ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.106.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 106/2023-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce Romana Poštulky , narozeného 28. 3. 1976, bytem v České Třebové, U Podhorky 167 , zastoupeného JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976 , proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, o zaplacení 515 199 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn 14 C 59/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 9. 2022, č. j. 22 Co 129/2022-357, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 12 922,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení proti žalovanému domáhal zaplacení 515 199 Kč s příslušenstvím s tím, že pro žalovaného zajistil provedení výkopových prací a dopravu lomového kamene. Tyto práce provedla společnost RYDO, spol. s r.o., která žalobci vyúčtovala částku 474 247 Kč za provedené zemní práce se splatností dne 14. 3. 2005 a částku 40 952 Kč za dopravu lomového kamene se splatností dne 7. 5. 2005. Tyto částky žalobce přefakturoval žalovanému fakturou ze dne 15. 3. 2008 se splatností 22. 3. 2008. Žalovaný tyto částky dosud neuhradil.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 14 C 59/2010-314, zamítl žalobu na zaplacení 515 199 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu výroku I žalobce dovoláním, ve kterém namítl, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 149/2004, jestliže nesprávně hodnotil důkazy, a porušil tak jeho právo na spravedlivý proces. Za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považoval žalobce dále otázku, zda po zrušení konkurzu na majetek dlužníka a následném sporu o zaplacení stejné pohledávky, kterou dlužník popřel v incidenčním řízení jen co do důvodu, a nikoliv co do výše, je třeba výši pohledávky v dalším řízení dokazovat, anebo se prosadí, že výše pohledávky byla již zjištěna. Podle žalobce měly soudy nižších stupňů narušit žalobcovo legitimní očekávání, rozhodovaly-li nejednoznačně, nejednotně a neustále měnily svá stanoviska, čímž se měly odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3601/2021. Soudy nižších stupňů se měly dále odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 709/2018, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2011) v otázce posouzení povahy právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným, neboť přistoupily k příliš extenzivnímu pojetí obchodních vztahů. Soudy nižších stupňů se dále podle žalobce odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1287/2020, při posuzování otázky dělení důkazního břemene. Dále se soudy nižších stupňů měly podle žalobce odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015, a ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2931/2021, v otázce zjištění výše bezdůvodného obohacení. Konečně měl odvolací soud pochybit, jestliže se v napadeném rozsudku nevyrovnal s žalobcem předkládanou judikaturou.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Je-li předmětem řízení peněžitá částka skládající se z několika nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání zkoumat samostatně ve vztahu ke každému z nich bez ohledu na to, že byly dotčené nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4354/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3247/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 415/2020). Na těchto závěrech judikatura dovolacího soudu setrvává i po novelizaci §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3261/2018, a ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 709/2019).
Nejvyšší soud proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. přikročil k odmítnutí dovolání v rozsahu, v němž byl rozsudek odvolacího soudu napaden v části výroku I. potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 40 952 Kč s příslušenstvím uplatněné za zajištění dopravy lomového kamene, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto o nároku nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, jenž vychází z odlišného skutkového základu od nároku na zaplacení částky 474 247 Kč s příslušenstvím (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023), a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Přípustnost dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I co do částky 474 247 Kč s příslušenstvím uplatněné v souvislosti s provedením zemních prací, nezakládá dovolací námitka, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěrům, které neodpovídají provedenému dokazování, neboť nesprávně hodnotil důkazy, čímž měl porušit žalobcovo právo na spravedlivý proces. Taková kritika závěrů odvolacího soudu ve svém důsledku představuje polemiku se skutkovými, nikoliv právními závěry (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2749/2021). Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17).
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů nemá dovolatel podle platné právní úpravy k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dle názoru dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešená otázka, zda po zrušení konkurzu na majetek dlužníka a následném sporu o zaplacení stejné pohledávky, kterou dlužník popřel v incidenčním řízení jen co do důvodu, a nikoliv co do výše, je třeba výši pohledávky znovu dokazovat, anebo se prosadí, že výše pohledávky již byla zjištěna. Takto formulovanou otázkou se odvolací soud v projednávané věci nezabýval, a napadené rozhodnutí proto na jejím řešení nezáviselo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž odvolací soud odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby výlučně tím, že nárok žalobce na zaplacení uplatněné částky byl ke dni podání žaloby promlčen (k tomu srov. bod 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani žalobcova námitka, podle které se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť rozhodoval nejednoznačně, výrazně nejednotně a svá stanoviska neustále měnil.
Z ustálených judikatorních závěrů vyplývá, že pokud soud rozhodl v řízení mezi týmiž účastníky na základě prakticky shodných skutkových okolností odlišně od svého předchozího rozhodnutí, aniž by v odůvodnění objasnil důvody takového rozhodnutí, porušil princip legitimního očekávání, a tedy i právo účastníka na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017). Požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí je jedním ze základních atributů spravedlivého procesu. Dodržení povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
Od výše citovaných závěrů se přitom soudy nižších stupňů neodchýlily, neboť oproti přesvědčení dovolatele v průběhu řízení své právní závěry nijak neměnily. V projednávané věci byla povaha právního vztahu mezi účastníky v řízení před soudy nižších stupňů vždy posouzena jako občanskoprávní. Jestliže soudy zvažovaly při formulaci svých závěrů odlišná kritéria, objasnily vždy svůj postup v odůvodnění (srov. bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 25 odůvodnění napadeného rozsudku), čímž požadavkům shora uvedené judikatury vyhověly.
K tomu lze doplnit, že legitimní očekávání dovolatele nemohlo být narušeno, ani pokud v projednávané věci bylo rozhodnuto odlišně od incidenčního sporu o pravost pohledávky vedeného v rámci insolvenčního řízení na majetek žalovaného. Rozhodnutí v incidenčním sporu má právní význam jen pro účely insolvenčního řízení, a soudy nižších stupňů jím proto nebyly vázány (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013), přičemž své závěry zřetelně a jednoznačně odůvodnily. Stejně tak nemohlo být legitimní očekávání narušeno ani odlišným posouzením v právní věci mezi žalobcem a RYDO, spol. s r.o., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 189/2007, neboť (jak již uvedly soudy nižších stupňů) jeho předmětem byl samostatný nárok, odlišný po skutkové i právní stránce od nároku uplatněného v tomto řízení.
Přípustným podle §237 o. s. ř. dovolání nečiní ani otázka, že odvolací soud posoudil povahu právního vztahu mezi účastníky nesprávně, pokud nezohlednil, že mezi podnikateli je nezbytné preferovat v případě pochybností obchodněprávní povahu právního vztahu před občanskoprávní. Při posouzení této otázky se měly soudy odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i od již citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11.
Dovolatel v souvislosti s touto otázkou namítá, že žalovaný jako podnikatel pro své podnikání budoval podnikatelský objekt. Odvolací soud proto dle jeho názoru pochybil, jestliže uzavřel, že výstavba podnikatelského objektu žalovaného se jeho podnikání netýká, neboť mělo jít o soukromou činnost pro potřebu žalovaného, která nemá vůbec žádnou vazbu na jeho podnikání, ačkoliv byl v projektové dokumentaci záměr zcela jasně definován jako podnikatelský a sám žalovaný to ve výslechu doznal.
Odvolací soud své rozhodnutí ovšem založil na závěru, že v řízení nebyla prokázána souvislost prováděných prací s tehdejší podnikatelskou činností žalovaného k rozhodnému datu vzniku právního vztahu mezi účastníky (tj. nejpozději k 15. 2. 2005), neboť taková souvislost nemohla být ani při zvážení konkrétních okolností při přípravných venkovních úpravách nemovitosti žalobci zřejmá (srov. bod 26 odůvodnění napadeného rozsudku). Dle odvolacího soudu z prokázaných skutečností a tvrzení žalobce pouze vyplynulo, že žádost žalovaného byla k tomuto datu teprve ve stavebním řízení podána a že směřovala k zamýšlenému, tj. teprve budoucímu plánovanému využití až následně vzniklé stavby, a netýkala se prováděných výkopových prací.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani uvedená námitka žalobce proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nemůže založit námitka, že se soudy měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže nesprávně posoudily otázku dělení důkazního břemena v otázce zaplacených záloh žalovaného žalobci, a vycházely tak ze skutečností, které nebyly prokázány. Jak bylo vysvětleno výše, odvolací soud se takto otázkou dělení důkazního břemena ohledně zaplacení záloh na provedení prací v předmětné věci vůbec nezabýval, neboť své rozhodnutí založil pouze na závěru o promlčení nároku žalobce. Napadené rozhodnutí na této otázce proto nezávisí (srov. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Ze stejného důvodu pak přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že se soudy nižších stupňů odchýlily od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015, a ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2931/2021, v otázce zjištění výše bezdůvodného obohacení. Jak již bylo vysvětleno shora, ani otázkou výše bezdůvodného obohacení žalovaného se odvolací soud nezabýval, neboť měl nárok žalobce za promlčený.
Namítá-li konečně dovolatel, že na projednávanou věc odvolací soud neaplikoval jím předkládanou judikaturu, resp. odmítl se jí zabývat či se k ní alespoň vyjádřit, vytýká tím odvolacímu soudu vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení (je-li skutečně dána) sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); vady řízení nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3641/17), a to ani tehdy, pokud by se odvolací soud vytýkaných pochybení skutečně dopustil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19, nebo shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, nebo ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1186/2023).
Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, a ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 214/2020), což v případě žalobce nebyly.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu