ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1258.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1258/2023-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce I. A. , zastoupeného Mgr. Pavolem Riškem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 156/2, proti žalované L. I. , zastoupené Mgr. Ing. Karlem Císařem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, o zaplacení částky 1 195 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 61/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2022, č. j. 4 Cmo 126/2022-357, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 214 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 1 195 000 Kč s příslušenstvím jako doplatku kupní ceny ze smlouvy o prodeji podniku, kterou žalobce dne 28. 1. 2005 uzavřel s původním žalovaným (K. I.). Touto smlouvou byl na původního žalovaného převeden soubor hmotných i nehmotných složek podnikání k provozování restaurace s penzionem H. (na adrese XY) za cenu 2 500 000 Kč se splatností čtrnáct dnů od pravomocného skončení sporu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 1/2001. V uvedeném řízení se Č. m. j., identifikační číslo osoby XY, jako vlastník nemovitosti, v níž se restaurace s penzionem H. nacházela, na žalobci domáhala vyklizení dané nemovitosti. Usnesení Městského soudu v Brně, jímž bylo předmětné řízení v důsledku zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno, nabylo právní moci dne 26. 5. 2011.
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 24. 6. 2021, č. j. 36 Cm 61/2012-317, uložil žalované zaplatit žalobci částku 1 195 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do výše přiznané náhrady nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce v podaném vyjádření k dovolání odmítl argumentaci žalované, která podle jeho názoru neformuluje žádnou otázku hmotného práva v smyslu §237 o. s. ř. a podsouvá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového stavu. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání „zamítl“ a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná předně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je povinna doplatit žalobci zbytek kupní ceny ze smlouvy o prodeji podniku ze dne 28. 1. 2005. Podle žalované z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2015, č. j. 50 C 150/2011-167, vyplynulo, že zásadní část prodávaného podniku (tj. právní poměr z nájemní smlouvy vztahující se k nemovitosti, v níž se restaurace s penzionem H. nacházela) zanikla již dne 30. 11. 2000, a proto původnímu žalovanému bylo znemožněno koupený podnik provozovat.
Uvedená námitka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž napadené rozhodnutí nezaložil na posouzení toho, zda na původního žalovaného přešla práva a povinnosti z dané smlouvy o nájmu, nýbrž vycházel z toho, že původní žalovaný si byl při uzavření předmětné smlouvy o prodeji podniku vědom spornosti existence nájemního vztahu mezi žalobcem a vlastníkem dané nemovitosti (Č. m. j.), a proto původnímu žalovanému s ohledem na ustanovení §434 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nevznikl nárok z titulu právních vad předmětu plnění na odstoupení od smlouvy. Žalobcem uplatněné právo na zaplacení části kupní ceny tak mělo podle odvolacího soudu oporu v účastníky uzavřené smlouvě o prodeji podniku ze dne 28. 1. 2005.
Žalovaná v dovolání dále namítá, že chování žalobce, který předmětnou smlouvou o prodeji podniku měl na původního žalovaného převést „vlastnické právo ke všem věcem, veškerá práva a majetkové hodnoty sloužící k provozování podniku a také závazky související s podnikem“, avšak ve skutečnosti nadále používá soubor veškerých hmotných, osobních i nehmotných složek, aniž by původnímu žalovanému poskytl „přiměřené protiplnění či domluvené plnění“, se příčí dobrým mravům.
Ze skutkového stavu, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, však skutečnost, že by žalobce nadále provozoval prodaný podnik, nevyplynula. Žalovaná tak ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Rovněž tato námitka žalované tak přípustnost jejího dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Žalovaná konečně předkládá dovolacímu soudu otázku, zda podmínku (sjednanou v čl. VII odst. 3 předmětné smlouvy o prodeji podniku) opravňující původního žalovaného odstoupit od této smlouvy v případě, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 1/2001 bude vydán pravomocný rozsudek, kterým bude žalobě vyhověno, a následně dojde k vyklizení restaurace s penzionem H., lze vykládat tak, že bude splněna i v případě, že dané řízení skončí jeho zastavením, jelikož oba způsoby ukončení soudního sporu mají pro účastníka řízení stejný důsledek.
Soudy nižších stupňů v projednávané věci však uzavřely, že uvedená podmínka mohla být naplněna pouze v případě meritorního rozsudku, který by vyhověl žalobě Českomoravské myslivecké jednoty na vyklizení předmětné nemovitosti. Žalovaná tak uvedenou námitkou ve skutečnosti pouze polemizuje se způsobem, jakým soudy nižších stupňů vyložily předmětné ujednání smlouvy o prodeji podniku. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci nejedná (srov. výklad smlouvy o prodeji podniku provedený v bodu 47 rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud aproboval v bodu 21 napadeného rozsudku) a ani z dovolání nevyplývá, že by žalovaná takové pochybení odvolacímu soudu vytýkala. Ani poslední z námitek žalované tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Žalovaná spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem dovolatelky nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu