikaturu, a proto dovolání dává z důvodu právní jistoty i z důvodu, že při vyřešení dále uvedené otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo, že má být vyřešena jinak) a která spočívá v řešení otázky, zda je obligatorní náležitostí dohody spoluvlastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví prodejem podle ustanovení §1141 občanského zákoníku i určení osoby kupujícího a kupní ceny“.
5. „Napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně pak tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví prodejem nelze uzavřít k jednotce, která dosud nevznikla, ale která vznikne v budoucnu“. Tento závěr odvolacího soudu je v rozporu např. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3290/2009, a ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 32 Odo 557/2006.
6. „Napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně pak tím, že odvolací soud nerespektoval při hodnocení platnosti Dohody o prodeji Jednotky skutečnou vůli stran“.
Tuto vůli směřující k uzavření Dohody o prodeji jednotky však soudy obou stupňů nijak blíže nezkoumaly a omezily se toliko na výklad jazykového vyjádření obsaženého v dohodě. Tím však porušily čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017. Uvádí i další judikaturu o výkladu právního jednání, se kterou má být napadené rozhodnutí v rozporu.
7. „Napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (resp. u které se dovolatelce nepodařilo dohledat relevantní judikaturu, a proto dovolání dává z důvodu právní jistoty i z důvodu, že při vyřešení dále uvedené otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo, že má být vyřešena jinak), a která spočívá v řešení otázky, zda zásada „co nejmenšího zásahu soudu do vlastnických práv“ má v případě zájmu na zachování spoluvlastnictví více spoluvlastníků s většinovými podíly s ohledem na nedotknutelnost vlastnictví přednost před zrušením spoluvlastnictví jako celku“.
8. Ve spojení s uvedeným dovolatelka dovolacímu soudu předkládá – poněkud nejasně
– „otázku dosud neřešenou v rámci jeho rozhodovací praxe, když se nejedná o hodnocení kritéria velikosti podílu, ale souběhu principu co nejmenšího zásahu soudu do vlastnických práv s nutností provést celkové zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k požadavku minoritního spoluvlastníka, a to zvláště za situace, kdy ostatní kritéria pro přikázání vycházejí dle názoru soudu prvního i druhého stupně v zásadě ve prospěch každého spoluvlastníka stejně“.
9. „Napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně pak tím, jakým způsobem byla stanovena výše přiměřené náhrady za odejmutý spoluvlastnický podíl na Jednotce“. Odvolací soud neaktualizoval jeden rok starý posudek oceňující nemovitost a nepřihlédl k údajné vyšší nabídce žalovaných; jednal tak v rozporu s judikaturou dovolacího soudu („např. rozsudky Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, sp. zn. 22 Cdo 4556/2018“).
10. K jednotlivým otázkám zakládající přípustnost dovolání pak připojuje podrobnější argumentaci, která je účastníkům známa.
11. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalovaná 2) v obsáhlém dovolání vymezuje předpoklady dovolání takto: „Otázkami právního významu, které je třeba dovolacím soudem řešit, protože byly odvolacím soudem posouzeny právně nesprávně či v rozporu se zákonem k nim nebylo přihlédnuto jsou a) zda je část dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku s budovou rozdělením na jednotky v části týkající se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebytové jednotky, která má teprve vzniknout a zůstat ve spoluvlastnictví platná a nezdánlivá s ohledem na dobu uzavření dohody a dobu vzniku nebytové jednotky, b) zda tato část dohody s textem „se spoluvlastníci dohodli v souvislosti s celkovým zrušením spoluvlastnictví na prodeji této jednotky“ platná a nezdánlivá z hlediska určitosti zejména s ohledem na osobu kupujícího a kupní cenu, c) zda taková část dohody je dohodou o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nebytové jednotce nebo dohodou o nakládání se společnou věcí či dohodou jinou, d) zda taková část dohody, ať už má jakoukoliv povahu, brání soudu v provedení soudního zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nebytové jednotce, d) pokud taková část dohody nebrání soudnímu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nebytové jednotce (ať už je platná a nezdánlivá či nikoliv), zda měl soud přistoupit k nařízení veřejné dražby nebytové jednotky s ohledem na tuto dohodu, e) zda v případě, kdy bylo na místě zrušit spoluvlastnictví soudem a soudem rozhodnout o přikázání nebytové jednotky (podílu na ní) některému ze spoluvlastníků, posoudil jednotlivá kritéria soud v rozporu s právem a/nebo byly úvahy soudu zjevně nepřiměřené, f) zda je při posuzování výše podílu spoluvlastníka jako kritéria třeba přihlížet k tomu, že postupuje ve shodě s jiným spoluvlastníkem či má dokonce uzavřenu smlouvu o smlouvě budoucí kupní (byť ve prospěch manžela spoluvlastníka), g) zda účel spojení rodin je pro zhodnocení kritéria účelného využití věci podstatnější než účel místnosti pro šití, fitness a letní místnosti, h) zda doba 2-3 let pro realizaci účelu využití nemovitosti je nepřiměřeně dlouhá (i s přihlédnutím k potřebě rekonstrukce nemovitosti), a to i s ohledem na skutečnost, že v mezidobí bude nemovitost účelně využita pro rodinný účel taktéž (vnuk) a že i protistrana bude potřebovat značnou dobu k rekonstrukci nemovitosti; a zda v rámci tohoto účelného využití pro účely bydlení je třeba přihlédnout i ke zdravotnímu stavu a věku 2. i 1. žalované a potřebě péče o ně ze strany mladších příslušníků jejich rodin i) zda je třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně může jí deklarované účely realizovat v dalších svých nemovitostech, z nichž jedna z nich je v bezprostřední blízkosti sporné nemovitosti, j) zda v rámci účelného využití nemovitosti je třeba přihlédnout k tomu, že sporná nebytová jednotka přímo sousedí s bytovou jednotkou 2. žalované, k) zda v rámci účelného využití nemovitosti je třeba přihlédnout k tomu, kdo se skutečně staral o údržbu a opravy nemovité věci, ve které je nebytová jednotka umístěna, l) zda musí soud přihlédnout i ke kritériu funkčního celku a kritériu nabídky vyšší než přiměřené náhrady, když se podávají s obsahu spisu, k) zda pro hodnocení historické a citové vazby hraje roli délka žití v nemovitosti a skutečnost, že v prostorách dané nebytové jednotky přímo žila jedna ze spoluvlastnic, které v řízení postupují jednotně (přestože jednotku, či podíl na ní, nabýt nemá), l) zda v rámci kritéria péče o společnou věc v budoucnu má soud přihlédnout k tomu, kdo se skutečně staral o údržbu a opravy nemovité věci, ve které je nebytová jednotka umístěna, m) zda pro kritérium účelného využití věci a péče (schopnosti se starat) o věc v budoucnu hraje roli horší zdravotní stav a pobyt v zahraničí 2. žalované, když dosud zvládala o věc, ve které se nebytová jednotka nachází, pečovat bez problémů prostřednictvím svého manžela a ve spolupráci s 1. žalovanou, když žalobkyně se naopak o budovu prakticky vůbec nestarala, n) zda pro zhodnocení kritéria bydlení/podnikání v nemovitosti, investic, oprav a údržby hraje roli doba bydlení ve společné věci, kde se nebytová jednotka nachází, skutečnost, že spoluvlastnice jednající ve shodě v minulosti přímo bydlela v prostorách, kde je nebytová jednotka nyní vymezena a skutečnost, že faktická péče o budovu, resp. společné části, byla v minulosti vykonávána 2. žalovanou (a jejím manželem) společně s 1. žalovanou, o) zda pro kritérium minimalizace zásahu do vlastnických práv hraje roli uzavřená smlouva o smlouvě o budoucím převodu podílu na nebytové jednotce, když žalované postupují ve shodě a zda by zachování podílu 1. žalované, s ohledem na okolnosti vztahů, bylo překážkou pro budoucí deklarované využití nebytové jednotky 2. žalovanou a p) zda je třeba zohlednit špatný zdravotní stav a věk 2. žalované a věk 1. žalované jako kritéria svědčící ve prospěch přikázání nebytové jednotky ve prospěch 2. žalované, q) zda znalecký posudek, který stanoví cenu obvyklou v době delší než 1 rok před rozhodování odvolacího soudu je použitelný anebo je, i s ohledem na cenový vývoj, již neaktuální, r) zda nabídka 2. žalované na náhradu ve vyšší než přiměřené výši pro účely soudního vypořádání a nabídka jak 2. žalované, tak žalobkyně vyšší než přiměřená náhrada pro účely soudního smíru měly vést odvolací soud k výzvě znalci, aby se k nim vyjádřil, případně k zadání zpracování revizního znaleckého posudku, s) zda měl soud vzít do úvahy i kritérium zajištění bytové potřeby 2. žalované a 1. žalované s tím, že s ohledem na jejich věk a zdravotní stav měl přihlédnout i k potřebě o jejich zdraví ze strany mladších členů jejich rodiny, t) zda v případě rovnosti zhodnocení naplnění kritérií pro přikázání nebytové jednotky do vlastnictví neměl soud nařídit prodej této jednotky ve veřejné dražbě pouze za účasti spoluvlastníků. 2. žalovaná uvádí, že na tyto otázky existuje odpověď v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, popř. Ústavního soudu, která je v rozporu s Rozsudkem a právním názorem odvolacího soudu, popř. právní posouzení odvolacím soudem bylo zjevně nepřiměřené, a to i s ohledem na rozhodovací praxi dovolacího soudu. Na některé otázky, zejména pokud jde o specifikum případu, odpověď v této rozhodovací praxi neexistuje a v některých případech je tuto rozhodovací praxi dle názoru 2. žalované třeba přehodnotit. Tyto skutečnosti pak 2. žalovaná rozvádí podrobně výše u jednotlivých otázek v rámci zejména bodu IV. tohoto dovolání“.
13. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
14. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání polemizuje s jednotlivými dovolacími námitkami; tato polemika se však netýká otázky sčítání podílů spoluvlastníků postupujících v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ve shodě. Žalobkyně navrhuje odmítnutí dovolání.
15. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání jsou přípustná podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání jsou důvodná. Přípustnost dovolání je založena tím, že otázku, zda jedná-li ve shodě více spoluvlastníků, kterým patří dohromady vyšší spoluvlastnický podíl než jejich protistraně, je třeba tuto skutečnost zohlednit při rozhodování o přikázání věci některému ze spoluvlastníků, řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Právní úprava a judikatura k dovolání:
16. „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§237 o. s. ř.).
17. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
18. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Proto dovolací soud mohl vzít do úvahy jen ty dovolací námitky, které vycházejí ze skutkových zjištění, ze kterých vyšel odvolací soud.
19. Podle vyjádření žalobkyně k dovolání „žalované a zejména druhá žalovaná uvádí ve svém dovolání doslova změť skutkových tvrzení“; s tím dovolací soud souhlasí a dodává, že ani právní otázky nejsou podány zcela vyhovujícím způsobem, dovolání žalované 2) je na hranici projednatelnosti. Přesto však lze výkladem dovodit i v tomto případě (byť spíše ke konkrétním otázkám implicitní) vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
20. K oběma dovoláním, zvláště pak k dovolání žalované 2), se uvádí: Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, publikovaný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2769/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). Úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení lze v dovolacím řízení zpochybnit jen za předpokladu, že budou zjevně nepřiměřené; ostatně je tomu tak i proto, že zákon dává poměrně široký prostor pro uvážení obecných soudů. Zjevně nepřiměřená je taková úvaha, která je na první pohled nesprávná, zejména když soud rozhodnutí opře o skutečnosti, které jsou z právního hlediska irelevantní nebo očividně nepodstatné, a naopak podstatné skutečnosti, pro které by bylo možné věc přikázat do výlučného vlastnictví protistrany, zcela pomine (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 422/21). Musí jít o objektivně a „prima facie“ podstatné skutečnosti, nikoliv o každou maličkost tvrzenou v dané věci. Je též třeba vycházet z komplexu okolností svědčících pro to či ono řešení; to, že jedna či více okolností, o kterou odvolací soud opřel své řešení, neobstojí, ještě neznamená, že z hlediska jejich souhrnu a vzájemných vazeb spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Posouzení úvahy odvolacího soudu jako „zjevně nepřiměřené“ je tak spíše výjimečné . Přezkum v dovolacím řízení je též omezen tím, že jde o řízení o mimořádném opravném prostředku.
21. K odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu vzhledem k dovolání žalované 2) se ještě dodává: Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných‘ (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat. Proto se dovolací soud zabýval jen těmi námitkami [zejména žalované 2)], které mohly být alespoň potenciálně významné.
K jednotlivým předpokladům dovolání a k dovolacímu důvodu vymezenému žalovanými:
23. Přípustnost dovolání zakládá řešení právní otázky, položené oběma dovolatelkami, na které napadené rozhodnutí závisí, zda jedná-li ve shodě více spoluvlastníků, kterým patří dohromady vyšší spoluvlastnický podíl než jejich protistraně, je třeba tuto skutečnost zohlednit při rozhodování o přikázání věci, resp. jaký význam tato skutečnost pro rozhodnutí ve věci má. Odpověď na tuto otázku se podává z judikatury dovolacího soudu ohledně sčítání hlasů spoluvlastníků vystupujících jednotně.
K dovolání žalované 1):
24. K dovolání žalované 1): Protože žalovaná 1) užívá, byť v užším rozsahu, argumentaci obdobnou té, kterou užívá žalovaná 2), dovolací soud konstatuje, že to, co tato žalovaná uvádí v dovolání pod body 4, 5 a 6 odůvodnění), je řešeno níže pod body 25 až 32 odůvodnění tohoto rozsudku, to, co se uvádí pod body 8 a 7, je řešeno pod body 33 až 41 odůvodnění a k námitkám pod bodem 9 viz body 56 až 58 odůvodnění.
K dovolání žalované 2):
K otázce platnosti dohody o prodeji jednotky, uzavřené v roce 2016:
25. Dovolatelka v této části výslovně nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, tvrdí však rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, kterou však většinou konkretizuje jen odkazem na spisové značky rozhodnutí. Dovolání je v této části na samé hranici projednatelnosti. Nicméně tvrzený rozpor není dán.
26. S dovolatelkou lze souhlasit potud, že dohoda o vypořádání spoluvlastnictví prodejem společné věci není neplatná jen proto, že společná věc v době uzavření dohody ještě neexistovala. Dovolací soud opakovaně konstatoval: „Sama skutečnost, že prodávající v době uzavření kupní smlouvy nebyl ani vlastníkem prodávané věci ani neměl právo s ní nakládat, nečiní smlouvu neplatnou“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001; stejně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, viz též zejména odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013, publikovaného pod č. 66/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, a řada dalších rozhodnutí, která na tuto judikaturu odkazují). To přiměřeně platí i pro dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví prodejem budoucí společné věci; takové dohodě nic nebránilo.
27. Odvolací soud k dohodě dále uvedl: „Ustanovení Dohody z r. 2016, že ‚se spoluvlastníci dohodli v souvislosti s celkovým zrušením spoluvlastnictví na prodeji této jednotky‘ nelze považovat za platnou dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k Jednotce nejen proto, že (jak uvedl soud I. stupně) Jednotka v daném okamžiku ještě neexistovala, ale též pro neurčitost jak ohledně osoby kupujícího, tak ohledně kupní ceny. Dohoda tedy nijak nebrání zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k Jednotce soudem, dle zákonných kritérií“. O jaké ustanovení tento závěr opřel, soud neuvedl.
28. Dovolatelka vytýká soudům, že se nezabývaly zjišťováním skutečné vůle účastníků, kterou bylo prodat jednotku třetí osobě, a tvrdí: „I zde se dle názoru 2. žalované odvolací soud nedržel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně výkladu právních úkonů, resp. právních jednání. Zde 2. žalovaná odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyšší soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 1074/2003 nebo sp. zn. 33 Cdo 272/2020.“ Tento rozpor však blíže nekonkretizuje; jedná se však o rozhodnutí zabývající se výkladem právních jednání.
29. Problém je však v tomto: Nebylo tvrzeno ani zjištěno, a ani v dovoláních se o tom nic neuvádí, že by se účastnice dohodly na způsobu prodeje jednotky.
30. „Spoluvlastnictví se zrušuje dohodou všech spoluvlastníků; dohoda musí obsahovat ujednání o způsobu vypořádání. Jedná-li se o spoluvlastnictví nemovité věci nebo závodu, vyžaduje dohoda písemnou formu“ (§1141 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“).
„Spoluvlastníci se vypořádají rozdělením společné věci, jejím prodejem z volné ruky nebo ve veřejné dražbě s rozdělením výtěžku, anebo převedením vlastnického práva jednomu nebo více spoluvlastníkům s vyplacením ostatních“ (§1141 odst. 2 o. z.).
31. K dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví prodejem společné věci není třeba, aby obsahovala jméno kupujícího, a ani konkrétní kupní cenu. Musí však obsahovat ujednání o způsobu prodeje (dražbou nebo z volné ruky) a v případě, že by šlo o prodej z volné ruky, alespoň způsob určení kupujícího a kupní ceny (např. prodej nejvyšší nabídce prostřednictvím realitní kanceláře). Jde o podstatné náležitosti (essentialia negotii), bez jejichž sjednání není dohoda uzavřena. „Obsahové náležitosti smlouvy (i jiného právního jednání) jsou tradičně tříděny na podstatné (essentialia negotii), pravidelné (naturalia negotii) a vedlejší (accidentalia negotii) ... Pokud nedojde k dohodě o podstatných náležitostech smlouvy, smlouva vůbec nevznikne (obč. zákoník č. 40/1964 Sb. tento následek výslovně neupravoval, nyní viz §1725 i. p. obč. zákoníku č. 89/2012 Sb.), tudíž úvaha o neplatnosti takové ‚smlouvy‘ je nemístná“ (nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. III.ÚS 882/16). Dohoda účastnic o prodeji společné věci neobsahující podstatné náležitosti tak jako právní skutečnost vůbec nevznikla.
Již jen na okraj se dodává: I kdyby však dohoda řádně uzavřena byla, nelze přehlédnout, že žádná ze stran se – několik let – nepokusila až do rozhodnutí v této věci o její realizaci soudním rozhodnutím; spoluvlastnictví tak zůstalo zachováno a nic nebránilo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu, pokud jde o právní účinky dohody týkající se prodeje sporné jednotky, tak není dán.
32. Dovolatelka dále uvádí, že „odvolací soud měl z důvodu existence platné a nezdánlivé dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nebytové jednotce buď žalobu zamítnout anebo, pokud ji nezamítl, tak měl nařídit prodej nebytové jednotky ve veřejné dražbě“. K tomu uvádí, že „2. žalovaná si je vědoma odlišné rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto ohledu (např. 22 Cdo 4063/2015 nebo 22 Cdo 2208/2015), pročež se 2. žalovaná domnívá, že je třeba tuto praxi přehodnotit a změnit“. Není zřejmé, kterou část (právní větu) by měl dovolací soud nahradit jinou úvahou, ani z jakých důvodů by tak měl učinit. V této souvislosti tak není řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání; proto se jen na okraj uvádí, že nařízení prodeje bránila zákonná posloupnost způsobů vypořádání (§1147 o. z.), ta se podává ze zákona, nikoliv z judikatury.
K významu výše spoluvlastnických podílů účastnic vystupujících v řízení ve vzájemné shodě:
33. Dovolatelka uvádí: „Zde podle názoru 2. žalované odvolací soud výši podílu 2. žalované nesprávně právně hodnotil, protože jej vzal formálně ve výši podle zápisu v katastru nemovitostí. To je ale v rozporu s potřebou právního hodnocení výše podílu 2. žalované v souladu se zásadami, na kterých stojí o. z. obsaženými v §2 a násl. o. z. Toto hodnocení je také v rozporu s obsahem spisu. Obě žalované vystupovaly v řízení jednotně… Tedy 2. žalovaná je právního názoru, že v tomto konkrétním případě měl odvolací soud učinit závěr, že kritérium výše podílů svědčí 2. žalované. Tato otázka není podle vědomosti 2. žalované dosud pro svou specifičnost v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena“.
34. I když je i zde dovolání formulováno – pokud jde o vymezení právní otázky, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí – poměrně vágně, taková otázka se z jeho obsahu podává: Je třeba při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána (§1147 o. z.), přihlížet k tomu, že dva či více spoluvlastníků jedná ve shodě a navrhuje, aby věc byla přikázána do výlučného vlastnictví jednomu z nich? Napadené rozhodnutí na vyřešení této právní otázky částečně závisí (jde o otázku významnou pro rozhodnutí ve věci), napadené rozhodnutí je v rozporu s principem respektování většinové vůle účastníků, zformulovaným judikaturou dovolacího soudu; dovolání je tak přípustné podle §237 o. s. ř., a je i důvodné.
35. „Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky“ (§1147 o. z.).
36. O rozdělení mezi více spoluvlastníků jde i v případě, že soud přikáže při zachování spoluvlastnictví podíl jednoho ze spoluvlastníků jinému spoluvlastníkovi, ev. více spoluvlastníkům jednajícím ve shodě. V této věci žalovaná 1) navrhla, stejně jako žalovaná 2), zrušit podílové spoluvlastnictví s tím, aby jednotka byla přikázána do podílového spoluvlastnictví žalované 1) ve výši ideální 1/3 a žalované 2) ve výši ideální 2/3 jednotky.
37. V rozsudku ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, Nejvyšší soud vyslovil: „V případě, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se dva nebo více účastníků dohodne a žádají, aby jim byla společná věc přikázána do podílového spoluvlastnictví, z něhož by byli někteří spoluvlastníci vyloučeni, je třeba pro úvahu o velikosti spoluvlastnických podílů jako o jednom z kritérií pro rozhodnutí jejich podíly sčítat“. K tomu dovolací soud uvedl: „Občanské právo je založeno mimo jiné na zásadách autonomie vůle, dispozitivnosti právní úpravy a na zásadě ‚vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno‘ (srov. např. Hurdík, J.: Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998); jde o to, aby vůle účastníků občanskoprávních vztahů byla respektována v nejširší možné míře. Úprava vztahů mezi spoluvlastníky je v zásadě věcí jejich soukromé dispozice“.
38. V nyní pojednávané věci je situace podobná v tom, že ve shodě jednaly dvě spoluvlastnice, jejichž spoluvlastnické podíly činily celkem ideální 2/3 společné věci; projevovaly tedy poměrně výrazně většinovou vůli. Žalované se shodly na přikázání jednotky, ev. spoluvlastnického podílu, žalobkyně žalované 2), i na budoucím užívání jednotky, pokud by byla přikázána druhé žalované, s tím, že by ji dočasně užíval i vnuk žalované 1). I když tedy, formálně vzato, byly podíly všech účastnic rovnodílné, většinu tvořily podíly spoluvlastnic navrhujících stejné řešení.
39. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, publikovaném pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní („Rc 5/2016“) dovolací soud vysvětlil, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, a v mnoha navazujících rozhodnutích (naposledy v rozsudku ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 972/2023) pak Nejvyšší soud uvedl, že i když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody. Je tomu tak proto, že je třeba respektovat společnou vůli spoluvlastníků, jejichž podíl tvoří nadpoloviční většinu.
40. Uvedené principy platí i při rozhodování o tom, komu přikázat společnou věc; jedná-li ve shodě více spoluvlastníků, kterým patří dohromady významně vyšší než spoluvlastnický podíl než jejich protistraně, a navrhují přikázání věci jednomu z nich, pak musí být pro přikázání věci jinému spoluvlastníkovi závažné důvody.
41. V této věci v odvolacím řízení jednaly ve shodě účastnice, kterým náležel celkem 2/3 ideální podíl na společné věci, a navrhovaly přikázání věci žalované 2) tak, jak to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud však k této okolnosti nepřihlédl, jen uvedl: „Kritérium výše podílů spoluvlastníků nesvědčí ani jedné ze spoluvlastnic, když každá z nich vlastní spoluvlastnický podíl na Jednotce o velikosti id. 1/3“. Opomenul tak skutečnost významnou pro rozhodnutí o přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků; jeho rozhodnutí je tak předčasné (věc bude třeba znovu zvážit s přihlédnutím k uvedenému) a v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K účelnému využití věci:
42. V této souvislosti není předpoklad přípustnosti dovolání nijak vymezen, dovolatelka jen označuje úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou. Dovolací soud nepochybuje o tom, že i při přikázání věci žalované 2) by byla jednotka účelně využita; jde tedy spíše o to, co se jeví jako účelnější. K tomu odvolací soud uvedl: „Žalobkyní navrhovaný způsob užívání Jednotky nepředpokládá podstatné změny měnící účel užívání Jednotky (lze tedy předpokládat menší rozsah a rychlejší provedení rekonstrukce). Způsob dalšího užívání Jednotky navrhovaný 2. žalovanou není sice vyloučen, závisí však na řadě skutečností, jež dosud nenastaly (přestěhování rodiny 2. žalované a rodiny jejího syna do ČR po dlouholetém pobytu v cizině, podstatné stavební úpravy Jednotky tak, aby byla přizpůsobena pro účely bydlení) a nastat z různých důvodů nemusí. Možnost provizorního užívání Jednotky vnukem 1. žalované, kterou žalované předestřely soudu v odvolacím řízení, svědčí o tom, že 2. žalovaná hodlá k zahájení případné rekonstrukce přistoupit až v delším časovém horizontu, neboť smysluplné užívání Jednotky vnukem 1. žalované za současného provádění kompletní rekonstrukce pro účely bydlení rodiny 2. žalované si lze stěží představit. Oddalování rekonstrukce Jednotky, jejíž stav je dlouhodobě zanedbaný, však není žádoucí. Kritérium účelného využití věci proto svědčí ve prospěch žalobkyně“. Tato úvaha zjevně („na první pohled“, výrazně) nepřiměřená není, a to bez ohledu na to, že s určitou mírou přesvědčivosti by bylo možno odůvodnit i jiné řešení (k tomu viz Rc 5/2016). Námitky žalované 2) ohledně účelného využití věci tak přípustnost ani důvodnost dovolání nezakládají.
K zajištění bytové potřeby účastníků:
43. Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.). V době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu šlo o nebytovou jednotku, takže k údajně zamýšlené a nejisté přeměně na bytovou jednotku a její možné užívání nebylo možné přihlédnout; v tomto stadiu řízení šlo o ryze hypotetické úvahy. Odkaz na věc Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 692/2019, neobstojí již proto, že v té věci šlo o obytný dům, nikoliv o nebytovou jednotku. Pokud tedy žalovaná 2) odkazuje na bytové potřeby své rodiny, je dovolání zjevně bezdůvodné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
K funkčnímu celku:
44. Dovolatelka tvrdí, že „odvolací soud v rozporu s obsahem spisu nevzal do úvahy kritérium funkčního celku v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, i když se tato skutečnost (blízkost a možnost propojení bytové jednotky ve vlastnictví 2. žalované a nebytové jednotky) podávala z obsahu spisu“. Odkazuje na „rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 4414/2018 nebo ve věci sp. zn. 22 Cdo 367/2019“.
44. S tímto tvrzením dovolatelka přichází až v dovolacím řízení; i když se soud musí v řízení zabývat všemi relevantními okolnostmi, jde ve shodě se zásadou projednací v zásadě o ty skutečnosti, které do řízení vnesli účastníci. Nelze tak odvolacímu soudu vytýkat, že se touto otázkou nezabýval. Navíc zde je situace jiná než v odkazovaných věcech, jednotka tvoří samostatný předmět vlastnického práva, s bytem není spojena a může být užívána jak s bytem přilehlým, tak s bytem ve 3. patře. To, že ji lze do budoucna spojit s přilehlým bytem není tak významnou skutečností, která by měla být pro rozhodnutí ve věci rozhodující. Tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
K „historické a citové vazbě“ k věci:
45. Podle judikatury dovolacího soudu hledisko historické vazby představuje kritérium pouze doplňkové (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021), přičemž toto kritérium může být rozhodující zejména v případech, kdy jsou podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010). Také citová vazba k předmětu spoluvlastnictví má význam tehdy, pokud ostatní kritéria vyznívají rovnocenně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018).
46. Odvolací soud uvedl: „Historická rodinná vazba a citový vztah k nemovitosti svědčí stejně všem spoluvlastnicím, neboť všechny mají rodinné vazby na původního vlastníka Nemovitosti a v Nemovitosti bydlí buď aktuálně (žalobkyně, 1. žalovaná) nebo dlouhodobě v minulosti (2. žalovaná). Zároveň každá z účastnic vlastní v Nemovitosti svou bytovou jednotku, takže ani v případě, že jim bude „odňat“ jejich spoluvlastnický podíl na Jednotce, nebudou vyloučeny z užívání (obývání) Nemovitosti, k níž mají citový vztah“ (bod 26 rozsudku odvolacího soudu)“.
47. Dovolatelka považuje tuto úvahu za zjevně nepřiměřenou, a tvrdí: „Soud vůbec nevzal v úvahu, že přímý vztah otec (původní majitel budovy) – dcera k budově čp. XY má jen 2. žalovaná, zatímco u žalobkyně jde o vztah zprostředkovaný. Doba žití v nemovitosti u 2. žalované je (byla) o dost delší než u žalobkyně s tím, že navíc tato doba byla násilně přerušena emigrací do zahraničí v době komunistického režimu, k čemuž měl soud též přihlédnout. Na druhé straně se žalobkyně do nemovitosti nastěhovala až v roce 2009. 2. žalovaná navíc v řízení postupuje v plné shodě s 1. žalovanou, takže soud měl přihlédnout i k tomu, že přímo v nebytové jednotce (jejích prostorách) po dobu 9. let žila 1. žalovaná se svou čtyřčlennou rodinou a narodily se jí zde i obě její dcery. Nadto obě děti 2. žalované, P. i M., se v budově čp. XY narodily a prožily své dětství“.
48. K tomu dovolací soud uvádí: K „historickým a citovým vazbám“ k nemovitosti lze v zásadě přihlédnout jen tehdy, když ostatní kritéria vyznívají rovnocenně. Toto kritérium se použije především tam, kde jeden ze spoluvlastníků např. dům postavil, zdědil, prožil v něm významnou část života apod., zatím co druhý jej nedávno nabyl např. v dražbě či koupí, aniž by v něm dříve bydlel. O takový výrazný nepoměr, který by mohl založit „zjevnou nepřiměřenost“ úvahy odvolacího soudu, v dané věci nejde. Navíc není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o tom, že jde o vypořádání nebytové jednotky, bydlení účastnic v domě zůstane zachováno, a jejich city tak objektivně nemohou být výrazně dotčeny. Úvaha odvolacího soudu o tom, že uvedené kritérium nesvědčí žádné z účastnic, tak za těchto okolností není zjevně nepřiměřená.
Kritérium „který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval“:
49. Odvolací soud uvedl: Kritérium „který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval“ nesvědčí žádnému ze spoluvlastníků více než ostatním. Přímo v Jednotce (od r. 2016, kdy Jednotka jako samostatná nemovitá věc vznikla), případně v předchozích letech v prostoru odpovídajícímu nynější Jednotce žádná ze spoluvlastnic nebydlela, ani jej neužívala (poslední využití prostor Jednotky byl pronájem třetí osobě do r. 2012). Jednotku nyní žádná ze spoluvlastnic neopravuje a neudržuje, o čemž svědčí její aktuální špatný stav. Pokud jde o celou Nemovitost, každá ze spoluvlastnic zajišťuje opravy a údržbu vlastní bytové jednotky a z finančních prostředků vybíraných do fondu oprav (tzn. z příspěvků od všech spoluvlastnic) jsou udržovány i společné části Nemovitosti, mezi spoluvlastnicemi je pouze problematické dohodnout se na konkrétním způsobu opravy společných částí (při zrušení podílového spoluvlastnictví k Jednotce však ohledně oprav Jednotky tento komunikační problém odpadne). Odvolací soud neshledává důvod zabývat se okolnostmi a průběhem oprav, údržby a stavebních úprav Nemovitosti v období před rozdělením Nemovitosti na Jednotky, neboť uzavřením Dohody byly vztahy mezi spoluvlastníky upraveny a definovány nově a na novém právním základě, a není důvodu tyto nové vztahy ‚zatěžovat‘ spory spoluvlastníků z předchozí doby, kdy byl způsob užívání Nemovitosti jednotlivými spoluvlastníky (právními předchůdci dnešních spoluvlastnic Jednotky) odlišný“.
50. Dovolatelka považuje za zjevně nepřiměřené nepřihlížet k tomu, co se dělo před rokem 2016, a dodává: „Navíc nižší schopnost péče o věc, vyplývající např. ze špatného zdravotního stavu 2. žalované (či per analogiam z jejího současného pobytu v XY), lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vzít v úvahu jen v případě, kdy půjde o značný a výrazný nepoměr, což není, i s ohledem na pomoc manžela 2. žalované a praxi péče o společnou věc v minulých letech (kde dominuje právě jeho péče); proto je rozhodnutí odvolacího soudu rozporné se závěry rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2728/2019“.
51. K tomu dovolací soud uvádí: Jednotka jako věc v právním smyslu vznikla v roce 2016. Za těchto okolností není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená. Ostatně není tomu tak, že by odvolací soud předchozí stav zcela opomenul, neboť uvedl, že ani v předchozích letech žádná z účastnic jednotku neužívala.
52. Dovolatelka též tvrdí rozpor „se závěry rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2728/2019“; takový rozpor tu však není. Především soud neučinil skutkový závěr, že by nedostatek péče žalované 2) o jednotku vyplynul z jejího zdravotního stavu; nadto jí nedostatek péče nepřičetl k tíži, jen nemohl učinit závěr, že by jí toto kritérium oproti žalobkyni svědčilo. Ani zde nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou, ani o rozpor s uvedeným rozhodnutím.
Ke kritériu „co nejmenšího zásahu soudu do vlastnických práv“:
53. Odvolací soud uvedl, že toto kritérium „(na němž založil své rozhodnutí soud I. stupně) svědčí ve prospěch 2. žalované, která postupuje ve shodě s 1. žalovanou jako s dalším spoluvlastníkem“. Dodal však, že „pro rekonstrukci a další nakládání s Jednotkou by zachování minoritního a majoritního spoluvlastnictví k Jednotce mohlo být spíše komplikací. Uvedenými skutečnostmi je význam kritéria „co nejmenšího zásahu do vlastnických práv“ v dané věci podstatně snížen“.
54: K tomu dovolací soud uvádí: Toto kritérium je třeba posoudit ve světle toho, co je pod body 33 a násl. uvedeno ohledně výše spoluvlastnických podílů; to, že spoluvlastnice jednající ve shodě chtějí zachovat své spoluvlastnictví (s vyloučením žalobkyně) nemůže být argumentem v jejich neprospěch. Naopak, soud by měl, pokud možno respektovat vůli spoluvlastnic jednajících ve shodě. Odvolací soud však nezpochybnil, že uvedené kritérium žalované 2) svědčí (s tím dovolací soud souhlasí), jeho význam však zeslabil odkazem na možné budoucí problémy. To je však jiná věc, která o míře zásahu do vlastnictví v době rozhodnutí soudu nevypovídá. Přednost před tím, že v budoucnu mohou nastat komplikace, má rozhodně to, že žalované jednají ve shodě. Jinak řečeno: Chtějí-li spoluvlastnice jednající ve shodě nadále setrvat ve spoluvlastnictví, nelze jim tuto okolnost klást k tíži s tím, že pro vyloučení možných budoucích komplikací plynoucích ze spoluvlastnictví je výhodnější výlučné vlastnictví. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části v rozporu – byť s obecněji formulovanou – judikaturou dovolacího soudu, uvedenou pod body 37 a násl. a spočívá na nesprávném právním hodnocení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K zajištění bytové potřeby účastníků ve vztahu k jejich zdravotnímu stavu:
55. Dovolatelka tvrdí, že její potřeba zajistit bydlení je vyšší než u žalobkyně a poukazuje též na špatný zdravotní stav; tvrdí, že „odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 692/2019, kde se jako kritérium uvádí i zajištění bytové potřeby, do kterého jistě náleží i zajištění pomoci mladšími osobami starším“, a „v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 692/2019, kde se jako kritérium uvádí i zajištění bytové potřeby“.
Dovolací soud konstatuje, že rozpor s uvedenými rozhodnutími není dán již proto, že v době rozhodnutí soudu v dané věci šlo o nebytovou jednotku, která nemůže sloužit k uspokojování potřeby bydlení.
K výši náhrady za spoluvlastnický podíl:
56. Odvolací soud vyšel při stanovení výše náhrady za spoluvlastnický podíl ze znaleckého posudku Ing. Lucie Cihelkové ze dne 22. 3. 2021, aktualizovaného ke dni 25. 10. 2021; o věci samé rozhodl dne 27. 10. 2022, tedy jeden rok po aktualizaci. Dovolatelka poukazuje na to, že je-li k ocenění použit posudek nevyjadřující aktuální cenu společné věci, jde o nesprávné právní posouzení (a nejde o vadu řízení), protože nevychází z ceny ke dni rozhodování soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018). Tvrdí též, že měl „odvolací soud vyzvat znalce, aby se k těmto nabídkám vyjádřil, případně měl zadat vypracování revizního znaleckého posudku (k tomu odkazuje 2. žalovaná na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3690/2009)“.
57. K tomu dovolací soud uvádí: V rozsudku ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3093/2022, se konstatuje: „Není sporu o tom, že pro odvolací soud je rozhodující skutkový stav ke dni vyhlášení jeho rozsudku (§154 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř.). Skutečnost, že se ceny nemovitostí mění, je obecně známa (§121 o. s. ř.). Proto také ustálená judikatura Nejvyššího soudu požaduje, aby nejpozději po dvou letech od pořízení byl znalecký posudek, jímž byla stanovena cena obvyklá jako základ pro určení přiměřené náhrady, aktualizován. Z judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že učinit závěr o nutnosti přistoupit k doplnění či aktualizaci znaleckého posudku lze učinit i dříve, a to na základě individuálního posouzení s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, jimiž mohou být např. upozornění účastníka na změnu v cenách nemovitostí a jeho návrh na aktualizaci znaleckého posudku nebo skutečnosti vyplývající z obsahu spisu, z nichž je možno usuzovat na změny v cenách nemovitostí“.
V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, Nejvyšší soud vysvětlil, že „posouzení, kdy už je nutno přistoupit k doplnění či aktualizaci znaleckého posudku, je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu…pokud z obsahu spisu nevyplývaly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na změny v cenách nemovitých věcí, nelze vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, jestliže vzal za základ při určení výše přiměřené náhrady znalecký posudek vypracovaný před jedním rokem“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5180/2016). Rovněž platí, že jestliže odvolací soud pominul důvodný návrh žalobce na aktualizaci znaleckého posudku ohledně ceny nemovitostí, pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018).
58. I v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se uplatní zásada projednací; je tedy na účastnících, aby tvrdili rozhodné skutečnosti a nabídli k nim důkazy. V odvolacím řízení žalované – patrně v očekávání, že jednotka bude přikázána jim – aktualizaci ocenění nenavrhovaly a zjištěnou cenu nijak nezpochybnily. Budou tak moci učinit v dalším řízení, současně s návrhem, aby znalec přihlédl k údajné vyšší nabídce, kterou v řízení učinily.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; odvolací soud věc znovu zváží s přihlédnutím ke stanovisku žalovaných, které disponují dohromady většinou podílů. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu