ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1008.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1008/2023-207
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, PSČ 110 00, proti žalované Generali Česká Distribuce a.s. se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Pankráci 1658/121, PSČ 140 00, IČO 44795084, zastoupené Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Konopišťská 1153/6, PSČ 100 00, o zaplacení 690 756,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 121/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 19 Co 344/2022-182, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 19 Co 344/2022-182, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 11 C 121/2021-125, uložil žalované zaplatit částku 661 199 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 29 557,77 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobce vykonával pro žalovanou a její právní předchůdce na základě smluvních ujednání po 22 let činnost výhradního pojišťovacího zprostředkovatele spočívající v uzavírání pojistných smluv s třetími osobami výhradně pro žalovanou nebo právního předchůdce žalované a smluv o finančních službách uzavíraných mezi partnery žalované nebo jejích právních předchůdců a třetími osobami, péči o pojistný kmen a portfolio smluv o finančních službách a poskytování odborné péče klientům žalované, za což žalovaná a její právní předchůdci hradili žalobci odměnu, zejména za zprostředkování obchodů uzavírací provizi a za péči o pojistný kmen pečovatelskou provizi a taktéž odměnu za vedení agenturní kanceláře a další mimořádné odměny. Žalobce se rovněž zavázal, že nebude po dobu dvou let po ukončení smlouvy oslovovat klienty žalované a jejích právních předchůdců a partnery s nabídkou jakýchkoli finančních produktů konkurence. Žalobce dosáhl u žalované nejvyšší pozice mezi pojišťovacími zprostředkovateli a byl za svou práci pro žalovanou a její právní předchůdce opakovaně dobře hodnocen. Žalobce v září 2020 vypověděl smlouvu s žalovanou z důvodu pokročilého věku a odchodu do starobního důchodu, který mu příslušel již od roku 2006, a zhoršeného zdravotního stavu, což žalovaná přijala. Smluvní vztah skončil k 31. 12. 2020. Žalobce v dubnu 2021 uplatnil u žalované nárok na zvláštní odměnu dle §2514 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen „o. z.“), ve výši 978 487,40 Kč, žalovaná však dopisem doručeným žalobci dne 30. 6. 2021 souhlasila pouze s vyplacením odměny ve výši 296 905 Kč a dne 4. 8. 2021 uhradila žalobci částku 289 495 Kč.
Žalobce vytvořil pro žalovanou pojistný kmen, který již v roce 2011 čítal 2 149 smluv s roční netto výší pojistného 10 415 141,69 Kč, k 30. 12. 2019 činila hodnota kmene v podobě tohoto pojistného z 2 317 smluv celkem 7 816 887,30 Kč a k 31. 10. 2020 činila 7 637 279 Kč, z toho příslušela provize ze smluv v hodnotě pojistného v roce 2021 ve výši 3 365 732 Kč. Hodnota původního pojistného kmene žalobce, tedy smluv, které byly původně k 31. 10. 2020 v pojistném kmeni žalobce, poklesla do 28. 2. 2022 o 33 %, ke konci roku 2021 a na počátku roku 2022 však byl již tento pokles stabilizovaný. Za rok 2020 příslušela žalobci pečovatelská provize v celkové výši 564 918 Kč. Průměrná celková roční výše odměn žalobce včetně doplatků a odměny za provoz agenturní kanceláře vyplacených mu za roky 2016 až 2020 činila 950 694 Kč.
Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že mezi stranami bylo nesporné, že žalobce a žalovaná (resp. její právní předchůdce) uzavřeli smlouvu o obchodním zastoupení podle §2483 a násl. o. z., na jejímž základě žalobce vykonával pro žalovanou do konce roku 2020 činnost pojišťovacího zprostředkovatele, za což mu žalovaná vyplácela příslušnou odměnu, zejména uzavírací/získatelské provize za uzavírání nových smluv a pečovatelské provize za péči o pojistný kmen sestávající z již uzavřených smluv. Mezi účastníky bylo rovněž nesporné, že žalobce vypověděl smluvní vztah s žalovanou, který ke dni 31. 12. 2020 skončil. Taktéž bylo nesporné, že žalobci vznikl nárok na tzv. zvláštní odměnu podle §2514 odst. 1 o. z.; mezi stranami však byla sporná výše tohoto nároku. Soud prvního stupně ohledně výpočtu výše zvláštní odměny obchodního zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu i na unijní úpravu (čl. 17 směrnice Rady ze dne 18. 12. 1986, č. 86/653/EHS, o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců) a na její výklad provedený Soudním dvorem Evropské unie v rozsudcích ze dne 26. 3. 2009, Turgay Semen, sp. zn. C-348/07, či ze dne 23. 3. 2006, Honyvem, sp. zn. C-465/04. Podle této judikatury se výpočet dělí do tří fází; v první se vyčíslují výhody, které zastoupenému vyplývají z obchodů se zákazníky, které získal zástupce; ve druhé fázi je nutno ověřit, zda je zjištěná částka spravedlivá s ohledem na všechny okolnosti případu, a ve třetí fázi se aplikuje maximální hranice stanovená v čl. 17 odst. 2 písm. b) směrnice a v §2515 o. z.
V první fázi soud prvního stupně uzavřel, že výhody vzniklé na straně žalované přetrvávající i po ukončení smluvního vztahu jsou představovány pojistným, které bude nadále žalované plynout ze smluv, které žalobce uzavřel jako obchodní zástupce žalované (či jejích právních předchůdců) se zákazníky coby zprostředkovatel; soud shrnul výši pojistného za jednotlivá léta, které žalované plynulo z pojistného kmene vytvořeného žalobcem a uzavřel, že ze smluv s celkovou hodnotou netto ročního pojistného ve výši 3 365 732 Kč by žalobci plynuly provize i v roce 2021. Hodnotu 3 365 732 Kč pak soud považoval za výši výhody, která i nadále přetrvala pro žalovanou po ukončení smlouvy, a tedy za základní hodnotu pro další výpočty. Dále se soud zabýval tím, zda daná výše odpovídá korektivu ekvity; v této fázi se soud zabýval konkrétní spravedlivou výší dané odměny zejména s ohledem na výši provizí, které žalobce ztrácí a které by mu jinak byly vyplaceny, a s ohledem na sjednanou konkurenční doložku. V tomto okamžiku soud pracoval pouze s provizí, která by žalobci skutečně byla dále vyplácena, tj. s provizí pečovatelskou, neboť provize uzavírací/získatelská je vyplácena pouze na počátku zprostředkovaného pojistného vztahu, ale žalobce již žádné nové smlouvy žalované zprostředkovat nemůže. Pro ověření spravedlivé výše zvláštní odměny tak soud kalkuloval s pečovatelskou provizí vyplacenou žalobci v posledním roce jeho smluvního vztahu s žalovanou, tj. v roce 2020, a to s částkou 564 918 Kč. Tuto výši provize soud s ohledem na sjednanou konkurenční doložku a délku spolupráce mezi žalobcem a žalovanou vynásobil předpokládanou minimální délkou plynutí provize, tj. 5 let. Zároveň výslednou částku 2 824 590 Kč soud ponížil o 33 % vzhledem k přirozenému úbytku hodnoty pojistného kmene žalobce. Soud tedy považoval s ohledem na okolnosti dané věci za maximální a spravedlivou výši odměny částku 1 892 475,30 Kč, neboť tato částka představuje předpokládanou výši odměny, která by byla dále žalobci vyplácena a kterou tedy ukončením smluvní spolupráce s žalovanou ztratil.
Ve třetí fázi soud zjišťoval, zda vypočtená částka spravedlivé odměny nepřekračuje maximální možný limit zvláštní odměny stanovený v §2515 o. z. V rámci tohoto výpočtu maximálního limitu je pak třeba vykládat dané ustanovení ve smyslu čl. 17 odst. 2 písm. b) směrnice č. 86/653/EHS a vycházet z veškerých odměn, které obchodní zástupce v rozhodném období posledních pěti let trvání obchodního vztahu mezi účastníky získal. Průměrná roční výše veškerých odměn, které žalovaná žalobci vyplatila za roky 2016–2020, dle výpočtu soudu činila 950 694 Kč. Jelikož spravedlivá výše odměny vypočtená ve druhé fázi tuto částku překračuje, soud přiznal žalobci maximální možnou výši odměny, a to po odečtení již žalovanou zaplacené částky 289 495 Kč, tj. ve výši 661 199 Kč.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 19 Co 344/2022-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba se co do částky 661 199 Kč s příslušenstvím zamítá; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Co se týče právního posouzení, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při určení výše odměny správně vycházel z třístupňového schématu, avšak s jeho konkrétními závěry se zcela neztotožnil. Odvolací soud shrnul jednotlivé kroky, které soud prvního stupně učinil při určování výše odměny. Ohledně existence konkurenční doložky uvedl, že je třeba přihlédnout nejen obecně k její existenci, ale také k jejím konkrétním dopadům. Poukázal na to, že z konkurenční doložky plyne jen dílčí omezení ve vztahu pouze ke stávajícím klientům žalované.
Odvolací soud uzavřel, že pokud jde o přetrvávající výhodu žalované v podobě pojistného kmene, který jí žalobce zanechal, nelze z ní bez dalšího vycházet, neboť samo získání jednotlivých klientů a uzavření smluv s nimi již bylo honorováno vyplacenými získatelskými provizemi. Podstatnější je proto hledisko provize, o niž žalobce přišel, tj. konkrétně provize pečovatelské. Jakkoli by tato provize mohla žalobci plynout i po delší dobu, shledává tu odvolací soud za relevantní nejvýše dobu 2 let, po kterou (a nikoli déle) byl žalobce reálně omezen trváním závazku z konkurenční doložky; poté již žádným způsobem omezen nebyl a mohl proto získat v plném rozsahu zisk jiný, resp. popřípadě jinou hodnotu podle své volby (kupř. právě také klidný důchod); reálné omezení plynoucí ze zde sjednané konkurenční doložky pak bylo toliko dílčí (vztahovalo se pouze na stávající klienty žalované). Nadto je podle odvolacího soudu podstatná i ta skutečnost, že zatímco v případě trvání obchodního zastoupení by předmětná provize byla vyplácena za aktivní činnost (péči o stávající klienty a jejich smlouvy), po ukončení tohoto vztahu se již z povahy věci o jakoukoli aktivní péči jednat nemůže. Odvolací soud tak považoval za relevantní výpočet, který vychází z poslední roční výše pečovatelské provize (564 918 Kč), násobené dvěma lety trvání sjednané konkurenční doložky a dále snižované o 50 % z důvodu, že omezení plynoucí z této doložky je toliko dílčí, a o dalších 50 % z důvodu, že faktická činnost, za kterou by byla žalobci pečovatelská provize náležela, již reálně vykonávána není. Odvolací soud takto dospěl k částce 282 459 Kč a poukázal na to, že žalobci se od žalované dostalo částky dokonce mírně vyšší. V posledním kroku určení zvláštní odměny pak odvolací soud uvedl, že je zřejmé, že zjištěná částka zcela zjevně nepřesahuje roční průměr souhrnu vyplacených provizí za posledních 5 let trvání obchodního zastoupení, do nějž je třeba zahrnout veškerá získaná plnění, nikoli jen pečovatelskou provizi.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Dovolatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, neboť uvažoval o zvláštní odměně jako o náhradě za omezení vzhledem ke sjednané konkurenční doložce, nikoli jako o vyrovnání výhody, která po ukončení vztahu zůstává žalované z výsledku aktivní práce žalobce. Dovolatel rovněž namítal, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nesprávně dovodil, že podstatnější než výhoda přetrvávající na straně žalované je hledisko provize, o níž žalobce ukončením vztahu přišel. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodovací praxe i tím, že zvláštní odměnu žalobce krátil s ohledem na obsah ujednání konkurenční doložky, ačkoli zákon ani judikatura obsah konkurenční doložky jako takové při určení výše zvláštní odměny nezohledňují. Dále namítal, že odvolací soud nezákonně krátil zvláštní odměnu s odkazem na fakt, že žalobce pro žalovanou již žádnou činnost nevykonává. Dovolatel poukázal na to, že ukončení činnosti obchodního zástupce je podmínkou vzniku práva na zvláštní odměnu, a skutečnost, že žalobce již žádnou činnosti pro žalovanou nevykonává, nelze zohlednit při výpočtu zvláštní odměny. Podle dovolatele odvolací soud při výpočtu částky zvláštní odměny nezohlednil všechny okolnosti případu a postupoval tak v rozporu zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011. Dovolatel dále formuloval dvě otázky, které podle jeho názoru nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Konkrétně otázku, zda lze určovat výši zvláštní odměny s ohledem na obsah ujednání o konkurenční doložce, resp. zda lze odměnu krátit s odkazem na obsah konkurenční doložky, která obchodního zástupce měla do budoucna omezovat v jeho další činnosti pouze ve vztahu ke stávajícím klientům zastoupeného. Druhá otázka se týkala toho, zda i v případě, že obchodní zástupce ukončí smluvní vztah k zastoupenému z důvodu svého vysokého věku a špatného zdravotního stavu a deklaruje tak již nadále nevyvíjet žádnou další činnost v oboru, je třeba posuzovat spravedlivost placení zvláštní odměny s přihlédnutím k tomu, zda byla ve smlouvě ujednána konkurenční doložka.
Nesprávnost právního posouzení spatřoval dovolatel v tom, že se odvolací soud při určování výše odměny obchodního zástupce nesprávně zaměřil na obsah ujednané konkurenční doložky namísto toho, aby zvláštní odměnou vyrovnal výhodu zůstávající žalované. Poukázal na to, že s obsahem konkurenční doložky nemá zvláštní odměna jako taková nic společného, neboť skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka, je pouze jedním z podpůrných hledisek majících vliv na stanovení výše odměny. Podle dovolatele odvolací soud zcela opomenul jednotlivé fáze určení výše odměny definované v judikatuře, když uvedl, že podstatnější než výhoda přetrvávající na straně žalované, je hledisko provize, o které žalobce ukončením smluvního vztahu přišel. Ztracená provize do budoucna je však podle dovolatele pouze druhotným hlediskem pro výpočet zvláštní odměny, a to ve fázi posuzování spravedlivosti odměny. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky určení výše zvláštní odměny obchodního zástupce při ukončení vztahu obchodního zastoupení podle §2514 a násl. o. z. (a veškeré námitky formulované v dovolání lze podřadit pod otázku procesu určení výše odměny obchodního zástupce).
Podle §2514 o. z. zanikne-li obchodní zastoupení, má obchodní zástupce právo na zvláštní odměnu, pokud a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo významně rozvinul obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud z těchto obchodů podstatné výhody a b) placení zvláštní odměny je s ohledem na všechny okolnosti případu spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují i případné ujednání nebo neujednání konkurenční doložky (odst. 1). Jsou-li splněny podmínky podle odstavce 1, není právo na zvláštní odměnu dotčeno ani zaniklo-li obchodní zastoupení smrtí obchodního zástupce (odst. 2).
Podle §2515 o. z. výše zvláštní odměny nesmí překročit roční odměnu vypočtenou z ročního průměru odměn získaných obchodním zástupcem během posledních pěti let. Trvalo-li obchodní zastoupení méně než pět let, vypočte se výše zvláštní odměny z průměru odměn za celou dobu jeho trvání; pokud trvalo méně než rok, nesmí překročit úhrn provizí za celou dobu jeho trvání.
Nejvyšší soud se k otázce určení výše odměny obchodního zástupce při zániku vztahu obchodního zastoupení vyjádřil v řadě rozhodnutí, jejichž závěry (viz níže) byly vysloveny v režimu dnes již neúčinné právní úpravy zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nejvyšší soud předesílá, že níže shrnuté závěry judikatury formulované při určování výše odškodnění obchodního zástupce podle §669 obch. zák. jsou použitelné i v režimu v současnosti účinné právní úpravy občanského zákoníku, neboť ustanovení §2514 a §2515 o. z. se svým obsahem překrývají s ustanovením §669 obch. zák. (srov. mutatis mutandis rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015, či ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, nebo ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021, které při aplikaci §669 obch. zák. vycházejí rovněž z literatury k nyní účinné právní úpravě §2514 a §2515 o. z.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021, podrobně rozebral závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, či např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1605/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 228/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016) i SDEU (rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 3. 2006, ve věci Honyvem Informazioni Commerciali Srl v. Mariella De Zotti, C-465/04; rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. 3. 2009, ve věci Turgay Semen v. Deutsche Tamoil GmbH, C-348/07), vycházel rovněž z postupu uvedeného ve zprávě Evropské komise ze dne 23. 7. 1996 o provádění článku 17 Směrnice, vydané na základě čl. 17 odst. 6 Směrnice, „COM (1996) 364: Report on the application of article 17 of council directive on the co-ordination of the laws of the member states relating to self-employed commercial agents (86/653/EEC)“, (dále jen „zpráva Evropské komise“), a uvedl, že postup pro určení výše odškodnění obchodního zástupce lze zobecnit tak, že:
V první fázi je třeba [ve smyslu §669 odst. 1 písm. a) obch. zák.; nyní ve smyslu §2514 odst. 1 písm. a) o. z.] určit výhody, které zastoupený takto získal a které trvají i po skončení obchodního zastoupení. Za tím účelem je třeba identifikovat „nové obchody“, tj. obchody s novými zákazníky, případně navýšení objemu obchodů se stávajícími zákazníky a ve vztahu k nim pro futuro (prognózou) identifikovat a kvantifikovat výhody, které z nich zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu. Identifikace nových obchodů, tedy rozšíření obchodů zástupci, je předpokladem pro další postup, tedy samotné určení výše odškodnění. Při určení výhod se z nových obchodů určí hrubá provize za posledních 12 měsíců trvání obchodního zastoupení. Tato roční provize potom slouží jako základ pro výpočet výše odškodnění. Poté se určí pravděpodobné budoucí trvání výhod na straně zastoupeného v určené délce (obvykle dvou až pěti let). Provize za posledních 12 měsíců se poté vynásobí počtem let budoucího trvání výhod a poníží o předpokládanou migraci zákazníků. Výsledek se pak sníží, aby se vypočítala současná hodnota odškodnění s přihlédnutím k tomu, že dochází k výplatě budoucího příjmu (tzv. diskontování).
V druhé fázi [ve smyslu §669 odst. 1 písm. b) obch. zák.; nyní ve smyslu §2514 odst. 1 písm. b) o. z.] se základní výše odškodnění koriguje dle kritérií spravedlnosti. Tato korekce může spočívat ve snížení i ve zvýšení odškodnění. V této fázi se zohlední zejména, zda má obchodní zástupce i jiné zmocnitele, míra odměny obchodního zástupce (zda zastoupený nedávno snížil výši provize, např. protože se domníval, že příjmy obchodního zástupce jsou příliš vysoké, nebo zaplatil zástupci velkou částku provizí za smlouvy se zákazníky, které obchodní zástupce zmocniteli nepřivedl apod.), snížení obratu zastoupeného, rozsah výhod plynoucích pro zastoupeného, existence konkurenčních doložek apod. V této fázi se přitom zohledňují provize, o které obchodní zástupce ve vztahu k novým obchodům přichází, resp. které ukončením vztahu ztrácí, což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostával.
V třetí fázi se ve smyslu §669 odst. 2 obch. zák. (nyní ve smyslu §2515 o. z.) redukuje maximální výše provize vypočítaná z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být odškodnění vypočítáno z průměru za celé smluvní období.
Při aplikaci výše uvedených judikatorních východisek na projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že odvolací soud se při určení výše odměny žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť se neřídil výše popsaným postupem určování výše odměny obchodního zástupce. Odvolací soud sice odkazoval na jednotlivé kroky, které provedl soud prvního stupně při určování odměny obchodního zástupce, a ve většině soudu prvního stupně přisvědčil, avšak následně dospěl k diametrálně odlišnému výsledku při výpočtu výše odměny žalobce, a to tak, že pro výpočet použil částku poslední roční výše pečovatelské provize, kterou vynásobil počtem let, na který byla sjednána konkurenční doložka. Výslednou částku pak snížil o 50 % z důvodu, že omezení sjednané konkurenční doložkou bylo pouze dílčí, a o dalších 50 % z důvodu, že žalobce již fakticky nevykonává činnost, za kterou by mu náležela pečovatelská provize.
Z uvedeného výpočtu je zřejmé, že odvolací soud nerespektoval postup pro určení výše odměny obchodního zástupce definovaný v judikatuře Nejvyššího soudu i SDEU. Z jeho závěrů je obtížné seznat, které kroky při určení výše odměny obchodního zástupce učinil a jakými úvahami se řídil. Z odůvodnění určení výše odměny odvolacím soudem není zřejmé, z jakého důvodu násobil provizi počtem let, na které byla sjednána konkurenční doložka. Pokud šlo o první fázi určování výše odměny, mělo se jednat o násobení provize za posledních 12 měsíců počtem let budoucího trvání výhod zastoupeného. Odvolací soud však podle svého odůvodnění násobil provizi počtem let, po které trvalo omezení žalobce vyplývající z konkurenční doložky. Podle výše shrnutého schématu se však měl zabývat tím, po jakou dobu v budoucnu potrvají výhody pro zastoupenou. Jestliže odvolací soud považoval za dobu budoucího trvání výhod zastoupené dva roky, bylo na místě, aby svoji úvahu náležitě odůvodnil, a to i s přihlédnutím k tomu, že dospěl k odlišnému závěru od soudu prvního stupně, který jako dobu budoucího trvání výhod určil 5 let. Následně měla být částka ponížena o předpokládanou migraci zákazníků a mělo být provedeno diskontování (viz judikatura shrnutá výše). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, že by tyto kroky provedl.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že ve druhé fázi určování výše odměny se mimo jiné zohledňuje existence konkurenční doložky. Obvykle však bývá skutečnost, že byla sjednána konkurenční doložka, důvodem pro zvýšení odměny obchodního zástupce (minimálně ne důvodem pro její snížení), neboť existence konkurenční doložky představuje jednu z výhod pro zastoupeného trvající i po zániku zastoupení. Do jaké míry se pak sjednání konkurenční doložky (a její obsah) projeví ve výši odměny obchodního zástupce, závisí pak na konkrétní úvaze soudu v konkrétním případě (stejně jako všechny další dílčí okolnosti zvažované ve druhé fázi určování výše odměny obchodního zástupce). Je tedy na soudu, aby v každém konkrétním případě vysvětlil a náležitě odůvodnil, jaké okolnosti pro zvýšení či snížení odměny ve druhé fázi vzal v úvahu. Zvažování obsahu konkurenční doložky pak může být součástí úvahy soudu o tom, do jaké míry se existence konkurenční doložky promítne do odměny obchodního zástupce. V řešené věci odvolací soud uvedenému nedostál, neboť odměnu zkrátil o 50 % s pouhým odůvodněním, že obsah sjednané konkurenční doložky představoval toliko dílčí omezení. Nabízí se otázka, do jaké míry (a s jakým odůvodněním) by odvolací soud v této fázi zkrátil odměnu obchodního zástupce, pokud by v řešené věci konkurenční doložka nebyla sjednána vůbec, když v případě existence konkurenční doložky odměnu krátil o 50 % s odkazem na její obsah.
Další zkrácení odměny o 50 %, které odvolací soud provedl s odůvodněním, že obchodní zástupce již reálně nevykonává činnost, za kterou by mu pečovatelská provize náležela, se vymyká jakémukoliv z kritérií, které je podle výše shrnuté judikatury třeba zohlednit při určení výše odměny obchodního zástupce. Odměna obchodního zástupce ve smyslu §2514 a násl. o. z. je ex definitione stanovena pro případ zániku obchodního zastoupení, tedy pro případy, když již obchodní zástupce reálně nevykonává činnost, za kterou by mu náležela provize. Již proto není na místě zkrátit výslednou částku odměny o 50 % s odůvodněním, že obchodní zástupce činnost již reálně nevykonává.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při určení výše odměny odchýlil od výše shrnuté judikatury, neboť nerespektoval postup pro určení výše odměny obchodního zástupce touto judikaturou definovaný. Odvolací soud jednak nepostupoval podle jednotlivých fází určení výše odměny a v jednotlivých fázích neprovedl dílčí kroky formulované taktéž v judikatuře, jednak nesprávně zohlednil okolnosti, které při určení výše odměny nehrají roli (skutečnost, že obchodní zástupce reálně již činnost pro zastoupeného nevykonává), nebo zohlednil sice relevantní okolnosti, avšak na základě nesprávné úvahy (vliv konkurenční doložky na výši odměny).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že poslední dvě otázky, které dovolatel formuloval jako dosud v rozhodovací praxi neřešené, lze rovněž podřadit pod otázku určování výše odměny obchodního zástupce obecně, neboť tyto otázky dovolatele mířily na jednotlivé okolnosti, které soud při určování výše odměny zvažuje, a jejich posouzení závisí na konkrétní úvaze soudu v jednotlivých fázích určování výše odměny.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud při určení výše odměny obchodního zástupce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (viz rozhodnutí citovaná výše), nezbylo dovolacímu soudu, než jeho rozhodnutí zrušit (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu