ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.972.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 972/2023-202
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 91, proti žalovanému L. F. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem v Polné, Husovo náměstí 20, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 51/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2022, č. j. 21 Co 246/2022-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2022, č. j. 21 Co 246/2022-178, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 5 C 51/2021-143, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 55 750 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, žalobce s podílem o velikosti ideální 1/8 a žalovaný s podílem o velikosti ideálních 7/8. Ani jeden z účastníků nechce v podílovém spoluvlastnictví setrvávat, předmětné nemovitosti nelze rozdělit, a oba účastníci projevili zájem o přikázání nemovitostí do jejich výlučného vlastnictví.
Soud prvního stupně přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného.
Zohlednil zejména výraznou majoritu spoluvlastnického podílu o velikosti 7/8, dále skutečnost, že o získání nemovitostí žalovaný usiluje od roku 2019, přičemž na jejich získání vynaložil již více než 600 000 Kč, dále jeho solventnost a to, že finančními prostředky na zaplacení vypořádacího podílu disponuje přímo na svém bankovním účtu, a také skutečnost, že žalovaný hodlá nemovitosti zrekonstruovat a užívat k rekreaci.
Naopak v neprospěch přikázání nemovitostí žalobci kromě výrazně menšinového podílu o velikosti 1/8 zdůraznil zejména to, že žalobce ve skutečnosti nepožaduje přikázání nemovitostí pro sebe, neboť reálně o ně má zájem syn žalobce, a dále to, že žalobce nemovitosti neužívá, nijak se o ně nezajímá, ani je neudržuje; s ohledem na dezolátní stav nemovitostí neměl soud prvního stupně za to, že by žalobce měl k nemovitostem jakýkoliv vztah.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2022, č. j. 21 Co 246/2022-178, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, přikázal je do výlučného vlastnictví žalobce a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 390 250 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Odvolací soud naopak přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce.
Havarijní stav nemovitostí ani to, že žádný ze spoluvlastníků nemovitosti neužíval, nelze z hlediska posouzení toho, komu mají být předmětné nemovitosti přikázány, přičítat k tíži ani jednomu z účastníků; u žalobce jsou tyto skutečnosti omluvitelné tím spíše s ohledem na jeho menšinový podíl a invaliditu. Současně nelze klást ku prospěchu žalovanému, že na získání svých podílů na předmětných nemovitostech vynaložil vyšší finanční prostředky, než může obdržet za vypořádací podíl na základě rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Uvedl, že ve prospěch žalovaného svědčí jednoznačně pouze výrazně většinový podíl o velikosti 7/8.
Naopak ve prospěch žalobce svědčí zejména hledisko účelného využití věci. Skutečnost, že nemovitosti nehodlá využívat sám žalobce, nýbrž jeho syn, nelze (i s ohledem na jeho věk a zdravotní stav) přičítat k tíži žalobce, neboť se jedná o blízkého příbuzného. Odvolací soud také zohlednil neměnnost stanoviska žalobce a jeho syna v průběhu řízení z hlediska budoucího využití nemovitostí, zatímco v případě žalovaného se jeho záměry s předmětnými nemovitostmi postupem času měnily, což odvolací soud považoval za nevěrohodné. Dále uvedl, že uspokojování bytových potřeb (byť syna žalobce, nikoliv samotného žalobce) musí mít přednost před prodejem nemovitostí za účelem vytvoření zisku. Ve prospěch žalobce dále svědčí také hledisko historické vazby k nemovitostem, neboť předmětné nemovitosti původně vlastnili prarodiče žalobce, přičemž odvolací soud zdůraznil, že toto kritérium považuje za významné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předkládá otázku, zda při rozhodnutí o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví může převážit hledisko historické vazby k nemovitostem (navíc velmi vzdálené) nad dalšími hledisky, zejména výrazně vyšším spoluvlastnickým podílem, lepší budoucí využitelností věci a vyšší částkou, která byla nabízena na vypořádání podílu druhého spoluvlastníka, dále otázku, zda lze spoluvlastníku přisoudit hledisko historické vazby k nemovitosti, pokud nemovitost mnoho let nenavštěvoval a nechal ji zpustnout, dále otázku, zda lze za lepší budoucí využití věci považovat zničení věci, anebo její rekonstrukci, a konečně otázku, zda je akceptovatelné, aby spoluvlastník získal věc na základě rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví výrazně levněji nedlouho poté, co neuspěl ve veřejné dražbě z důvodu příliš vysoké ceny. Namítá, že odvolací soud nesprávně zohlednil veškerá kritéria potřebná k rozhodnutí o tom, komu má být věc přikázána, zejména nekladl dostatečný důraz na výši podílu žalovaného a nesprávně zohlednil hledisko účelného využití věci, a naopak přikládal příliš velký význam hledisku historické vazby žalobce k předmětným nemovitostem, pročež se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, nebo ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021, případně rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014), a rovněž dostatečně nezohlednil hledisko solventnosti žalovaného, který žalobci nabízel vyšší náhradu za vypořádací podíl, čímž se taktéž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016).
Žalovaný navrhuje rovněž odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí s ohledem na to, že žalobce a jeho syn od počátku opakovaně avizovali, že hodlají předmětný dům zbourat, čímž žalovanému hrozí závažná újma, neboť by mohlo dojít k zániku předmětu sporu a tím i zmaření celého dalšího průběhu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí správně vycházel z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to včetně rozhodovací praxe citované v dovolání žalovaným, přičemž řádně posoudil veškerá příslušná hlediska touto judikaturou předpokládaná. Žalovaný tak pouze polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud příslušná hlediska aplikoval a posoudil, což nicméně nezakládá přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s ustálenou rozhodovací praxí konzistentní. Odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, přičemž má za to, že v rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat zjevnou nepřiměřenost. Dále odkazuje na vyjádření svého syna k dovolání žalovaného.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný namítá, že odvolací soud při rozhodování o tom, komu mají být předmětné nemovitosti přikázány, nesprávně zohlednil veškerá rozhodná kritéria, zejména kritérium velikosti podílu, účelného využití věci a solventnosti, a naopak upřednostnil kritérium historické vazby, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a zároveň je i důvodná, neboť odvolací soud se při posuzování rozhodných kritérií pro to, komu mají být předmětné nemovitosti přikázány, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
Podle §1147 věty první o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní; to znamená, že je schopen vyplatit ostatním spoluvlastníkům přiměřenou náhradu za odnětí jejich vlastnického práva [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 (toto rozhodnutí i všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Přichází-li do úvahy přikázání věci vícero spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže.
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§3 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
Ustálená rozhodovací praxe již v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vycházela z toho, že k výši spoluvlastnického podílu musí soud při rozhodování přihlížet (srovnej např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4178/2015).
V poměrech konkrétních případů se pak rozhodovací praxe snaží o jisté zobecnění významu hlediska velikosti podílů, a to závěrem, že hledisko velikosti podílu představuje kritérium poměrně významné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017). A i když nejde o hledisko samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku závažné důvody [srovnej např. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1553/2018, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2724/18 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1712/19 (dostupným na http://nalus.usoud.cz )].
Z výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tedy podává, že má-li být v konkrétním případě v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věc přikázána do výlučného vlastnictví výrazně menšinového spoluvlastníka (jako v tomto případě), musejí být pro takové řešení dány závažné a velmi přesvědčivé důvody. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo.
Rozhodnutí přikázat vypořádávané nemovitosti žalobci odvolací soud založil zejména na základě kritéria účelného využití věci a historické vazby. Kritérium účelného využití věci považoval odvolací soud ze strany žalobce za splněné tím, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že předmětné nemovitosti hodlá užívat (resp. zbourat a postavit na tomto místě nový dům) syn žalobce jakožto osoba žalobci blízká. Kritérium historické vazby pak považoval odvolací soud za naplněné v tom smyslu, že předmětné nemovitosti dříve vlastnili prarodiče žalobce, tudíž k nim má žalobce vztah, přestože nemovitosti nyní neužívá ani je neudržuje.
Dovolací soud však odvolacím soudem zvolené důvody neshledává dostatečně přesvědčivými pro odůvodnění přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce, a to tím spíše, pokud je v projednávané věci navíc dán zcela zásadní nepoměr ve velikostech spoluvlastnických podílů, přičemž právě žalobce má podíl výrazně menšinový. Odvolacím soudem uváděné argumenty by totiž podle názoru dovolacího soudu nebyly schopny odůvodnit přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobce ani za situace, kdy by spoluvlastnické podíly obou účastníků byly stejné (což v tomto případě navíc nejsou). Úvaha odvolacího soudu tedy vybočuje z mezí zjevné přiměřenosti rozhodnutí, pročež v dovolacím přezkumu neobstojí, přičemž posouzení rozhodných kritérií pro přikázání věci odvolacím soudem je v mnoha ohledech v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Zatímco hledisko velikosti podílu představuje kritérium poměrně významné (jak bylo uvedeno již výše – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017), rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že hledisko historické vazby naopak představuje kritérium pouze doplňkové (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021), přičemž toto kritérium může být rozhodující zejména v případech, kdy jsou podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4930/2010 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 10 057)].
Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo. Odvolací soud nejen, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dostatečně nedocenil výrazně většinový podíl žalovaného na společných nemovitostech, ale současně řádně nezohlednil ani další pro rozhodnutí o tom, komu mají být předmětné nemovitosti přikázány, podstatné okolnosti, které pokud by byly posouzeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, musely by nutně převážit ve prospěch žalovaného, nikoliv ve prospěch žalobce. Jedná se přitom zejména o kritérium účelného využití věci a požadavek solventnosti spoluvlastníka, kterému má být věc přikázána, kterážto hlediska (kromě shodné velikosti podílů) by – v souladu s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu – pro případ, že by nakonec mělo rozhodnout kritérium historické vazby, měla vyznívat rovnocenně. Tato hlediska nicméně dovolací soud s ohledem na zjištěný skutkový stav rovnocennými neshledává, a už vůbec nemá za to, že by vyznívala ve prospěch žalobce, jak uzavřel odvolací soud.
Co se týče hlediska účelného využití věci, z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že v rámci úvah, kdo ze spoluvlastníků by účelněji využíval předmět sporu, je třeba upřednostnit využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou blízkou účastníku. Je tomu tak nejen proto, že určujícími by měly být především materiální zájmy samotného účastníka a nikoliv členů jeho rodiny, ale i proto, že účastník již dříve měl možnost svůj spoluvlastnický podíl na takovou osobu převést a že není jisté, že k tvrzenému využití osobou blízkou po rozhodnutí skutečně dojde [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4/2009, s. 141)].
Z výslovného stanoviska žalobce zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů vyplývá, že žalobce předmětné nemovitosti sám neužívá, v minulých letech neužíval, nijak se o ně nezajímal, dokonce je ani neudržoval, a do budoucna je sám užívat neplánuje. Zájem o přikázání nemovitostí do vlastnictví odůvodňuje pouze záměrem svého syna, jenž hodlá předmětný dům zbourat a na jeho místě postavit nový dům, který by užíval k bydlení se svou rodinou. Na straně druhé naopak stojí záměr žalovaného předmětnou nemovitost zrekonstruovat a užívat osobně k rekreaci (byť toto stanovisko žalovaného vyplynulo až postupem času, jakmile se žalovaný stal vlastníkem 7/8 podílu, ačkoliv jeho počáteční záměry byly spíše obchodní – ostatně ani to ale nelze klást žalovanému k tíži). V souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu je to tedy naopak spíše žalovaný, komu by měly být předmětné nemovitosti v rámci vypořádání spoluvlastnictví přikázány.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dále vychází z toho, že spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, musí disponovat s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Jestliže oba podíloví spoluvlastníci prokáží schopnost náhradu zaplatit, svědčí kritérium solventnosti tomu, kdo tak může učinit bez ohledu na to, zda mu bude v budoucnu poskytnuta třetí osobou půjčka (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4995/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017). Uvedené nikterak nezpochybňuje solventnost spoluvlastníka, který relevantně prokáže, že je schopen si finanční prostředky opatřit od třetí osoby, tato skutečnost nicméně vede k závěru, že kritérium solventnosti lépe svědčí tomu ze spoluvlastníků, který je sám bezprostředně připraven vypořádací podíl vyplatit, a je tudíž lépe solventní (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021).
V řízení před soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že žalovaný disponuje částkou potřebnou k úhradě případného vypořádacího podílu žalobce přímo na svém účtu, zatímco žalobce by úhradu celé částky vypořádacího podílu financoval spolu se synem, který mu přislíbil potřebné finanční prostředky poskytnout formou daru či bezúročné zápůjčky; žalobce uvedl, že sám disponuje pouze částkou ve výši 300 000 Kč. V kontextu výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy požadavek solventnosti sice splňují oba účastníci, nicméně žalovaného je třeba považovat za účastníka, jehož solventnost byla potvrzena bez jakýchkoliv pochybností.
Odvolací soud měl navíc zohlednit i to, že žalovaný nabízel žalobci na úhradu vypořádacího podílu částku vyšší, než je cena vypořádávaných nemovitostí, což podle rozhodovací praxe dovolacího soudu mimo jiné vyjadřuje vztah spoluvlastníka k předmětu spoluvlastnictví (k tomuto srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016).
Lze tedy shrnout, že při zohlednění výrazné majority žalovaného z hlediska velikosti podílů, ale i na základě hlediska účelného využití věci (budoucí užívání samotným žalovaným oproti užívání synem žalobce) i lepšímu vyhovění požadavku solventnosti ze strany žalovaného, nelze konstatovat, že by posuzovaná kritéria vyznívala podle požadavků rozhodovací praxe pro oba účastníky rovnocenně, aby bylo možné rozhodujícím způsobem přihlédnout k (pouze doplňujícímu) kritériu historické vazby k předmětným nemovitostem, i kdyby toto kritérium převažovalo ve prospěch žalobce. Dovolací soud nicméně vyjadřuje jistou pochybnost i nad správností závěru odvolacího soudu, že by žalobci mělo výraznějším způsobem svědčit kritérium historické vazby k věci, neboť tento závěr se zakládá na pouhé skutečnosti, že předmětné nemovitosti dříve vlastnili prarodiče žalobce, což však ještě samo o sobě hluboký vztah žalobce k nemovitostem jako k rodinnému majetku nezakládá. Stanovisko žalobce zjištěné v řízení před soudy nižších stupňů totiž svědčí spíše o opaku, neboť žalobce sám nemovitosti neužívá, nikdy neužíval a ani do budoucna užívat nehodlá. Na tomto místě lze tedy spíše souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že historická rodinná vazba k věci (i s ohledem na havarijní stav nemovitosti) na straně žalobce dána není; argumentace odvolacího soudu věkem, zdravotním stavem, potažmo menšinovým podílem žalobce, přitom nemůže být relevantní. Za situace, kdy je navíc žalobcem od počátku prezentováno, že nemovitosti hodlá užívat jeho syn, by pro naplnění kritéria historické vazby mohlo svědčit alespoň to, že předmětné nemovitosti aktivně užívá a udržuje jeho syn, nic takového však (kromě tvrzeného hypotetického záměru nemovitost zbourat a stavět zde nový dům) ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud v novém rozhodnutí o věci znovu uváží veškerá pro danou věc rozhodná kritéria pro přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho či druhého spoluvlastníka, a to zejména s přihlédnutím k výrazné disproporci co se týče velikosti spoluvlastnických podílů, přičemž relevantní kritéria posoudí v souladu s (výše citovanou) rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu