ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1456.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1456/2023-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. K. , zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 976/12, proti žalované České televizi, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, identifikační číslo osoby 00027383, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované EPIPHANY Pictures s. r. o., sídlem v Praze 2, V Tůních 1357/11, identifikační číslo osoby 03498549, zastoupené JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o ochraně autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 C 38/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 2 Co 68/2022-96, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2022, č. j. 2 C 38/2021-84, připustil, aby společnost EPIPHANY Pictures s. r. o. vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalované.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, anebo mají být dovolacím osudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak.
K dovolání žalobkyně se vedlejší účastnice vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout jako zjevně nedůvodné, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka v dovolání předkládá tyto otázky:
- zda svědčí právní zájem na výsledku řízení vedlejšímu účastníku i v případě, že nezaložil svůj právní zájem na výsledku sporu na konkrétním právu, resp. konkrétním možném vlivu,
- zda svědčí právní zájem na výsledku řízení vedlejšímu účastníku bez ohledu na to, zda bude mít úspěch, resp. neúspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, pozitivní či negativní dopad do právní sféry účastníka,
- zda může vzniknout odpovědnost za vadné plnění z neplatné smlouvy,
- zda svědčí právní zájem na výsledku řízení vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže procesní strana, kterou v řízení podporuje, s ním není v žádném přímém vztahu,
- zda svědčí právní zájem na výsledku řízení vedlejšímu účastníku i v případě, že je jeho zájmem pouze bránit svá práva, nikoli podporovat jednu procesní stranu.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývají ohledně vedlejšího účastenství následující závěry.
Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. Pojem „právní zájem“ na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován. Zákonodárce tak ponechává na úvaze soudu v každém jednotlivém případě, aby podle konkrétních okolností projednávané věci sám posoudil, zda takový zájem je dán či nikoli. O právní zájem na výsledku řízení jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho usnesení ze dne 21. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, uveřejněné pod číslem 51/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství jím podporované strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, nebo ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3511/2020).
Smyslem institutu vedlejšího účastenství je zároveň posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy řečeno, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 ICdo 119/2016).
Ze shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že ve vztahu k dovolatelkou položené otázce, zda svědčí právní zájem na výsledku řízení vedlejšímu účastníku i v případě, že nezaložil tento svůj právní zájem na konkrétním právu, resp. konkrétním možném vlivu, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o existenci takového zájmu na straně vedlejší účastnice, se odvolací soud od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (a to ani od dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4149/2019), když uzavřel, že právní zájem vedlejší účastnice vyplývá z jejího právního postavení nabyvatele licence k užití dotčeného předmětu ochrany od žalobkyně a následného (žalobkyní zpochybňovaného) právního postavení poskytovatele podlicence, na jejímž základě odvozuje své uživatelské oprávnění žalovaná. Rozhodnutí v projednávané věci je tudíž způsobilé dotknout se tohoto právního právní postavení vedlejší účastnice, proto její zájem na výsledku sporu není pouze morální, majetkový nebo jiný neprávní.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka dovolatelky, zda svědčí právní zájem na výsledku řízení vedlejšímu účastníku bez ohledu na to, zda bude mít úspěch, resp. neúspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, pozitivní či negativní dopad do právní sféry vedlejšího účastníka, neboť odvolací soud závěr o přípustnosti vedlejšího účastenství na straně žalované neučinil bez ohledu na to (resp. aniž by přitom nezohlednil), zda úspěch, resp. neúspěch, žalované bude mít pozitivní či negativní dopad do právní sféry vedlejší účastnice. Jak uvedeno shora, odvolací soud dospěl k závěru, že úspěch žalobkyně, resp. neúspěch žalované, závisí mimo jiné na posouzení tvrzení žalobkyně o přetržení licenčního řetězce, z něhož žalovaná odvozuje své uživatelské oprávnění, s čímž souvisí možný dopad do právního postavení vedlejší účastnice jako subjektu účastnícího se tohoto licenčního řetězce. Na dovolatelkou takto formulované otázce proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a není tak splněna podmínka přípustnosti dovolání vymezena v §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Stejný závěr platí i ohledně v pořadí třetí položené otázky (zda může vzniknout odpovědnost za vadné plnění z neplatné smlouvy), neboť se nejedná o otázku, která by byla předmětem napadeného rozhodnutí, resp. kterou by odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil (musel řešit), a tudíž ani na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Ani otázka v pořadí čtvrtá, zda svědčí právní zájem na výsledku řízení vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže procesní strana, kterou v řízení podporuje, s ním není v žádném přímém vztahu, nečiní dovolání přípustným, neboť řešení této otázky odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když tato otázka byla zodpovězena (rovněž) v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněném pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde Nejvyšší soud konstatoval, že právní zájem na výsledku sporu svědčí vedlejšímu účastníku i v případě, že výsledek sporu bude mít do jeho právní sféry dopad zprostředkovaně, nikoliv tedy skrze přímý právní vztah s účastníkem řízení.
Konečně ani otázka pátá, zda svědčí právní zájem na výsledku řízení vedlejšímu účastníku i v případě, že je jeho zájmem pouze bránit svá práva, nikoli podporovat jednu procesní stranu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud závěr, že by vedlejší účastnice pouze bránila svá práva, resp. že by smyslem jejího vedlejšího účastenství nebylo posílit postavení žalované, neučinil. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit otázka, která nevychází ze závěrů, které odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil, nýbrž z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Namítá-li dovolatelka dále nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, existenci svévole soudního rozhodnutí a tím dotčení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, namítá ve skutečnosti vady řízení. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. však nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení. Ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2398/2021).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu