ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1031.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1031/2023-1589
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce ak. arch. Zdeňka Deyla, se sídlem v Praze 3, Sabinova 277/10, identifikační číslo osoby 40878155, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalované Botanické zahradě hl. m. Prahy , se sídlem v Praze 7, Trojská 800/196, identifikační číslo osoby 00064572, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o ochranu autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 108/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 3 Co 24/2021-1530, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 3 Co 24/2021-1530, se v potvrzující části výroku I a ve výrocích II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 4. 12. 2020, č. j. 32 C 108/2005-1411, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 478 870 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 59 254 Kč s příslušenstvím (výrok II) a další část požadovaného příslušenství (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV a V).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že neoprávněně užila žalobcem vytvořené architektonické dílo Skleník Pražské botanické zahrady FATA MORGANA.
3. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 268 334 Kč s příslušenstvím, jinak jej změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 1 210 536 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
4. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce je autorem architektonického díla Skleník Pražské botanické zahrady FATA MORGANA ve smyslu §2 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), vyjádřeného žalobcem v projektové dokumentaci odevzdané žalované na základě smlouvy o dílo ze dne 8. 11. 1996, č. 0811/96, a že žalovaná bez svolení žalobce (jež nevyplývalo ani z obsahu zmíněné smlouvy o dílo) neoprávněně toto dílo užila tím, že toto dílo pozměnila (přenechala jiným osobám k pozměnění) pořízením upravené projektové dokumentace a následnou výstavbou v této podobě. K využití díla žalovanou došlo podle zjištění odvolacího soudu při výkonových fází stavby v průběhu roku 2000. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení, které představuje částku, o co se nezmenšil majetek žalované, tj. částku, kterou by musela žalobci zaplatit za licenci, na základě která by byla oprávněna poskytnout dílo třetím osobám a umožnit jim provádět změny díla. Výše obvyklé odměny za poskytnutí takové licence v projednávané věci byla odvolacím soudem zjištěna ve výši 268 334 Kč.
5. Dle odvolacího soudu tak vzniklo žalobci právo na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení podle §32 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., jakož i podle §40 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
6. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení žalované, neboť ve smyslu §107 obč. zák. se žalobce mohl seznámit s finální podobou stavby až v roce 2004. Zároveň se na straně žalované jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení, když žalovaná vědomě odepřela žalobci přístup na stavbu a možnost obvyklého výkonu autorského dozoru a zcela vědomě použila původní projektovou dokumentaci zpracovanou žalobcem pro další výkonové fáze stavby, ke kterým došlo v průběhu roku 2000, přičemž si byla vědoma, že tak činí bez souhlasu žalobce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti potvrzující části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1936 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí dle žalované na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od žalovanou specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. A to konkrétně otázek týkajících se vzniku autorského práva žalobce k jím vytvořenému dílu na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované vzhledem k právu žalobce na zaplacení autorské odměny a posuzování úmyslu žalované při nabytí bezdůvodného obohacení.
8. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Konkrétně namítá, že odvolací soud se svým závěrem o vzniku bezdůvodného obohacení žalované nezaplacením odměny žalobci za poskytnutí licence k využití jím provedené projektové dokumentace odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2857/2019, ze které plyne, že zhotovení projektové dokumentace je obecným (neautorským) dílem. Žalovaná dále shledává v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 Tz 124/2004, podle které je nárok na autorskou odměnu v režimu zákona č. 35/1965 Sb. součástí absolutního autorského práva a tento nárok proto nelze posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.
9. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalovaná rovněž v závěru odvolacího soudu o úmyslu žalované získat bezdůvodného obohacení na úkor žalobce, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 34/2011, a jeho usnesení ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 326/2011, je rozhodujícím znakem předchozí vědomost obohaceného o tom, že svým jednáním získává nebo získat může hodnoty, které mu nenáležejí, na což nelze usuzovat z pouhé vědomosti obohaceného o rozhodných skutečnostech. Dále má žalovaná za to, že ve věci není pasivně legitimovaná, neboť podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 43/2022, je pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, tedy ten, jehož majetek se zvětšil, což v projednávané věci nebyla žalovaná, nýbrž hlavní město Praha, která byla od roku 2001 stavebníkem stavby skleníku.
10. Kromě toho žalovaná namítla, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud nereagoval na její argumentaci v odvolání, a jedná se o rozhodnutí překvapivé, když až odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že na straně žalované vzniklo úmyslné bezdůvodné obohacení.
11. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
14. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
17. Žalovanou předestřené otázky hmotného práva, kterými žalovaná zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce je autorem architektonického díla Skleník Pražské botanické zahrady FATA MORGANA ve smyslu §2 zákona č. 35/1965 Sb. vyjádřeného žalobcem v projektové dokumentaci odevzdané žalované na základě smlouvy o dílo ze dne 8. 11. 1996, č. 0811/96, a že žalovaná bez svolení autora (jež nevyplývalo ani z obsahu zmíněné smlouvy o dílo) neoprávněně toto dílo užila tím, že toto dílo pozměnila (přenechala jiným osobám k pozměnění) pořízením upravené projektové dokumentace a následnou výstavbou v této podobě, čímž se jako neoprávněný uživatel díla žalobce bezdůvodně obohatila, přípustnost dovolání založit nemohou, neboť tyto otázky již byly v průběhu řízení pravomocně vyřešeny v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018, č. j. 5 Co 96/2016-1148, proti němuž bylo dovolání žalované odmítnutu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, č. j. 30 Cdo 3055/2018-1188 (ústavní stížnost žalované byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 635/19). Tyto otázky tudíž již byly v průběhu řízení vyřešeny a odvolací soud se tak nemohl svými závěry od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit (byl shora uvedenými rozhodnutími podle §159a odst. 3 o. s. ř. vázán).
18. Dovolání nečiní přípustným ani otázka žalované, kterou zpochybňuje závěr odvolacího soudu o úmyslu žalované při nabytí bezdůvodného obohacení při užití díla žalobce. Odvolací soud tento svůj závěr založil na zjištění, že žalovaná žalobci vědomě odepřela žalobci přístup na stavbu a možnost obvyklého výkonu autorského dozoru a zcela vědomě použila původní projektovou dokumentaci zpracovanou žalobcem pro další výkonové fáze stavby, přičemž si byla vědoma, že tak činí bez souhlasu žalobce.
19. Žalovaná tak svojí argumentací ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu o individuálních okolnostech vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v souvislosti se shora uvedeným užitím díla žalobce, ke kterým odvolací soud dospěl po provedeném dokazování (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.), jež však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (jímž může být podle §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), tím spíše nemůže být dovolání pro takové námitky přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017).
20. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalované, jejichž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozsudku pro nedostatek důvodů a tzv. překvapivost rozhodnutí. Žalobkyně tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
21. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky hmotného práva, zda v souvislosti s (neoprávněným) užitím autorského díla bez svolení autora v režimu zák. č. 35/1965 Sb. účinného do 30. 11. 2000 vzniká autorovi díla vůči jeho uživateli právo na vydání, resp. náhradu, bezdůvodného obohacení v rozsahu nezaplacené autorské odměny, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při vyřešení této otázky na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
23. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
24. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Podle §106 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne nabytí jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a práva a povinnosti z nich vzniklé, jakož i práva z odpovědnosti za porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
26. Podle §13 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb. (ve znění účinném do 30. 11. 2000) při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v §15, autorská odměna.
27. Podle §451 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
28. Podle §458 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
29. Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že podle §13 odst. 1 zák. č. 35/1965 Sb. při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v §15, autorská odměna. Odstavec 1 vychází z absolutního majetkového práva na odměnu za tvůrčí práci [§12 odst. 1. písm. c)] - droit pécuniaire, s nímž souvisí i §13. Ustanovení §12 odst. 1 písm. c) autorského zákona pod pojmem „právo na odměnu za tvůrčí práci“ nepřesně označuje autorskou odměnu, která je - jako odměna autora za to, že jiná osoba smí jeho výtvoru využít - dále rozvedena v ustanovení §13 odst. 1 zák. č. 35/1965 Sb. Absolutní autorské právo na autorskou odměnu je normativně konstruováno ve spojení s každým užitím díla. To znamená, že při jakémkoli užití díla, kromě dále zmíněných výjimek, bez ohledu na způsob a rozsah užití a jiné skutečnosti, je toto absolutní právo dotčeno a musí být uspokojeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3393/2010).
30. Při každém užití díla patří autorovi, s výjimkami podle §15 zákona č. 35/1965 Sb., odměna za tvůrčí práci [§12 ods. 1 písm. c) a §13 citovaného zákona]. Jelikož občanský zákoník o promlčení práva vyplývajícího z uvedeného vztahu podle autorského zákona nestanoví jinak, je třeba v takovém případě na posouzení otázky promlčení použít ustanovení §101 obč. zák., podle kterého pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 28. 10. 1973, sp. zn. 2 Cz 95/73, uveřejněný pod číslem 24/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. K předpokladům vzniku závazku z bezdůvodného obohacení náleží rovněž neexistence zvláštní úpravy, která má přednost (institut bezdůvodného obohacení se uplatňuje subsidiárně) (srov. např. zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 21. 12. 1978, Cpj 37/78, o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle §451 a násl. obč. zák., uveřejněnou pod číslem 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 1542/2005).
32. Jinak řečeno, bezdůvodné obohacení je pojímáno jako subsidiární právní institut, jehož aplikace je vyloučena, je-li daný právní vztah regulován zvláštními zákonnými normami (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013). Proto nárok z bezdůvodného obohacení může být opodstatněn toliko v případě, že povinnost vydat přijaté plnění nezakládá jiný právní titul (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010, ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013, ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4458/2014, či jeho usnesení ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4533/2010).
33. V poměrech projednávané věci je významné, že v případě užití díla v režimu zák. č. 35/1965 Sb. tvoří právo autora na odměnu za užití jeho díla součást absolutního autorského práva, proto při jakémkoli užití díla, a to i užití neoprávněném (s výjimkou zákonem stanovených situací), je toto absolutní právo dotčeno a autor se může domáhat jeho uspokojení zaplacením autorské odměny. Pakliže je tedy právo na zaplacení autorské odměny při užití díla regulováno přímo ustanoveními zákona č. 35/1965 Sb. a zaplacení autorské odměny představuje uspokojení absolutního práva autora (resp. splnění pohledávky autora z výkonu tohoto práva), právo na vydání, resp. náhradu, bezdůvodného obohacení za užití tohoto díla v rozsahu nezaplacené autorské odměny se (pro svoji subsidiaritu) neuplatní.
34. Byť tedy možnost vzniku bezdůvodného obohacení (jako obecného soukromoprávního institutu) není v souvislosti s výkonem autorského práva podle zákona č. 35/1965 Sb. zcela vyloučena, neuplatní se obecná soukromoprávní úprava závazku k jeho vydání, resp. nahrazení, v takovém rozsahu, v jakém je zvláštní úpravou v tomto zákoně stanoveno pro autora (absolutní) právo na zaplacení autorské odměny při užití jeho díla, neboť majetek uživatele díla se (právě pro vznik jeho povinnosti k zaplacení autorské odměny) užitím díla tímto způsobem na úkor autora nezvětšil.
35. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhá, srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), podle kterého k užití díla žalobce (v pozměněné podobě) ze strany žalované došlo při dalších výkonových fázích stavby v průběhu roku 2000, přičemž k tomuto období zjistil (na základě znaleckého dokazování) též výši obvyklé odměny za užití díla žalobce. Odvolací soud však zároveň opomněl, že v průběhu roku 2000 (až do 30. 11. 2000) byl stále účinný zákon č. 35/1965 Sb., přičemž právní vztahy vzniklé do tohoto data a práva a povinnosti z nich vzniklé (tedy včetně závazku k vydání, resp. nahrazení, bezdůvodného obohacení vzniklého do tohoto data) se řídí tímto zákonem (srov. §106 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb.). Proto v souvislosti s neoprávněným užitím předmětného díla, ke kterému došlo do shora uvedeného data, vzniklo žalobci právo na zaplacení autorské odměny podle §13 odst. 1 zák. č. 35/1965 Sb., čímž je vyloučena možnost vydání, resp. náhrady, bezdůvodného obohacení za takovéto užití díla v rozsahu nezaplacené autorské odměny.
36. K tomu lze doplnit, že posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby, a tudíž ani soud takovou právní kvalifikací skutku nepřizná jiné nebo větší plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, ani nepřizná plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006).
37. I v případě posouzení vztahu mezi nárokem na zaplacení autorské odměny z výkonu absolutního autorského práva podle §13 odst. 1 zák. č. 35/1965 Sb. a nárokem na vydání, resp. nahrazení, bezdůvodného obohacení v souvislosti s neoprávněným užitím díla v rozsahu nezaplacené autorské odměny se jedná o otázku právní, nikoli skutkovou, proto nemůže případné právní posouzení nároku žalobce soudem jako nároku na zaplacení autorské odměny znamenat změnu skutkového stavu vymezeného žalobou, resp. překročení návrhu ze strany soudu a porušení dispoziční zásady řízení (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
38. V poměrech projednávané věci má však právní kvalifikace žalobcem uplatněného nároku význam z hlediska posouzení žalovanou uplatněné námitky promlčení, a to vzhledem k podstatným odlišnostem v právní úpravě promlčení práva na zaplacení autorské odměny podle §101 obč. zák. a práva na vydání, resp. nahrazení, bezdůvodného obohacení podle §107 obč. zák.
39. Proto vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že k neoprávněnému užití díla žalobce ze strany žalované došlo v průběhu roku 2000, aniž by zároveň zohlednil, zda se tak stalo za účinnosti zákona č. 35/1965 Sb., jehož úprava vylučuje právní posouzení žalobcem uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodné obohacení, nebo za účinnosti zák. č. 121/2000 Sb., a aniž by toto právní posouzení následně zohlednil ve svém závěru o důvodnosti žalovanou vznesené námitky promlčení žalobcem uplatněného nároku, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
40. V dalším řízení proto odvolací soud na základě upřesněných skutkových zjištění provede vzhledem k žalovanou vznesené námitce promlčení řádné právní posouzení žalobcem uplatněného nároku, přičemž vezme v úvahu všechny zjištěné okolnosti, za kterých k případnému promlčení práva žalobce došlo, stejně jako okolnosti vznesení této námitky ze strany žalované.
41. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami netrpí.
42. A to ani žalovanou namítanou vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek důvodů. Otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
43. Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
44. Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných žalovanou vyplývá, že jí bylo zřejmé, na základě jakých důvodů založených na ochraně práv podle autorského zákona dospěl odvolací soud k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované a nedůvodnosti jí uplatněné námitky promlčení, a tudíž napadené rozhodnutí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti netrpí.
45. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za rozhodnutí překvapivé, neboť mu není možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07).
46. Žalovanou uplatněná námitka promlčení byla předmětem posouzení věci v řízení již opakovaně, včetně předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 32 C 108/2005-325, a navazujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 2. 2013, č. j. 3 Co 79/2011-523. Proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být pro žalovanou překvapivé, pokud odvolací soud posoudil věc i z hlediska jí vznesené námitky promlčení, byť tuto námitku shledal nedůvodnou.
V. Závěr
47. Dovolací soud s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v napadeném rozsahu správné a dovolání je důvodné.
48. Jelikož vzhledem k dosavadním výsledkům řízení není možné v dovolacím řízení o věci v tomto rozsahu rozhodnout [§243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním včetně závislého výroku o nákladech řízení ze shora uvedených důvodů podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
49. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu